Online archiv

Nakupování se z činnosti nutné pro přežití posunulo do úrovně nového způsobu trávení volného času. Sobotní odpoledne v nákupním centru, sledování nových trendů, slev či akcí se stalo pro mnohé zábavou. Všichni věříme, že se při nakupování řídíme vlastním rozumem. Výzkumy ale dokazují, že nakupování je hlavně o spontánních emocích.

Že jsou ženy schopny zastávat kromě domácnosti také zaměstnání, dokonce ta považovaná za doménu mužů, pomohly dokázat světové války, jež v bojujících zemích odvedly většinu práce schopných mužů na frontu. Západní společnosti nastoupily cestu emancipace žen v oblasti občanských práv, vzdělání, práce a politiky. Éra květinových dětí v 60. letech minulého století nastartovala další oblast feministického hnutí, za právo na volnou lásku a sexuální osvobození. „O dalších cílech jsem tenkrát nepřemýšlela,“ přiznává ve švédském dokumentárním filmu Můj život feministiky (2006) spoluzakladatelka švédského feministického hnutí Skupina osmi Luise Waldén. Pak přicházejí děti, a tak se v 70. letech začíná skupina aktivně zasazovat o to, aby ženy, které jsou samy s dítětem, nebyly v nevýhodném postavení proti vdaným matkám. Jde o boj veskrze politický, feministky se snažily ovlivňovat ty, kteří měli moc, usilují o rovnoprávnost v péči o děti a rozdělení práce v domácnosti. V legislativě nacházejí odezvu v rodinném programu socialistické vlády v roce 1974 - právě švédský příklad je odbornicemi a odborníky na genderová studia nejednou uváděn jako cesta, kterou bychom se při vytváření rovných příležitostí měli rovněž vydat. Zmíněný dokument ovšem naznačuje, že právní rámec je jedna věc, a konkrétní chování mužů a žen druhá. Jedna z prvních švédských feministek, dnes spisovatelka, Gunilla Thorgren ve své divadelní hře reflektuje současnost očima dnešní mladé ženy takto: „Po všech těch reformách jste se postaraly o to, že rodina nepotřebuje dva živitele. Za to vám děkujeme. Ale nakonec každá žena musí pracovat jako dospělý muž a ještě musí být nádherná a sexy!“ Podle současných průzkumů přitom švédský muž stráví péčí o děti a domácnost 67 % času ženy, což je nejvíc v Evropě.

Hlad po otci je dnes všeobecně považován za nejdůležitější pojem západní mužské psychologie. Když psal Steve Biddulph svoji knihu Mužství, dělal si soukromý průzkum v různých zemích světa. Zjistil, že zhruba 30 % mužů se se svými otci nestýká vůbec, 30 % se s nimi sice stýká, ale tyto vztahy jsou krajně napjaté, zhruba 20 % se s nimi stýká pravidelně, ale do hloubky v rozhovoru s nimi nikdy nejdou, a jen asi 10 % opravdu vnímá svého otce jako emoční spojnici s vlastním životem a jako někoho, kdo je důležitý pro jejich život. Je problém mužské identity způsobený absencí otců opravdu tak pálivý i v našich podmínkách? A pokud ano, jakým způsobem by s ním dnešní muži měli pracovat, aby se nějak našli, aby se o nich přestalo hovořit jako o slabém pohlaví? „To hlavní téma, které v současné době hýbe sebereflexí mužů, je sebeúcta,“ říká psycholog Václav Šneberger. „Vybojovat si něco, za co si můžu sám sebe vážit, něco, kde nepotřebuji potvrzení od žen ani od nikoho jiného. Najít si vlastní hodnotu a s tou konstruktivně zacházet - to je věc, kterou musí každý muž zvládnout. Buď mu v tom pomůže otec, který ho v té hodnotě potvrdí, anebo se dá na ,dobrodružnou‘ cestu, během které si ji postupně vybuduje. Proto se na akcích Ligy otevřených mužů, se kterou spolupracuji, snažíme muže podporovat v tom, aby do toho riskantního podniku šli. Aby šli do toho dobrodružství objevování sebe sama a nenechali se být žiti, ale doopravdy žili otevřený a aktivní život. Ty chutě a vůně, které nabízí, jsou pak totiž mnohem lepší a nemusí se za sebe stydět.“ Italský psychoanalytik Luigi Zoja ve své knize Soumrak otců uvádí, že každý chlapec má v době dospívání možnost nastoupit jednu ze dvou cest. Ta jedna cesta vede k identitě muže-samce, jehož smyslem života je být všude první, vítězit, lovit. Ta druhá cesta ale tuto instinktivní podobu opouští a dostává se kamsi výše - je to právě identita otce, který se především o někoho stará, rozdává se a je schopen svoje přirozené sobectví nějakým způsobem umenšit. Jaké atributy tedy dnes reprezentují mužství? Pro psychologa Šnebergera jsou to čtyři hodnoty, které charakterizují muže. „Je to originalita - každý muž si zorganizuje svůj vlastní život, svůj životní projekt, ať už s dětmi, nebo bez dětí, s ženou, nebo bez ženy. Další hodnotou pro mě je odpovědnost, to znamená dobře a konstruktivně využívat moc, kterou nám dá život, a taky mužskou sílu, kterou máme. Další hodnotou je otevřenost - to znamená být otevřený sám k sobě a taky k ostatním, umět si říkat o to, co potřebuji a také tu podporu nabízet. A v neposlední řadě je to taky odvaha. Je odvaha žít dobrý život a rozhodnout se pro něj, nežít ho v ústraní a nežít ho na něčí úkor.“

