Když smrt matky nebolí

Nedávno ke mně přišla na kontrolu moje dlouholetá pacientka Vlasta. Ptám se, jak se jí daří. „Dobře,“ usmívá se 42letá žena. Doma je všechno v pořádku, dobře spí i jí, nemá žádné hlasy, nevzpomíná si na nic, co by ji v nedávné době rozrušilo. Až při odchodu si vzpomene na drobný detail: „Jo, a zemřela mi matka, před čtrnácti dny.“

Smrt tak blízkého člověka zasáhne každého, byť by třeba vztahy s právě zesnulou matkou nebyly nejlepší. Lhostejnost, s níž Vlasta o matčině úmrtí mluví, až bolí. Její, zdravému člověku těžko pochopitelná reakce je ovšem projevem emoční oploštělosti typické pro onemocnění schizofrenií.

Postupný sestup dolů

Vlasta onemocněla schizofrenií ve dvaadvaceti letech. Vdávala se ve dvaceti letech a má jednoho syna. Je vyučená kuchařka, ale není schopna pracovat a pobírá invalidní důchod. Užívá léky a chodí na pravidelné kontroly. Jenže schizofrenie je těžká procesuální duševní porucha patřící mezi psychózy.

Slovo procesuální bych ráda zdůraznila, protože se skutečně jedná o proces - o průběh choroby v čase. Bohužel jde o průběh, který směřuje vždy „dolů“, k celkovému rozvratu osobnosti pacienta.

Schizofrenie jakožto proces postupně nahlodává různé součásti osobnosti člověka, až v konečných fázích vede k rozvratu jak psychických, tak i tělesných funkcí, zejména imunity, pohybové koordinace a různých dysfunkcí vegetativního nervstva.

Hovoříme o deficitu, nebo - jak se dříve říkalo -defektu osobnosti. Schizofrenie se tímto řadí mezi choroby tzv. nevyléčitelné, ale pouze léčitelné - po bok roztroušené sklerózy nebo cukrovky či jiných chronických chorob.

Jedním z příznaků tohoto deficitu osobnosti je právě emoční oploštělost, kterou projevila Vlasta, když jí zemřela matka. U schizofrenie se projevuje často již velmi brzy po jejím propuknutí, někdy je jedním z klíčových symptomů určujících tuto diagnózu.

Emotivita je nesmírně důležitou součástí psychiky a při diagnostice má často rozhodující roli. Běžně si všímáme nálady pacienta, tedy toho, jestli není v různé intenzitě depresivní nebo manický. Existuje však i jiné kritérium hodnocení emotivity a to je její hloubka a „výška“, tedy rozsah emotivity oproti pomyslné nulové přímce. Jsou samozřejmě i zdraví lidé, kteří mají tento rozsah větší, jiní ho mají zase menší, ale stále je to norma. Lidé se schopností hlubší a vyšší emotivity prožívají věci intenzivněji, hlouběji. Jsou více smutní i se dokážou více radovat. Mají prostě v emotivitě větší výkyvy. Někdy to není příliš příjemné, člověk by z toho rozsahu raději něco ubral. To třeba když se valí mnoho starostí a věcí, které přinášejí smutek. Na druhé straně zase tito lidé dokážou více prožít chvíle pohody a štěstí. Tato schopnost u schizofreniků postupně mizí.

Placená zóna

MUDr. HELENA KUČEROVÁ