Online archiv

V léčbě narůstajících „civilizačních“ psychických nemocí, například depresí, jsme úspěšní. Ale stále budeme narážet na problém, že ani při nejlepší psychiatrické péči nemůže nikdo zaručit, aby se sexuální deviant nestal vedoucím dětského kroužku nebo aby psychotický pacient po propuštění nevysadil léky, konstatuje ředitel Psychiatrické léčebny v Praze Bohnicích Martin Hollý.

Bude podle vás násilí ve Šluknovském výběžku dále eskalovat?

Střed světa

Na Slovensku je v častých a emotivních společenských diskusích o interrupcích slyšet mnoho aktivistů, avšak jen výjimečně jsou osloveni i lidé, kteří by z hlediska své profese měli k danému tématu říci nejvíc. Kde jsou hlasy psychologů? Důvody absence psychologických názorů vnímám ve dvou rovinách. První je mediální, když novináři při „vypuknutí“ potratového tématu psychology téměř neoslovují. Další je skutečnost, že odborníka v dané oblasti na Slovensku jednoduše nenajdete. Kromě několika studentů psychologie a docenta Petra Tavela (ten žije v ČR, kde dělá i ojedinělý výzkum) se této problematice výzkumně patrně nikdo nevěnuje. Na poli psychoterapie se ženám, které podstoupily interrupci a vyskytly se u nich negativní psychologické následky, mnohdy příliš pomoci nedostává. Často je při zmínce, že byly na interrupci, tato skutečnost ze strany terapeutů bagatelizovaná jako nepodstatná. V zahraničí se přitom tomuto tématu věnuje mnoho psychologů. Vedle problémů v partnerských vztazích se po interrupci objevují u žen pocity smutku, pláč, suicidální myšlenky, pokusy o sebevraždu i sebevraždy dokonané. Výjimečné nejsou ani případy zneužívání psychoaktivních látek. Největší pozornost se ve studiích a výzkumech v zahraničí (Spackhardová, Coylová, Rue) věnuje konceptu postinterrupčního syndromu (PAS). Jde o aplikaci traumatické události na situaci interrupce, jejíž následky zodpovídají diagnostickým kritériím posttraumatické stresové poruchy (PTSD). Pacientky trpící PAS se například vyhýbají podnětům, které se mohou spojovat s interrupční zkušeností a vést k traumatizaci. Těmito podněty mohu být lékaři, různé zvuky (vysavač připomínající zvuk odsávačky při výkonu), rodiny s dětmi, výročí početí, předpokládaného porodu. Objevují se blashbacky, noční můry… Psychiatři, kteří se na Slovensku v praxi s těmito případy setkali, musí pacientku vést pod diagnózou PTSD. Příčina tohoto jevu je spíše politická a ideologická, neboť problematika umělého ukončení těhotenství je politicky příliš citlivá a je snaha udržovat status quo spíše než posouvat věci dopředu. A tak neustále (i přes výzkumy, které dokazují opak) se považuje za směrodatný názor APA z roku 1990, v němž Adler a kol. uvádějí, že potrat je v prvním trimestru psychologicky neškodný. Ve slovenských podmínkách se mísí vlivy angloamerického Západu, postsovětského Východu, morálního liberalismu i náboženského konzervativismu. Je nepochopitelné, že se psychologové problematice nevěnují a přenechávají všechnu iniciativu výhradně v rukou aktivistů, kteří používají spíše morální než vědecké argumenty a opakují mantry svého ideologického tábora. Prostor bez hlasu si lze vysvětlovat pohodlností či strachem z odsouzení kolegy. Nemyslím si, že ke zbavení bolestivosti a citlivosti tohoto tématu můžeme dospět mlčením, milí kolegové.