Dnešním mužům chybí zdroj sebeúcty, z otců se stávají směšné figurky, synové nemají vzory. O dnešní západní kultuře se začíná stále více hovořit jako o „společnosti bez otců“, případně jako o „společnosti sourozenců“. V době, kdy feministické hnutí postupně sílilo, muži ještě spali spokojeně na vavřínech. Dnes pomalu procitají a zjišťují, že realita kolem se proměnila víc, než jsou si možná ochotni připustit.

Pojem starý mládenec a tím spíše stará panna v současné době sotva uslyšíme. Lidem, kteří žijí sami, se dnes říká svobodný muž nebo svobodná žena, solitér, singl. Často tvrdí, že jim tento způsob života vyhovuje - mnohdy však přesvědčují hlavně sami sebe.

Téměř třetina mužů a osm procent žen si neumí představit život bez pornografie. Porno si zdaleka neprohlížejí jen neuspokojení nešťastníci či sexuální abstinenti - zjistily jsme, že sledování porna je pro většinu lidí obohacením a doplněním plnohodnotného intimního života, nikoli jeho náhražkou.

Když se milujeme, nemůžeme se přece hádat! Hádka, to je násilí, zloba, agresivita - tomu se musíme vyhnout, zničilo by to náš vztah. Podobně neuvažují jen čerstvě zamilovaní, ale i někteří lidé, kteří už nějaký čas žijí v partnerství. Přesto nejsou šťastní - protože občasné hádky ke vztahu prostě patří. Nevyhýbejte se jim, raději se naučte hádat!

Jana Drtilová vystudovala psychiatrii a během své třicetileté praxe se velmi často věnuje dětem i dospělým, kteří se stali obětí násilí - a neustále se přesvědčuje, jak agresor svým dominantním postavením a suverénním jednáním snáze získává sympatie a zdání důvěryhodnosti. Je spoluautorkou známé knihy Vzpoura deprivantů a dalších titulů, v nichž společně s Františkem Koukolíkem hledají kořeny zla ve společnosti i způsoby, jak se mu bránit.

Anketa

Britské muzeum v Londýně bylo dějištěm výzkumu mapujícího vliv interaktivních exponátů na komunikaci rodičů s dětmi. Vycházel z předpokladu, že muzeum může sloužit jako bohatý zdroj vjemů a témat k hovoru - rodiče mají možnost s dětmi diskutovat o exponátech, vysvětlovat, vyslechnout si dětské připomínky a názory. Vědci z britského Leicestru se rozhodli zjistit, jestli interaktivní exponáty mají vliv na kvalitu a intenzitu takové rodinné komunikace. Rozdělili účastníky výzkumu do skupin k různým expozicím, jedné skupině přidělili „batoh aktivit“, tedy návod na aktivity u jednotlivých exponátů, druhá skupina rodičů s dětmi dostala letáčky a brožury týkající se expozice a třetí, kontrolní skupina, nedostala žádné pomůcky. Ze záznamů rozhovorů vyplynulo, že rodiče z obou skupin vybavených nějakými pomůckami komunikovali se svými dětmi výrazně častěji a kvalitněji. Dospělí kladli dětem více otázek, odpovídali na jejich zvídavé dotazy a rodinná interakce byla o poznání kvalitnější, než tomu bylo u rodin bez pomůcek, všichni zúčastnění měli i celkově větší prožitek z návštěvy. Výsledky studie (které mimo jiné ukázaly, že zdaleka všechny exponáty nemusejí být interaktivní, aby návštěvníka oslovily) ovšem neslouží jen jako návod pro práci muzeí. Potvrdily, že k bezprostřední komunikaci s dětmi mohou rodičům v mnoha situacích pomoci nejrůznější nápadníky, sborníky her, návody na společné tvoření apod.

