Online archiv

Málokterý terapeutický přístup budí mezi laickou veřejností tak barvité představy a polarizované názory. Najdeme skupinu nadšených zastánců i odmítačů; lhostejných je relativně málo. Z toho vycházejí i postoje k hypnotizérovi - od naprostého spolehnutí se na jeho „zázračné“ schopnosti po poznámky o jeho duševním zdraví.

Doba sice nenahrává tomu, abychom atakovali své šéfy žádostmi o zvýšení platu, přesto je dobré vědět, jak se zachovat v situaci, kdy máme pocit, že naše práce není náležitě oceňována. V mnoha společnostech patří otázky platů a odměn k tématům, o nichž se veřejně nehovoří. Přesto často „prosákne“ informace, že kolega dostal přidáno a kolegyně čtvrtletní odměnu. Nám přitom bylo řečeno, že si společnost nevede příliš dobře a přidávat se nebude. Rozhořčení zaměstnance, který zjistí, že ho při zvyšování platů i přidělování odměn jaksi „přeskočili“, je pochopitelné. Přestože firma udělala chybu, když nestanovila jasná pravidla odměňování, zlost a ukřivděnost by měla jít při rozhovoru s vedoucím stranou. U nadřízeného vzbuzuje negativní emoce a navozuje dojem, že zaměstnanec po něm žádá nápravu škody, za kterou přímo či nepřímo může - to se málokomu líbí. Navíc pracovník dává svým jednáním najevo závislost na autoritě a jejím momentálním rozhodnutí, což jeho vyjednávací pozici snižuje. V podobných případech mnohdy nehraje takovou roli finanční stránka věci, ale pocit nedostatečného ocenění vlastní práce. Zaměstnanci se stávají obětí poměrně časté představy, že naše hodnota je úměrná našemu platu. Platem je však oceněna jen práce, ne my sami. Podnik si nekupuje nás, ale výsledek naší práce, který pak prodává se ziskem svým klientům. Pochopit tento mechanismus pomůže nebrat si věci tak osobně. Na schůzku se šéfem je dobré se předem připravit, shrnout všechna fakta - své výsledky, úspěchy, cíle. V klidu a s rozvahou je pak přednést. Je vhodné se zeptat, zda je na dané pozici možné zvýšení platu, a jestliže ano, tak za jakých podmínek. V případě negativní odpovědi lze vyjednávat o určitém benefitu, například o zvláštní odměně, možnosti zvyšovat si kvalifikaci, mít výhodnější pracovní dobu a podobně.

O řízení času už byly na světě popsány tisíce stránek. Dobrou teoretickou publikaci najdete prakticky v každém knihkupectví. Jiná věc ale je, jak sebelepší teorii uvést do praxe.

Celkem jednoduchý příběh o jednom úspěchu: šesti českým klukům, kteří spolu od mala hrají fantasy, se podařilo vytvořit hru, která se dostala na evropské trhy. Její popularita roste a my se tvůrců ptáme: Co nám fantasy hry vlastně dávají? Jaký je život „tam ve hře“?

Většina kuřáků si přeje přestat kouřit. Pro mnohé je však odvykání noční můrou a nekonečným trápením. Člověk totiž potřebuje stejné odhodlání jako k rozhodnutí přestat pít nebo brát drogy.

Na „císaře“ jsme si zvykli. Plánovaná a nekomplikovaná sekce je hotova do 30 minut a na první pohled se může jevit jako méně náročná než mnohahodinový přirozený porod.

Při letmém pohledu do regálů v trafice se zdá, že dámskými tituly i časopisy pro pány je tuzemský trh přesycený. Přesto i v časech krize přicházejí nové a člověka, který by alespoň občas některý z nich nepročetl, by pohledal. Jak bychom vlastně podle jejich rad měli žít?

Homosexuální orientace, tedy sexuální a milostná náklonnost k osobám stejného pohlaví, se vyskytuje bez ohledu na pohlaví zhruba u 4 % lidské populace. Na tom, co je její příčinou, se však odborníci shodnout nedovedou.

Miniaturním tahákům skrytým na těch nejnemožnějších místech a mistrně šuškané nápovědě sice ještě neodzvonilo, ale technický pokrok přinesl texty nafocené digitální kamerou a napovídání prostřednictvím mobilních telefonů. V poslední době vstoupila do lavic i kabinetů razantním krokem farmacie. Dopuje se na obou stranách.

