Děti se bojí přírody

Dnešní děti tráví minimum času v přírodě, některé se jí dokonce bojí a štítí. Socioložka Helena Vostradovská a bioložka Hana Klonfarová například zjistily, že kromě nadváhy a snížené imunity vyplývají z omezeného pobytu v přírodě i další důsledky. Zejména městské děti prý mají špatný odhad vzdálenosti a neorientují se v terénu, nedokážou odhadnout počasí a chybně se proto obléknou, nedovedou si věci v přírodě dát do souvislostí (např. že borová šiška bude pod borovicí) a jsou fyzicky neobratné. Výzkumník Josef Zelenka zjišťoval dětské představy o světě, kde žijí, pomocí metody kognitivních map. Nejprve měly děti kreslit svět, kde žijí, a poté ten, v němž by chtěly žít. Mnoho kreseb s vysněnými světy úplně postrádalo přírodní prvky, některé představovaly svět plný domácích kin a počítačů. Sociální psycholog Jan Krajhanzl prováděl výzkum emočních reakcí na přírodu mezi školáky z Prahy a Hradce Králové. V dotazníku se dětí ze základních škol ptal, zda by vzaly do ruky velkého brouka, jestli by se při bojové hře zahrabaly do listí či zda by se v horku vykoupaly v bahnitém rybníku. Ukázalo se, že ve strachu z přírody se vůbec neliší děti z rodinných domků se zahradou a děti z paneláků. Strach z přírody je spíše založený na předsudcích než pudový; čím starší děti na dotazník odpovídaly, tím více se přírody bály. Jan Krajhanzl se domnívá, že názory dětí jsou ovlivněny například filmy, v nichž jsou zvířata zobrazována v negativním světle, jako jsou třeba horory o pavoucích.