Online archiv

Většina z nás projde v průběhu života více partnerskými vztahy. Máme tedy za sebou více prožitků zamilovanosti, měsíců či let plynutí vztahu, ale také rozchodů. Rozejít se s partnerem tak, abychom neskončili s pochroumaným sebevědomím a nekomplikovali si další vztahy, je umění. A zdaleka ne každý ho zvládne.

Metafory se projevují v běžné každodenní konverzaci tak, že používáme slova, velmi často pak slovesa, z oblasti, z níž metafora vychází - kráčíme spolu životem, toužíme zakotvit v klidném přístavu, nebo naopak vyplout na širé moře, jsme každý z jiného těsta a naše cesty se rozcházejí… Metafory ukazují, jakým způsobem nahlížíme na svět, jak se chováme, jak žijeme.

Ze sledování vlastních fanzatií a snů vytvořil Carl Gustav Jung slavnou Červenou knihu. „Zbytek života strávil pokusem přeložit její poselství do vědecké formy,“ říká Sonu Shamdasani, historik psychologie a editor Červené knihy, jež vyšla vloni, půl století po autorově smrti. V češtině vychází v nakladatelství Portál právě teď. Myslíte si, že by Jung dnes byl rád, když za svého života o vydání knihy příliš nestál, zeptali jsem se ho mimo jiné v exkluzivním rozhovoru pro náš časopis.

Výstava Decadence NOW! v pražském Rudolfinu chce podle kurátora výstavy šokovat ošklivostí, pornografií, násilím… Chtěli byste ji vidět?

Prvorodičky, které se domnívají, že by měly být perfektními matkami, ohrožuje riziko poporodní deprese. Vyplývá to ze studie, která se jako první zaměřila na to, jak perfekcionismus ovlivňuje schopnost adaptace na situaci po narození dítěte. Studie zkoumala 100 prvorodiček z kanadského Toronta. Ženy odpovídaly na otázky týkající se stupně jejich perfekcionismu a také jejich pocitů sklíčenosti a deprese. Z odpovědí vyplynula souvislost mezi perfekcionismem a depresivními stavy, a to dokonce i u těch respondentek, které svůj perfekcionismus nepovažují za problém. „Můžeme se setkat s prvorodičkou, která řekne, že všechno je fajn, a nám se může zdát, že to je opravdu perfektní. Žena se ve skutečnosti necítí dobře, ale dokáže to skrýt před ostatními,“ řekl Gordon Flett, který působí jako profesor psychologie na kanadské York University. Toto zjištění je velmi závažné, protože si rodina ani přátelé nemusejí uvědomovat, že jejich blízký člověk trpí depresí. „Tendence skrývat své pocity je nebezpečná. Je smutné, když člověk, který trpěl depresí, už není mezi námi, ale rodina řekne, že si všichni mysleli, že vše je v pořádku,“ říká Flett. A dodává, že je třeba zbořit mýtus o perfektním rodičovství. „Myslím si, že zejména pro novopečenou matku a otce je důležité, aby si uvědomili, že nemusejí být perfektní. Není třeba, aby byli těmi nejlepšími rodiči na světě. Potřebují získat zkušenosti se svou novou rolí a starat se tak dobře, jak umějí. A to stačí,“ dodává psycholog. Zdroj: PsycPORT

Zazvoní-li někomu mobil v čekárně, v autobuse, ostatní ho téměř probodávají pohledy. Podobně nelibě neseme telefonování kolegy u vedlejšího pracovního stolu. Proč nás telefonní hovor nervuje víc než běžná konverzace? Vysvětlením tohoto jevu se zabývali vědci na americké Cornell Univerzitě v čele s Lauren Emberson a výsledky své práce pak uveřejnili v odborném časopise Psychological Science. Náš mozek je biologicky nastaven tak, že pokud celku něco chybí, snažíme se to automaticky doplnit. To platí o jakékoli informaci, známé jsou pokusy s vizuální stimulací, nyní se vědci pustili do vjemů akustických. Posloucháme-li rozhovor dvou lidí, slyšíme celou zprávu, a proto pokud nás obsah nezajímá, můžeme snadno „vypnout“. U telefonního hovoru je ale situace jiná. Do našeho mozku se dostává pouhá polovina informace, slyšíme např. jen otázku nebo pouhou odpověď, nemůžeme předvídat pauzy ani další reakci. To vše působí jako alarm, nutí nás zbystřit a doplnit chybějí část. Zcela automaticky se snažíme pochopit, oč jde, i kdyby byl obsah sebehloupější. Pokud si tento fakt převedeme do běžných každodenních situací, zjistíme například, že efektivita práce v kanceláři s několika spolupracovníky je tím významně ohrožena. A jak je to s telefonujícím spolujezdcem?

/ Sloupek daniela deyla /

Rodič, s kterým dítě nežije a pouze ho chodí navštěvovat, nemůže svoji úlohu plnit, kdyby stokrát chtěl. Pokud je doma nový partner a tráví s dítětem čas, který by měl jinak dostávat od skutečného rodiče, určitě v průběhu let dojde k posunu vnímání rodiče. Ať z toho máme kdokoli jakýkoli pocit, i emoce dítěte se musí zahojit, dítě nemůže pořád trpět odloučením, musí jít dál, učit se z dostupných vzorů a ztotožňovat se s nimi. Pokud je dítě bez jednoho rodiče a kontakt s odloučeným rodičem trvá, bude to asi trošku jiné, snad pomalejší. Ale není přece logické, aby rodina zůstávala neúplná z jakési piety k předchozímu vztahu. Pro mě jako matku, která nechce pro své děti přestat existovat, je toto velká motivace udržet funkční vztah nás rodičů. Kdyby se nezdařilo, přála bych svým dětem, aby prožívaly pocit jistoty - i kdyby s jinou osobou. (Fabiena)

Mě fascinuje, že v článku se pod pojmem neplacená práce skrývá výchova dětí a hraní si s nimi. Mně to teda jako práce nepřipadá. Ale mně jako práce nepřipadá ani vaření, to miluju. A strávím jím poměrně dost času. Ostatní domácí práce se snažíme dělit rovným dílem, spíš podle momentální situace, než že by to vyšlo každý týden stejně. A určitě teď více času domácnosti věnuju já, pracuju na part time, manžel na plný úvazek a denně cestou do práce a z práce stráví skoro tři hodiny. (Markéta)