Online archiv

Tuyen, 17letá vietnamská dívka, byla přijata na dětskou psychiatrickou kliniku poté, co se rozhodla ukončit svůj život skokem z vysoké budovy. Zázraky se stávají – Tuyen zůstala naživu.

Čtenáři nám často píší o kontakty na psychology. Zejména ve venkovských oblastech a pro osoby, které nemají přístup k internetu, je obtížné psychologa najít. Přispět ke zlepšení by měla i naše nová servisní rubrika.

Sci-fi povídka Růže pro Algernon amerického spisovatele Daniela Keyese si za půl století od svého prvního vydání získala bezpočet příznivců. Není divu. Nabízí příběh mentálně retardovaného Charlese Gordona, kterému lékaři zásahem do mozku dramaticky zvýší inteligenci. Současný pokrok v „posilování“ mozku metodami genového inženýrství však vize autorů science fiction překonal…

Škola komunikačních dovedností I.

3. ledna 1972 vyšla kniha Allena Newella a Herberta Simona, nositele Nobelovy ceny za ekonomii (1978), Human Problem Solving. Časopis Current Contents označil v roce 1980 tuto knihu za jednu z nejcitovanějších prací. Autoři se zabývali analýzou hry v šachy, kryptoaritmetikou a řadou dalších příkladů řešení problémů, které rozdělili na dobře a špatně definované. Společně s programátorem J. C. Shawem vyvinuli první program umělé inteligence – logického teoretika (Logic Theorist). A. Newell položil základy této oblasti výzkumu. Newellovo dílo vyvrcholilo vyvinutím symbolické kognitivní architektury SOAR (State Operator and Result) a vytvořením sjednocené teorie kognice (unified theory of cognition). Kognitivní architektura SOAR je založená na produkčních systémech, používá tedy pravidla ve tvaru „jestliže, pak“ - jako v expertních systémech. SOAR je zároveň představou o tom, co je kognice, a uplatněním této představy pomocí programování v umělé inteligenci. Jedním z cílů je vytvoření inteligentního činitele, schopného zvládat jak rutinní úkoly, tak řešit problémy s otevřeným koncem. Musí umět vytvářet reprezentace a používat vhodné formy znalostí: procedurální, deklarativní, epizodické a ikonické. V roce 1987 publikoval Allen Newell knihu Unified Teories of Congition o potřebě společných předpokladů kognitivních modelů, které chtějí vysvětlit celou kognici. Jednotná kognitivní teorie musí vysvětlit, jak inteligentní organismy flexibilně reagují na podněty z okolí, jak směřují k cílům a racionálně jich dosahují, jak pomocí symbolů reprezentují znalosti a poznatky a jak se učí. Když 19. 7. 1992 zemřel Allen Newell v 65 letech na rakovinu, ztratila kognitivní psychologie a umělá inteligence výjimečného vědce, který stál od začátku u pokusů vědy dvacátého století pochopit, jak pracuje lidská mysl.

8. 1. 1902 se narodil Carl Rogers, psycholog a psychoterapeut, nejen z nejznámějších představitelů humanistické psychologie, propagátor tzv. na osobu zaměřené terapie.

* Co soudíte o tom, že se v poslední době v babyboxech objevují nejen novorozené děti, ale i několikaměsíční kojenci?

I ženy alkoholiků potřebují odbornou pomoc

Terapie regrese do prenatálního vývoje nabízí odpově? na otázku, zda jsme byli chtěným či nechtěným dítětem. K čemu je taková informace pro náš současný život? „Devět měsíců jsme s matkou byli ve velmi těsném spojení. V tomto období jsme neuměli odlišit, co z toho, co prožíváme, je mámy a co je naše. Matčina radost, obavy, pocity nejistoty se zapsaly hluboko v nás a často přetrvávají dodnes. Jestliže matka prožívala nedůvěru či nechuť k partnerství, také my se v našem životě můžeme potýkat s obavami z partnerského života. Velmi jasně jsme v prenatálním období vnímali, zda nám naše matka věnuje pozornost, zda se na nás těší, nebo nás vnímá jako životní komplikaci. Možná jsme se v takovém případě ještě před narozením rozhodli, že se jí (a všem ostatním) budeme snažit zavděčit, abychom si zasloužili její lásku, a možná, že tento model používáme vůči všem našim životním partnerům.“ – Tak je na webových stránkách Prenatální regrese vysvětlována podstata terapeutické metody návratu do prenatálního vývoje. V terapii regrese do prenatálního období života se pacient vrací na podnět emoce do situace od početí do narození. Při tomto postupu spolu s terapeutem hledá a vizualizuje vznik příčiny, která má za následek současné problémy a potíže. Jejich vědomým zpracováním se má vyrovnat s minulými negativními zkušenostmi.

