Online archiv

/ Sloupek Daniela Deyla /

(PD 6/2010)

(PD 7-8/2010)

„Kamaráde, co jsi to udělal?“ „Navždy budeš v našich srdíčkách, nikdy, opravdu nikdy na tebe nezapomeneme.“ V hlavě mi pořád proudí neuvěřitelné množství myšlenek. Všude okolo sebe slyším pořád jedny a ty samé věty. Nikdo stále nemůže uvěřit tomu, že našeho kamaráda, s nímž jsme vyrůstali od malička, už nikdy neuvidíme, teď si ho budeme vybavovat opravdu jen ve vzpomínkách. Facebook je nyní plný fotografií s kamarádem, objevuje se nejedno vzpomínkové video a statusy se neustále točí kolem jednoho jediného tématu: „Náš kamarád už tu s námi není, jak mi to jen mohl udělat?“ Cítím zvláštní pocit neklidu a smutku zároveň. Z těch všech statusů kupodivu nemám zvláště dobrý pocit. Nemohu se vzdát myšlenky, že i když všichni autoři bezesporu cítí upřímný hluboký smutek, ti nejbližší snad i zoufalství, přesto zde vyzařuje jakési lidské sobectví. „Jak jsi mi to mohl udělat?“ V této otázce - jako by se kamarádovi něco vyčítalo. Vyčítáme čin, ale nezeptáme se na daleko důležitější věc - „Co tě k tomu dovedlo? Copak tě trápilo? Proč jsme vlastně nebyli citlivější vůči pocitům, které jsi prožíval?“ Co naplat, že teď všichni na Facebooku píšeme, jak jsme Pepu měli rádi, jaký byl fajnový kamarád, jak na něho nikdy nezapomeneme a napořád bude ve vesnici chybět. Napadá mě, jaké by vše bylo, kdybychom mu (nebo alespoň jeden z nás všech) toto pravidelně říkali? Teď už je však pozdě. Pepa to potřeboval slyšet před tím, než se rozhodl zbavit života. Ani si nedovedu představit, jak mu vlastně bylo. Kam se poděl přirozený pud sebezáchovy? Člověk jej od přírody přece dostal, aby byl před takovým činem uchráněn. Stále jsem přesvědčená, že tento dar, který si na svět přináší opravdu každý zdravý jedinec, je natolik silný, že jen tak někomu nedovolí spáchat sebevraždu. Nebo to, co se stalo, nebyl dobrovolný čin? Tím mám na mysli, že byl kamarád k takovému činu donucen pod tlakem stávkující a vzpouzející se triády neurotransmiterů v mozku. Přece jen, když je serotonin, noradrenalin či dopamin během svého působení a „pobíhání“ v nejstarších strukturách mozku v nerovnováze, bohužel už nemůžeme s oním darem pudu sebezáchovy počítat. Kdo ví! V každém případě si uvědomuji, že si v současné době navzájem málo říkáme, jak se máme rádi a jak jsme si navzájem cenní. Přitom taková v podstatě obyčejná věta by mohla zachránit nejeden život. Jistě nejsem první ani poslední, koho takové myšlenky napadají, asi právě proto „na nich něco bude“… Právě proto by nás stále měly podněcovat nejen k tomu, abychom se neostýchali druhému říci něco hezkého, něco, díky čemu mu bude na světě plném každodenních starostí lépe. co mu pomůže zvýšit a urovnat hladinu neurotransmiterů v mozku, které jsou zodpovědné - troufnu si říci - za pocit štěstí, nebo obecněji řečeno, za správné a situaci úměrné emoční vyladění, ale i k tomu, abychom citlivěji vnímali signály, které jsou od okolí vyzařovány. Jaro Křivohlavý o takových situacích hezky píše ve své publikaci „Povídej - naslouchám“.

Moje třicetiletá dcera mívá v zaměstnání nárazově hodně práce a velkou psychickou zátěž. V tomto období, jak říká, „žije na čokoládě“. Prý jí čokoláda pomáhá ve stresu, jenže ona tu čokoládu doslova hltá, je schopná sníst velké balení během několika minut. Když se na ni dívám, mám dojem, že se chová podobně jako člověk závislý na cigaretách, který se nemůže dočkat, až si bude moct zapálit a pak šlukuje jako o závod. Nemůže vzniknout podobná závislost na nějaké látky v čokoládě? Navíc jsem někde četla, že konzumace čokolády může vyvolat depresi. Je to pravda? Hana V., Opava

„Pojďte si vzít chlebíček. A nechcete taky něco k pití? Máme dobrý ovocný čaje,“ nabízí mi drobná dlouhovláska s barevným šátkem ve vlasech. Klub V Jelení připomíná svéráznou útulnou studentskou hospůdku, ve skutečnosti se však jedná o tréninkovou kavárnu pro klienty se schizofrenií.

Nakladatelství Portál, které vydává i časopis Psychologie dnes, slaví 20. výročí. Při této příležitosti vám budeme letos v rozhovorech představovat osobnosti, které své knihy publikovaly právě u nás.

říká psycholožka B. Baštecká pomáhající obětem povodní Chudáci, to je hrůza, napadá nás při pohledu na televizní zpravodajství o lidech, jejichž domovy byly zasaženy povodní. Představujeme si, že velký počet psychicky zhroucených lidí odkázaných na pomoc psychologa. Psychoterapeutka Bohumila Baštecká, která má s pomocí v terénu praktické zkušenosti, to však vidí jinak…

V minulém čísle jsme se zaměřili na léčivky využívané jako nootropika, kognitiva a stimulancia. Ve druhé, závěrečné části vám představíme další rostliny, jejich účinné látky mohou ovlivnit lidské vědomí, efektivitu a integraci.

Nejen laici, ale i někteří neinformovaní odborníci si představují, že terapie pevným objetím působí jako svěrací kazajka, že fyzicky zdatnější silou drží slabšího do té doby, než bude „hodný“. To je obrovský omyl - proto vás chci jednou takovou terapií krok za krokem provést.

Ve snaze o ospravedlnění nevěry se lidé mnohdy odvolávají na naši biologickou spřízněnost s jinými živočichy a neváhají hledat argumenty v životě zvířat, kde věrnost nemívá místo. Přesto tu najdeme i zajímavé příklady monogamie…