Ode zdi ke zdi aneb Bipolárka Hanka

Odpoledne jsem si šla sednout do předzahrádky v centru města, srkala jsem limonádu a najednou mě napadlo, že bych si měla koupit klobouk. Nechala jsem na stole peníze i s velkým dýškem a rozběhla jsem se (ano, rozběhla) do obchoďáku, kde mohli mít taky klobouky. Než jsem je našla, zaujalo mě krásné hasičské auto, jaké jsem chtěla mít, když jsem byla malá, tak jsem si ho koupila. Klobouk nakonec taky. Řekla jsem si, že bych se v něm mohla ukázat v té restauraci. Cestou jsem autíčko dala nějakému dítěti. Ve výloze jsem spatřila svůj obraz a klobouk se mi už nezdál tak úžasný, tak jsem jej hodila do popelnice a vydala se pro nový. Za to odpoledne jsem jich takhle koupila a vyhodila pět. Večer jsem přerovnala spoustu věcí v bytě a napsala několik dopisů na pracovní nabídky. Taky jsem si přes internet objednala pár věcí. Spala jsem jen asi čtyři hodiny, ale vzbudila jsem se úplně svěží, možná proto, že jsem se stačila předtím pětkrát vykoupat. Z práce mě poslali domů, že jsem opilá, i když jsem tam nic zvláštního neudělala, jen po dlouhé době, kdy jsem měla depku, jsem byla trochu veselá. Taky kamarádka měla umravňující řeči, tak jsem ji poslala, však víte kam. Nechtělo se mi nic jiného než konečně žít naplno. V hospodě jsem se nabourala do mejdanu úplně cizích lidí, ale hned jsem se mezi nimi cítila jako doma. Když tam nějakej kluk povídal, že by byla sranda, kdybych tancovala na stole, řekla jsem si, proč ne a začala jsem s produkcí. Hospodskej byl suchar, tak jsem ho polila pivem. Pak zavolal policajty… Policisté byli osvícení. Když zjistili, že Hanka není ani opilá ani pod vlivem drog, odvezli ji rovnou na psychiatrii. Nebyla zde poprvé. Po vyšetření jí řekli, že je potřeba, aby zůstala pár dní v léčebně, což velmi stroze odmítla, protože k tomu neviděla žádný důvod; chtěla se prostě trochu pobavit, a to přece není nic špatného. Zůstala tam tedy z moci úřední, protože přijímající lékař usoudil, že je „nebezpečná sobě i okolí“, a to z důvodů duševní poruchy. Ta se jmenuje bipolární (dříve maniodepresivní) porucha a Hanka rozhodně není sama, která se s ní potýká. Odhady říkají, že touto poruchou trpí jeden až dva lidé ze sta. Vyznačuje se chorobnými výkyvy nálad a aktivit, které nemocný už nedokáže ovlivnit svou vůlí. Nikdo z nás nemá náladu úplně stabilní, i při různých temperamentech naše nálady kolísají ve směru plus (příjemně prožívané) a minus (nepříjemné) nejen podle situace, ale také spontánně. Zřídka ale překročí kritickou mez. Nálada, tempo, výkonnost i schopnost radovat se u lidí trpících bipolární poruchou se nečekaně mění a kolísají v patologických dimenzích od deprese vyznačující se útlumem všech tří uvedených složek až do té míry, že nejsou schopni postarat se o své základní potřeby, do mánie charakterizované expanzí aktivity a nálady. Oba dva krajní póly se přitom vyznačují poklesem až ztrátou kritičnosti, takže pacienti nejsou schopni si uvědomit, že se jedná o chorobný stav. Při depresi se zcela nekriticky podceňují a zavrhují, při mánii je jim „moře po kolena“, aniž by zhodnotili, jak to ve skutečnosti je. Když jsem s Hankou mluvil, měla za sebou již deset dnů zklidňující léčby, přesto ještě nebyla schopná nahlédnout na nepřiměřenost svého chování před přijetím k hospitalizaci.