Skutečnost, že člověk sám netvoří celek, ale smysluplně se kompletuje s někým jiným, bývá většinou zdůrazňována při chvále stavu manželského či partnerského, ale povětšinou zcela uniká, že fenomén je mnohem rozšířenější. To, že k sobě bytostně patří dominance a submisivita, nahlédl ve své dialektice pána a raba už Hegel (a prakticky mnozí před ním). Tento fenomén je zajisté dobře biologicky interpretovatelný — v lidské societě, byť sebejednodušší, musejí být nadřízení a podřízení a v člověku musejí být „programy“ umožňující oba typy chování provádět jaksi s chutí a navíc v případě potřeby překlapnout do modu opačného (toto překlapnutí se v některých kulturách i krátkodobě uměle vyvolávalo, třeba ve starém Římě o saturnáliích, kdy se nakrátko invertovala role otroků a pánů). Mnoho bylo napsáno o tom, že zotročování jiných nepřináší vlastní svobodu, ale naopak oboustranné zapadání do hlubší a hlubší závislosti — je to nepochybně pravda, byť těm, kteří práskají bičíkem, někdy neobjasnitelná. Zaměřme se však na podobný, ale ještě destruktivnější vztah, a sice vztah oběti a jejího ničitele (v češtině se používají též slova „kat“, „katan“ či „tyran“, ale všechna jsou vypůjčená z jiných kontextů, a tudíž nepřiléhavá — je podivné, že nemáme zavedené české slovo pro pohříchu častý jev člověka, který se svým bližním destruktivně zachází často až k smrti, podivné je ostatně i slovo pro toho, kdo tyto útisky trpí — je vypůjčeno z náboženského kontextu a poukazuje na kryptoreligiózní kontext celého konání — ostatně zlé nakládání předcházelo lidské oběti u mnoha kultur a posvátné leží hned vedle děsivého a odpudivého). Podobné typy chování se ostatně téměř vždy zdůvodňují „vyššími cíli“ — ty či ony je nutno obětovat pro Kolektivizaci zemědělství, Novou Evropu, Římské impérium atd. — ostatně, drtivá většina těchto jevů se děje v malém, v rodinách a podobných kolektivech. I tam má ničitel vždy dojem, že hájí Pořádek, Spravedlnost či něco podobného. Role oběti se od role podřízeného podstatně liší tím, že při ní dochází k trápení, zneužívání, popřípadě i smrti. Poměry v dětských kolektivech hezky ukazují původní rozvrh celé akce — dlouho dopředu byla vybrána nějaká, pokud možno odlišující se oběť — cizinec, ryšavec, nedospělec atd., a na ni se jaksi zástupně přenesly kolektivní hříchy a spory, ona byla jaksi jejich příčinou (to se ostatně experimentálně potvrdilo po jejím zabití, kdy opět zavládla všeobecná idyla až do vybírání další oběti; dosti podobně je tomu s „černými ovcemi“ prakticky v každé rodině). Důležité je to, že oběť jedná, byť nevědomě, v jakési prestabilizované harmonii se svými ničiteli. Jako by se v ní navozením celé situace aktivovala „jinová“ složka a obrana se náhle zmenší, až úplně zmizí. Známý byl obřad zajímání zajatců aztéckými válečníky — zajatý bojovník byl uchopen za kštici vlasů a pronesena nad ním formule: „Ty jsi můj milovaný syn!“ Bojovník odpověděl: „Ty jsi můj milovaný otec!“ a dál dobrovolně, často po měsíce, následoval vítěze až do svého obětování. Méně nápadných, ale o to častějších příkladů známe z vlastního okolí spoustu. Oběti nejen že se v typickém případě příliš nebrání, ale někdy se na vlastní destrukci téměř těší — nadšení prvokřesťanů vlečených do arén vyvolává skutečné mrazení. Je rovněž typické, že někteří jedinci i společenské skupiny roli obětí jaksi přitahují, tak jako jiní přitahují leccos jiného (úrazy, špionáž atd.). V celém procesu nehraje prakticky žádnou roli inteligence ani vzdělání — kdysi rozumní mladíci se mění v rámci armádní šikany ve zvěř, nejeden člen SS měl doktorát z filozofie, případ americké univerzity, která v rámci psychologického pokusu skupinu studentů rozdělila na „vězně“ a „bachaře“, skončil po několika dnech tragicky. Chování typu ničitel–oběť vytáhne v krátké době z „aktivní“ strany to nejstrašnější, co je na dně lidských duší vůbec k vidění, a zároveň ji neobyčejně, jak by řekli Indové, „karmicky zatíží“. Typické případy vztahu ničitel–oběť jsou ty malé, všednodenní, které nevedou k smrti a většinou ani nekončí u soudu (je třeba typické, že případy dětí šikanovaných rodiči se týkají většinou jen jednoho dítěte, jen zřídka všech). Někteří jedinci se snaží roli oběti, byť by ji i nevědomě přitahovali, uniknout, jiní se v ní zabydlují, ba se naučí pomocí ní svého ničitele postupně ovládat a rozkládat. Lidské duše jsou propastné.