Definuj, nebo budeš definován! praví jedna ze základních moudrostí postmoderny. V tomto smyslu umožňuje blízký, ba více než intimní vztah mezi terapeutem a pacientem v excelentní, byť většinou nevědomé formě výkonu moci a jeho převedení do závislosti (důvěrné známosti duší jsou nesrovnatelně větší intimitou nežli důvěrné známosti těl). V člověku je jakási velmi silná touha po získávání a udržování závislých bytostí, ať už jsou to děti, žáci, podřízení, patriarchální manželky, otroci, klienti, nevolníci či domácí zvířata. K tomuto pandemoniu je možno přiřadit i pacienty, jejichž postavení se asi nejvíc blíží postavení antických propuštěnců, klientů (také to byly osoby dospělé a formálně svobodné, nicméně často docházely ke svému bývalému pánovi pro ochranu a radu, též ho každého jitra obřadně zdravily). Ve všech těchto případech nebývá v typickém případě vykonávána moc ve své brutální a nahé formě, jako třeba u dozorců v lágrech, ale má jako převládající svou pečující, laskavou a paternální složku, převládající až do chvíle, než by se chtěl objekt péče osamostatnit - pak se ovšem ukážou zuby, často s nepředstavitelnou rasancí. U psychoanalytiků k tomu sice přistupuje i „obživné“ stanovisko, chtějící si platícího pacienta udržet, ale celý fenomén je kupodivu stejně silný i tehdy, dějí-li se zásahy bezplatně na přátelské bázi či pokud na takovouto bází celý vztah postupně přejde. Nemá tím být nikterak řečeno, že celá psychoanalýza a podobné techniky mají za účel pouze tyto posesivně-manipulační praktiky na důvěřivcích - celý problém je složitější. Skutečně ve značné části případů bývá duševně trpícímu nějak pomoženo, často i velmi podstatně -někdy je od toho závislé celé jeho další přežití. Jedná se však o cosi podobného, jako zajdeme-li v nouzi za lichvářem - také nám půjčí peníze, které bychom jinak nezískali a které nás často i zachrání, ale díky vysokému úroku se splátek nezbavíme už nadosmrti a těžko s ním kdy přerušíme spojení (každá věc má svou spravedlivou cenu a cena za přežití je značná). Placení psychoanalytických operací sice tento efekt poněkud tlumí, ale zdaleka ne k nule. Duševní investice se splácí zase pouze duševní investicí a peníze ji mohou nahradit jen nevydatně. Tak jako sedláci, uprchlí za válečných nepokojů na špatně dobytný feudální hrad, se posléze stávali závislými, se duševně labilnější jedinci dostávají do poddanství těch, kdo jim v nouzi pomohou. Psychoanalýza je pouze jedna z mnoha cest k tomuto stavu.