Kontakty, hledat, David, odstranit, ano. Helena se zlehka dotýkala tlačítek tenkého mobilního telefonu. Nezaváhala ani před poslední volbou. Ano. Odstranit. Některé své minulé muže v seznamu nechávala. David nezůstal. „Jsi zlá. Zlá odporná mrcha,“ křičel na ni. Dívala se mu tiše do očí jako kobra. Zmlknul a díval se taky. Tváře se mu vlnily jako voda pod lodí, která naráží na břeh. „Zlá.“ Helena vstala od stolu kavárny na nábřeží, sebrala kabelku a odešla. Uměla žít jenom svůj život. Potřebovala vymazat minulost. Vymazat sebe. A pokusit se o restart. To bylo včera. Podívala se na hodinky. Je čas. Z věšáku vzala koženou bundu, do kabelky s iniciálami DG hodila telefon. Vytáhla klíče ze zámku na vnitřní straně dveří a zabouchla. Lodičky klapaly po zámkové dlažbě chodníku přes zahradu. Hrábla v kabelce pro klíče od auta a na dálku ho otevřela. V autě bylo teplo. Helena hodila bundu na sedadlo, zůstala sedět jen v bílé košili s rukávy těsně pod lokty a kostkované sukni. Nastartovala a šlápla na plyn. Zaparkovala před opraveným secesním domem a vystoupila. Dveře byly zavřené a vedle nich zvonky se jmény. Dokonalým nehtem přejížděla po vizitkách. MUDr… Zmáčkla tlačítko. Ozvalo se zavrnění. Opřela se do dveří. První patro, stálo na bílé vizitce s minimalistickým designem, kterou držela v rukách. Dveře do čekárny, která se podobala luxusnímu pokoji, byly pootevřené. Na prahu ordinace stál muž v hnědých manšestrákách a zelenošedé košili. Vypadal jako George Clooney. „Dobrý den, rád vás poznávám,“ podal jí velkou ruku a představil se. „Těší mě, Helena,“ usmála se. „Děkuju, že jste si na mě našel čas tak rychle.“ Ukázal na velké kožené křeslo. Vypadalo jako ufo. Obrovské cosi z cizí planety. Možná v něm pacienti odlétají, posílá je jinam a oni se vrátí zpátky úplně zdraví. I mě odnese, vyléčí, najde odpověď, napadlo ji. Helena si opřela předloktí o opěrky křesla. Zdálo se jí, jako by poprvé máchla křídly. Snad opravdu vzlítne. Nadechla se. „Hledám odpověď na otázku, co vlastně hledám.“ „Aha. Pokusíme se ji najít spolu. Hledáte štěstí?“ „Ne, nemám to slovo ráda. Ne, to není, co hledám.“ „Hledáte sebe?“ „Sebe?“ Helena zvedla obočí. „Proč bych měla hledat sebe? Mám se. Žiju se sebou každý den a obvykle vím, kde jsem, nemusím se hledat,“ smála se. „Hledáte muže?“ „Našla jsem jich už mnoho. Ne, nehledám. Ty nacházím. Můžete se podívat do telefonu,“ sáhla do kabelky a vyndala mobil. „Jsou tam po nich zbytky,“ natáhla ruku s přístrojem směrem k lékaři. A pak telefon znovu spustila do tašky. Mezi obočím se objevila hluboká vráska. „Ano, vždycky jsem si myslela, že hledám muže. Toho pravého správného muže. Někdo mi kdysi řekl,“ Helena znovu nasála a slova z ní začala padat jako zrnka písku do důlků, které tak ráda dělala na pláži, „jestli chceš najít odpověď na svoji otázku, musíš si vzpomenout na svůj první plán. Na to, cos chtěla jako malá holka. Chtěla jsem lásku.“ Muž kývnul. „Myslela jsem si, že když najdu muže a zamiluju se, najdu ji. Našla jsem muže, našla jsem lásku. Ale nebyla to ona. Jako by nikdo nepochopil, jakou chci. Nezlobím se. Nejsou já, nemůžu chtít, aby pochopili, co chci já. Protože já nikdy nechápala, co chtějí oni. Nejsou já a já nejsem oni.“ Helena sundala ruce z opěrek, chytla se za ramena a dívala před sebe do jediného místa. „Dala byste si?“ Lékař ukázal na zelené jablko, které leželo na stole vedle něj. „Co?“ Zvedla nechápavě oči. „Díváte se na to jablko.“ „Ach tak,“ usmála se. „Promiňte, já se dívala jen tak do nikam. Je vaše,“ usmála se. „Ano, moje svačina. Mám hlad,“ přiznal. Muž se zvedl, přinesl z vedlejší místnosti nůž a jablko rozkrojil na polovinu. „Vemte si aspoň půlku,“ podával jednu Heleně. Ruce jí spadly s ramen. Byla tam a vrátila se. Byla tam, odkud se vrací uzdravení. „Děkuju.“ Udělala krok k překvapenému muži. „Děkuju.“ Také vstal. Objala ho. A poplácala po zádech, jak to dělají chlapi po vyhraném zápase. „Už to vím.“ Otevřela kabelku s iniciálami DG a vylovila z ní malou peněženku. Na stůl položila bankovku. Muž neznatelně zakroutil hlavou. „Ale, já nevím za co,“ usmál se. „Vaše hodina ještě neskončila,“ podíval se na peníze. „Skončila. Už vím, co hledám.“ Helena odešla. Venku bylo teplo. Před secesním domem byl malý park. Položila bundu na trávník, zula lodičky, sedla si, opřela se rukama o zem a podívala se nahoru. Už to vím. Každý a všechno ji má. Svoji druhou půlku. Je stejná jako ta první. Když se najde, není pochyb, že je to ona. Každý ji hledá. Proto ten chaos okolo. Ten chaos je hledání. Já taky musím hledat. Když hledám, spojuju nevědomky jiné půlky. Cesty k té mé. Jak prosté. Všechno do sebe zapadá. Najdu ji a chaos skončí. Nevím kdy. Čas není podstatný. Je to jen prostor k hledání. Hledám druhou půlku lásky.