Každý druhý až třetí dospělý Evropan trpí nespavostí, ukázal loňský průzkum poruch spánku. Každý pátý si přitom stěžuje na sníženou pracovní výkonnost následující den a polovina nevyspalců přiznává, že jsou podráždění a protivní na své blízké.

Při pohledu na rostoucí řady pacientek s poruchami příjmu potravy dnes nikoho nepřekvapí tvrzení, že kulturní postoje k fyzické kráse mohou přispívat ke vzniku vážných onemocnění. To dokumentují následující příklady z minulosti. Podvazování nohou, tisíc let starý zvyk provozovaný v předrevoluční Číně, po dívkách z vyšších sociálních vrstev ve jménu feminního ideálu krásy požadoval, aby nechaly své nohy zakrnět. Zákrok probíhal tak, že dívkám byla omotávána chodidla dlouhými pruhy pevné látky. Nárt se zlámal a tíha těla pak spočívala pouze na koncích pat. Žena s podvázanýma nohama sloužila jako symbol manželova sociálního statusu, který tak dával najevo, že je bohatý a že jeho žena nemusí pracovat. Vedlejším efektem bylo i odstřižení od vnějších sociálních kontaktů, čímž žena zůstávala odkázaná pouze na svého manžela. Tento obyčej se podařilo vymýtit až na počátku 20. století. Velkou rezistenci projevovala hlavně chudší vrstva obyvatelstva, pro které představovalo podvazování nohou svých dcer vstupenku do vyšší společnosti. Jiným příkladem je masové rozšíření korzetů v 19. století. Korzety mohou být považovány za mechanickou pomůcku k dosažení štíhlého vzhledu a stejně jako hladovění mohou být zdrojem tělesného poškození páteře, vnitřních orgánů a podobně (nehledě na riziko rozlomení korzetu a přímé poranění jeho kovovými částmi). Přes obecnou známost a rozpoznání těchto rizik korzety zůstaly dlouho populární pro svou symboliku krásy a cudnosti. V obou případech byly tělesná pohoda i zdraví obětovány kulturnímu ideálu krásy. Dalším případem pocházejícím též z 19. století je romantizace a idealizace tuberkulózy. Tato nemoc byla asociována s vlastnostmi jako ušlechtilost, jemnost a citlivost. Pobledlost se stala módním atributem, muži dávali přednost zesinalým ženám, ty zas používaly raději bělicí prášek namísto výrazných líčidel. Pily citronový džus a ocet, aby ztratily chuť k jídlu. V současnosti se onemocnění mentální anorexií bagatelizuje a anorektický vzhled se oslavuje v médiích. Poruchy příjmu potravy se neobjevují rovnoměrně ve všech kulturách a dobách. Posedlost štíhlostí, která je klíčovým rysem poruch příjmu potravy, je koncentrovaná v kulturách s nadbytkem potravy. V kulturách s nedostatkem jídla je ideálním zaoblený tvar těla, což naznačuje, že ideály mají sklon nabývat podob, kterých je obtížné dosáhnout. V tomto smyslu může pak být společnost, která žije v kalorickém nadbytku, považována za příčinu poruch příjmu potravy. Ovšem hned na počátku je třeba zmínit, že tato příčina není specifická; vyrůstání v kultuře s nadbytkem potravin patrně zvyšuje šance na rozvinutí onemocnění, ale to neznamená, že se u člověka pravděpodobně rozvine porucha příjmu potravy. Většina lidí i v těch nejblahobytnějších kulturách jimi netrpí. Na závěr jedno zajímavé zjištění pocházející z transkulturálního výzkumu McCarthyho. „Všechny kultury, ve kterých se vyskytují poruchy příjmu potravy, mají ideál štíhlosti. Žádná kultura, která nemá ideál štíhlosti, poruchy příjmu potravy nevykazuje.“