Online archiv

Povídky psycholožky a publicistky Petry Štarkové vycházejí v různých časopisech, ale i v publikacích s povídkami dalších autorů, například Straky na vrbě, Technokouzla, O čem ženy píší. V roce 2008 získala ocenění za nejlepší detektivní povídku roku. Na stránkách Psychologie dnes se budete setkávat jak s její povídkovou tvorbou (zvlášť zajímavé vánoční sci-fi máme připravené do prosincového čísla), tak s jejími odbornými texty - autorka se věnuje především práci s osobami s handicapem. red

Je vskutku podivuhodné, jakými kritérii se dnešní psychiatrie (a sexuologie) řídí při posuzování toho, co je ještě nemoc a co už nemoc není. Wikipedie, která tyto změny ještě nestačila zaregistrovat, uvádí, že se (v případě hypersexuality) jedná o „závislost,“ která vede k „permanentní frustraci.“ Proč se tedy odborné kruhy (v čele s Americkou psychiatrickou asociací) takto rozhodly? Hlavní argument zní, že hypersexuálové (resp. ženy „nymfomanky“ a muži „satyriatici“) nepociťují, přes svou závislost, subjektivní újmu, a jsou tedy se svým stavem spokojeni. Důležitá je prý identita a spokojenost se svou sociální rolí. Tečka. K objektivním dysfunkcím (zmíněné frustrace), anomáliím a neschopnosti věrného sexu se nepřihlíží. Zda je většina hypersexuálů s podobným stavem opravdu spokojena, ponechám raději bez komentáře. Ale byť by i byla, jde vskutku o rozhodnutí odborné, lékařsky legitimní? Či spíše o rozhodnutí politické? Není to poprvé, kdy psychiatrické „cechy“ sáhly k podobným instrumentům. Svého času vzbudilo značné emoce vyškrtnutí homosexuality z manuálu nemocí. A nalijme si čistého vína: Co jiného než nemoc je tato anatomická a reprodukční nekompatibilita (způsobená genetickou či hormonální anomálií)? Porucha? Sociologická alternativa? Dar shůry? Jaký politicky korektní termín gay lobbistům vyhovuje? Ano, homosexuální agenda se přesunula z oblasti lékařské do oblasti politické či sociologické. A svým způsobem je to správně. Gayové jsou, jak známo, ponižováni (a v třetím světě i zabíjeni) pouze kvůli své sexuální orientaci. Sám se ostatně boji proti homofobii aktivně věnuji (viz několik mých článků v Neviditelném psu). Nicméně, je správné, aby se ve jménu ideologie popírala zjevná fakta? Totiž, že reprodukční proces není s homosexualitou kompatibilní? Že tato porucha (nebo raději - aby mě gay komunita nevyobcovala - „biologická alternativa“) má příčiny, které se dají identifikovat v odklonu od genetické a hormonální normy? Mohlo by být docela zajímavé zaspekulovat si, kam by podobný subjektivismus (v tom, co je, či není nemoc) mohl jednou vést. Analogicky vzato, používají obdobnou metodologii i jiné lékařské obory? Co třeba oční lékařství? Řekněme takové brýle. Krátkozrakost či dalekozrakost stále na seznamech nemocí figurují. Z jakého důvodu? Mnoho lidí je přece se svou oční vadou zcela smířeno a díky ní má důvod nosit brýle coby módní doplněk. Za módní doplněk jsou taktéž považována rovnátka (ve stomatologii). Přesto příčiny užívání zmíněných instrumentů nejsou přesouvány z oblasti lékařství do oblasti módy. Proč je tomu v psychiatrii jinak? Pokud se čtenář ptá, z jakého důvodu stále figuruje zoofilie (za předpokladu šetrného přístupu ke zvířeti) či nekrofilie na seznamech nemocí, pak jsou jeho otázky, jak se zdá, oprávněné. Mnoho sexuálních deviací (jakkoli pohoršlivých) ve skutečnosti nikomu neubližuje a samotný deviant může být se svou úchylkou (pardon, odchylkou) plně (subjektivně) spokojen. A tak se nabízí, v duchu absolutního relativismu, zvolat: Všechno je normální, měřítko neexistuje, každý je sám sobě měřítkem. Jinými slovy, sexuologie a psychiatrie si vytyčily vizi: samy sebe - dříve či později - zrušit. Buďme rádi, že naši zubaři, očaři či „obvoďáci“ tuto vizi (dosud) nesdílejí. A že se, prozatím, nemusíme smiřovat se svými nemocemi jako s plnohodnotnou alternativou šťastného života.

Projekt samostatného bydlení podporuje sociálně znevýhodněné osoby, aby se postavily na vlastní nohy. Přestože lidé zvyklí na pobyt v dětských domovech a ústavech sociální péče bývají nejednou zaskočeni situací, v níž musí jednat samostatně a převzít odpovědnost za své jednání, je to jednoznačně cesta k jejich osobnostnímu růstu.

Přibližně tak zareagovala učitelka desetiletého Petra, když se dozvěděla, že je chlapec zařazen do výzkumu mimořádně nadaných dětí. Jenže dítě opravdu může být současně nadané a zároveň mít poruchu učení. Možná, že i vy máte doma nebo ve škole dítě, jehož školní známky, třeba na tom blížícím se vysvědčení, nebudou odpovídat jeho nadprůměrnému rozumovému nadání. Možná, že i vy máte pocit, že skutečné schopnosti tohoto dítěte jsou ve škole jaksi trvale skryty, maskovány mnohem nápadnějšími problémy ve čtení, v psaní nebo třeba v rychlosti provádění základních výpočtů.

Používání léčivých rostlin provází lidstvo po celou jeho historii a i v dnešní době, přes velký rozvoj syntézy nových léčiv, mají látky z rostlin a od nich odvozené látky v medicíně velký význam. Své využití nacházejí i v psychiatrii.

Čtenáři nám často píší o kontakty na psychology. Zejména ve venkovských oblastech a pro osoby, které nemají přístup k internetu, je obtížné psychologa najít. Přispět ke zlepšení by měla i naše servisní rubrika.

Poradna

Konec je nedílnou součástí všech dějů, které mají začátek, tedy i skupinové psychoterapie. To, že se blíží, si mnoho lidí začíná uvědomovat zhruba v poslední třetině před předem stanoveným termínem konce terapie. A vyrovnat se s tímto faktem nebývá snadné…

Za úsvitu, kdy začaly pozemní operace, Riley uviděl na radaru tečku, která vypadala maličko jinak než tečky zobrazující spojenecká letadla A-6. Je to nepřátelská střela? Není času nazbyt. Má dát rozkaz k sestřelení jen na základě vlastního divného pocitu v žaludku a nervózně zpocených rukou?