Nová studie Americké psychologické asociace APA zjistila, že lidé, kteří žijí v nejistém vztahu, jsou více ohroženi na zdraví než lidé, kteří žijí ve vztahu stabilním. Nepevný a nestálý vztah může podle výzkumníků zvýšit riziko artritidy, chronických bolestí zad, častých a opakovaných bolestí hlavy, chronických bolestí, sezonní alergie, potíží se srdcem, vysokého krevního tlaku, astmatu, plicních problémů, diabetu, žaludečních vředů, epilepsie, záchvatovitých onemocnění, rakoviny a psychických potíží. Výzkum byl proveden na skupině čítající 5 645 lidí ve věku 18-60 a zaměřoval se na to, zda lidé vznímají svůj vztah jako jistý a pevný, zda se v něm cítí bezpečně a zda se jedná o důvěrné pouto. Zkoumali i to, zda lidé necítí jistou vyhýbavost ze strany svého partnera, zda nepociťují v souvislosti se vztahem úzkost nebo obavy z odmítnutí. Závěry výzkumu ukázaly, že lidé, kteří o svém vztahu mluvili jako o pevném a důvěrném poutu, jsou zdravější než ti, kteří mají ve vztahu problémy. Lidé, kteří pociťují v souvislosti se svým vztahem úzkost, jsou více ohroženi chronickou bolestí, vředy, srdečním kolapsem a vysokým krevním tlakem. Psycholog Lachlan A. McWilliams z filadelfské Acadia University konstatoval: „Tyto poznatky ukazují, že nejistý vztah je rizikový faktor pro vznik kardiovaskulárních problémů.“

V USA se každý rok narodí přibližně pět tisíc dětí s Downovým syndromem a panenky zpodobňující tyto typické rysy mohou pomoci podpořit rodinu, kde právě takové dítě mají, či organizace a zdravotnická zařízení, která s chlapci a děvčátky s Downovým syndromem pracují. Tak na svých webových stránkách vysvětluje americký výrobce smysl hračky, kterou uvedl na trh. O panenky s Downovým syndromem je zájem i v Evropě. Po-dle mnohých rodičů, učitelů i lékařů mohou tyto panenky, které po starších sourozencích běžně dostávají ti mladší nebo putují do rodin kamarádů s menšími potomky, dětem pomoci lépe pochopit lidské tělo a péči o osoby se speciálními potřebami. Panenky tradičně patří k nejoblíbenějším hračkám. Každá holčička jich má několik, s panenkou si rádi pohrají i kluci. Pokud panenka vypadá jako miminko, učí se díky ní vzorcům pečujícího chování - zvlášť když se maminka stará o malého sourozence, připadá si holčička s vlastním miminkem stejně velká a důležitá. S panenkami si děti trénují nejrůznější sociální role, tím, že panence občas pořádně vynadají nebo dají na zadek, si při hře odžívají prožité napětí. Terapeuti považují panenku za důležitého pomocníka při navazování kontaktu s malým klientem, týrané či sexuálně zneužívané děti prostřednictvím panenky snáze vyjádří, co se jim stalo. Panenky mohou podporovat identifikaci dítěte se svou sociální či etnickou skupinou, ale i přispívat k poznání přirozené jinakosti a k toleranci. Proto existují panenky s nejrůznější barvou vlasů, černošky i Asiatky, panenky, které nosí brýle ale i panenky, které mají, podobně jako některé děti různé handicapy. Kromě panenky s Downovým syndromem lze koupit i panenku s protézou místo nohy či ruky, panenku nosící sluchadlo, panenku bez vlásků jako děti po chemoterapii… I firma Mattel nabízí panenku Becky, kamarádku Barbie, která je na vozíku.