Všechno začalo tím, že ke mně na vyšetření přišla dívka, která uměla perfektně dělit dvojcifernými čísly. A nejen to. Dokázala zpaměti vypočítat i takové příklady, na které jsem si já musela vzít kalkulačku. Byla na to asi docela hrdá. „Co myslíš, kolik asi tak stojí chleba?“ začala jsem se ptát na věci, o kterých vím, že lidem žijícím v ústavech dělají občas trochu potíže. „Tak asi stovku,“ odpověděla mi. Chvíli jsem uvažovala, netrpí-li třeba celiakií nebo nějakou jinou nemocí, vyžadující kupování speciálního druhu chleba, který skutečně stojí kolem sta korun. Napadlo mě, že si taky třeba možná dělá legraci, nebo že mi za chvíli oznámí, že myslela sto zlotých nebo tak podobně. IQ měla podle předchozího vyšetření 77. „A kolik myslíš, že tak asi, odhadem, stojí nové auto?“ pokračovala jsem. „Asi tak dvě stě, protože je větší,“ prohlásila sebejistě. Pár dní nato jsem dumala nad individuálním učebním plánem, ve kterém jsem měla označit, co by se žáci na obdobné úrovni měli naučit a čím je naopak vůbec nemá cenu trápit. Nejdřív jsem škrtla nadpis „Obsah a objem kosočtverce“. Zauvažovala jsem, zda nezrušit kosočtverec jako takový, ale manžel tvrdil, že by člověk přece jen kosočtverec poznat měl, zvlášť kluci. Ponechala jsem tedy úvodní kapitolu této látky. Později se podobným postupem projasnilo učivo s názvem „Rozpoznávání geometrických tvarů“, díky němuž se vyřešil problém s elipsou, kuželem a mnohoúhelníkem. Tím jsem se zbavila geometrie a bylo možno pokročit do oblasti aritmetiky. Na čestném místě v učivu pro listopad se skvěla kvadratická rovnice. Matně si vzpomínám, že nám kdysi ve škole říkali, že je to velmi užitečná věc, bohužel už se nepamatuji, k čemu. Nepoužila jsem ji za celý svůj život ani jedinkrát, takže jsem ji taky škrtla. Stejně tak rovnici o více neznámých a početní příklady o vlacích, jedoucích z místa A do místa B proti sobě různou rychlostí. Nedovedu si totiž představit, že by některý z mých klientů, s mentálním postižením a ještě k tomu na vozíku, někdy na nádraží podobnou věc řešil. I kdyby samostatně dokázal dorazit do místa A a navíc ještě měl kamaráda, který by se ve srovnatelnou dobu dokázal dopravit do místa B, velmi pravděpodobně by při dnešním stavu železnic a ochotě tamní obsluhy alespoň jeden z nich měl takové potíže nastoupit do vlaku, že by to vzdal anebo vlak zmeškal, takže otázka, kde by se setkali, je zcela irelevantní. Pokud se to nějakému autorovi učebnic matematiky nezdá, nechť se pokusí sednout si na invalidní vozík a přepravit se pomocí Českých drah kamkoli. Mohu mu zaručit, že potom už podobné početní úlohy vytvářet nebude. Další řešení této problematiky přerušil - v podstatě soukromý - e-mail od organizátorů akce, na kterou jsem chtěla o víkendu jet. Autor mailu, mimo jiné vážený člen jistého spolku matematiků a tvůrce několika odborných knih, upozorňoval zúčastněné, že elektrické vedení v budově, kde se akce koná, je slabé, a proto není možno používat tam žádné soukromé elektrické spotřebiče. Končil sdělením, že jelikož v dohledné vzdálenosti není stravovací zařízení, je ochoten tento malý problém vyřešit tak, že nám půjčí svoji vlastní rychlovarnou konvici, která - zapojena do zásuvky v kuchyni - se jediná bude smět používat. Obratem jsem poznamenala, že i letmým pohledem na listinu přihlášených lze zjistit, že na tuto dvoudenní akci míří cca 900 lidí, a vyslovila jsem pochybnost, zda tato konvice bude stačit. Dalším z organizátorů mi bylo sděleno, že zcela určitě bude. Kdybyste to totiž nevěděli, tak voda v dotyčné konvici o objemu 1,5 litru se začne vařit za minutu a třicet pět sekund. Počítámeli dalších dvacet pět vteřin na manipulaci, zjistíme, že deset čajů o objemu 1,5 dl lze vyrobit za dvě minuty. To máme za hodinu tři sta čajů, za jedno přednáškové dopoledne všech devět set. Obdobná situace bude s toasty, které jsou vzhledem k absenci hospody a částečně i absenci peněz pro mnohé účastníky téměř jediným jídlem za tyto dva dny. Každý host bude mít tudíž nárok na jeden toast za dopoledne, přičemž předpokládáme malou frontu asi tak deseti lidí před toustovačem. Ano, matematicky je to správně. Realita však byla taková, že první jistič shořel už v půl desáté prvního dne. Někdo z oněch devíti set lidí měl totiž mobil a nabíječku, kterou zapojil do některé z vyviklaných zásuvek. Valná část žíznivých a hladovějících kupodivu odmítla akceptovat teorii konstantní fronty a snažila se domoci se jídla a nápojů v pauze mezi přednáškami, další část odmítla poněkolikáté se zbytečně prodírat davem čtyři patra dolů, aby zjistila, že v bufetu je stále ještě plno a zbytek nezvládl vynášení plných kelímků a tácků nahoru do pater. Tak nevím, nechybí na učebnicích matematiky varování? Neměl by na obálce být třeba nápis: „Příklady, obsažené uvnitř knihy, v realitě nefungují a svět venku za učebnou kabinetu matematiky vypadá úplně jinak? “