Nezadržitelně stoupající počty mrtvých na našich silnicích způsobené alkoholem, přispěly k rozhodnutí testovat při policejních dopravních kontrolách všechny řidiče na přítomnost alkoholu v dechu. Myslíte si, že jde o zbytečnou šikanu? Že by se „norma nula“ měla zmírnit, jak se o tom v posledních týdnech hovoří?

Linkou důvěry disponuje každé větší město v Evropě. V České republice jich pracuje kolem třiceti. Představa, že na tyto linky volají především lidé, kteří si chtějí sáhnout na život, je naprosto mylná - volající hledají informace, potřebují se poradit nebo si popovídat… „Počet těch, kteří se s problémy nemohou nebo nechtějí obrátit na své blízké a raději využijí služeb linky důvěry je vysoký, u naší Modré linky čtyři až pět tisíc ročně,“ zmiňuje Bohuslava Horská, vedoucí brněnské Modré linky. Na linky důvěry se obracejí i příbuzní, učitel, lékař, kterého se tíživá situace druhé osoby dotýká a hledá způsob, jak se s ní vyrovnat nebo jak pomoct. Snadná dostupnost je hlavním pozitivem této služby. Mezi potřebami klientů LD dominuje oblast vztahů a problémů se sebou samým. „Linky důvěry mají navíc schopnost zachytit témata a problémy, která se v budoucnosti stanou problémy společensky významnými a diskutovanými. Například stále větší počet lidí uvízlých v dluhové pasti, mezi dospívajícími problémy s poruchami příjmu potravy, alternativními subkulturami, narůstající problémy se sebepoškozováním,“ doplňuje Danka Cieslarová, psycholožka a pracovnice Modré linky. Současný rozvoj českých linek důvěry probíhá především v oblasti internetového poradenství, které dobře odpovídá na požadavek snadné a okamžité dostupnosti, anonymity a bezpečí. (Modrá linka je jediným akreditovaným vzdělavatelem v této oblasti v ČR.) Problémem je nedostatečný společný postup linek důvěry při prosazování svých zájmů i nedostatečná společná prezentace široké veřejnosti a potencionálním uživatelům této služby. Oproti zahraničí jsou linky důvěry u nás mnohem méně využívány. Což ale může být dáno i tím, že nejsou tolik podporovány a jejich telefonní čísla nejsou součástí integrovaného záchranného systému. V sousedním Rakousku existuje pro linky důvěry označení „Telefonseelsorge“ s bezplatným číslem 142, odkud je volající přepojen, podobně jako při hovoru s hasiči, policií či záchrannou službou, do centra nejbližšího k místu volání. Brněnská Modrá linka byla na červencovém celosvětovém kongresu ve Vídni, jehož se zúčastnilo na dvanáct set zástupců linek z celého světa, jako první linka důvěry z ČR přijata za člena IFOTES - International Federation of Telefon Emergency Services. „Přidružené členství vnímáme jako velký krok kupředu pro hnutí linek důvěry v ČR vůbec,“ zdůrazňuje vedoucí linky Horská. České členství v mezinárodním společenství IFOTES znamená příležitost pro růst kvality, další vzdělávání či možnost účastnit se společných evropských projektů.