Někdy se opakovaně ocitáme v situacích, kdy nás milovaný partner zneužívá a my si připadáme jako oběť. Trápíme se, snažíme se pochopit jeho postoj, případně ho přimět k tomu, aby se změnil. Jakou roli však v této dynamice hrajeme my a co nám doopravdy pomůže?

Když jsem před lety vstoupila do vlastní psychoanalytické psychoterapie, vedla mě k tomu myšlenka, že chci rozumět tomu, co se děje v takzvaných toxických vztazích. Jsem dítě z postkomunistické rodiny, jejíž členové začali podnikat v devadesátých letech, a protože každá doba má své výzvy, něco z toho se podepsalo i na mně a vyrostl ze mě člověk extrémně citlivý na kritiku, bylo pro mě velmi složité reflektovat vlastní emoce nebo zrale zacházet se vztahy. V dospělosti jsem se vrhla do schůzek s muži s přesvědčením, že naplním svůj osud, najdu toho pravého a budu šťastně žít až do smrti. 


Narcismus a psychopatie?

Ale ouvej, zrada. Nějak to nefungovalo tak jako u rodičů a předchozích generací. S přelomem tisíciletí začaly obecně přicházet nové výzvy nejen v práci, kariéře a technologiích, ale i ve vztazích. Zažívali jsme první esemesky, ghosting či objevování nevěry přes e-maily a podobně. Zrodil se kultovní seriál Sex ve městě a já jsem pochopila, že ačkoli mé matce a otci i dříve narozeným kamarádkám a sourozencům šlo všechno poměrně hladce, mně to tak snadno nepůjde. Zkrátím to – po letech divokého randění jsem v pětatřiceti objevila pojem manipulace a slovní spojení „toxický vztah“ se stalo mojí mantrou a osudem. Následovaly roky bezbřehého studování tématu psychopatie, narcismu a duševních poruch, protože jsem samu sebe přesvědčila, že jsem byla dlouho obětí nezdravých vazeb a že je mou povinností o těchto „toxických“ lidech mluvit a všechny před nimi varovat. Můj boj za spravedlivé a laskavé vztahy začal. Překvapením pro mě bylo, že ačkoli jsem téma vstřebala dokonale a uměla jsem téměř odrecitovat manuál duševních poruch, hluboké partnerské vztahy se mi budovat nedařilo. Někde byla chyba. A tak jsem se konečně rozhodla jít do terapie a rozlousknout téma mé přehnané empatie, o které jsem byla přesvědčená, že je zdrojem mého neštěstí a že právě kvůli ní se stávám obětí toxických vztahů.


Odpojení od sebe

Další překvapení – dá se říct šok – nastal, když jsem si po nekonečném sebezkoumání musela přiznat, že jsem si do vztahů přitahovala muže, kteří byli stejně nezralí a přecitlivělí jako já sama. Zjistit po letitém honu na „toxické“ partnery, kteří byli v mých očích „vinni vším“, že jsem emočně stejně nezralá jako oni, byla opravdu hořká pilulka. V soukromém životě i v práci najednou věci vypadaly jinak a já jsem dostala příležitost pochopit, jak komplexní a složité vztahy jsou a jak málo jim obecně rozumíme. Přiznala jsem si, že jsem stále na začátku, a začala jsem vztahy reflektovat hlavně skrze sebe a své vnímání. Emočně jsem dozrávala, a tak jsem mohla potkat svého muže. Na pohled toxičtí můžeme být občas všichni – ale to neznamená, že v tom nemáme prsty oba. Objevila jsem pro sebe dosud neznámou tajemnou dynamiku, která to s námi rozehrává na každém kroku, aniž bychom si uvědomili, jak složité vzorce nás do různých typů vazeb táhnou.

Placená zóna

Bronislava Švrčková

vystudovala sociální práce. Během studia absolvovala několik krátkodobých psychosociálních výcviků a následně si doplnila vzdělání mediátorky a koučky. Od roku 2018 je kandidátkou výcviku psychoanalytické psychoterapie institutu Slovenské společnosti pro psychoanalytickou psychoterapii. V současné době má soukromou praxi jako koučka a specializuje se na problematiku manipulace a psychického násilí ve vztazích. Pod značkou Dobrý kouč se na sociálních sítích věnuje osvětě na téma duševního zdraví a upozorňuje na patologické projevy chování ve vztazích.