Online archiv

Středoškolákem se stává člověk přibližně od 15 do 19 let. Je to období, v němž přichází hledání vlastní pracovní orientace, srovnání se s nastupující dospělostí, navazování prvních vztahů, přecitlivělost, zkušenosti s alkoholem, drogami… Mladý člověk si často klade mnohé otázky. Podobnými otázkami se zabývá psychologie, resp. snaží se odbornými postupy vysvětlit daný problém a nabízí vysvětlení, pomoc. Touto jednoduchou logikou můžeme dospět ke konstatování, že mladí lidé by měli vyhledávat psychologické poradny a psychology, kteří by jim v jejich duševních zmatcích a nejistotách podali pomocnou ruku. Avšak mladí lidé dávají přednost posezením s kamarády a o psycholozích mají svoje jasné představy. Proč tomu tak je? Problémem je samotné vnímání psychologů. U středoškoláků se většinou setkáváme s pozitivním názorem na funkci psychologa. Ale horší je to s názorem, kteří lidé ho navštěvují. Podle 69 % dotázaných* jsou to lidé s vážnými psychickými poruchami. Pouhých 28 % dotázaných si uvědomuje, že jsou to normální lidé s nějakým problémem. To je na tuhle moderní dobu příliš málo, nebo ne? V odpovědích, které měli dotázaní studenti k dispozici, nebylo až tak důležité, jací lidé by mohli navštívit psychologa, ale jak oni sami vnímají tyto lidi. Proč se mladé generaci jeví psycholog jako „cvokař“ a lidé, kteří ho navštěvují, jako „psychicky narušení“? Tohle povědomí převládá už od dob našich prarodičů. V té době to mohl být ale problém především totalitního systému, v němž žili. Dnes už v něm ale nežijeme! A pořád tu toto povědomí je! Dalším problém je nedůvěra. Nevěří, že jim psycholog pomůže. Se svými problémy se perou sami. Proč? Důležitým důvodem jsou názory společnosti. Ve společnosti je stále zakořeněn tento negativní názor na sezení u psychologa. Většina lidí se nechlubí tím, že jde k psychologovi, a u středoškoláků to platí dvojnásobně. Psychologie jako obor, který může pomoci, je na veřejnosti velice málo propagován. Hlavně by mělo jít o propagaci od samotných aktérů, psychologů. Studenti se většinou setkávají s psychologii z celých 68 % ve škole, ale jedná se především o gymnazisty. Na ostatních školách, i když se tam psychologie vyučuje, je povědomí studentů velice omezeno. Zájem o studium psychologie je přesto značný. Ale na otázku uchazečů o studium psychologie, zda by při řešení svých problémů požádali o odbornou pomoc psychologa, celých 85 % zvolilo odpověď NE! Není někde chyba? Myslím si, že naši republiku ještě pořád nezasáhla „osvětová kampaň“ v rámci tohoto oboru. Ze začátku by stačila reklama, akce, ukázat, že k psychologům chodí opravdu normální lidé, mediální tváře… A snad se za nějaký čas setkáme s takovým přístupem jako na Západě. V USA se hlavně díky hvězdám filmového plátna začalo víc lidí zajímat o to, že stres, únavu i špatnou náladu lze zvládat tímto způsobem – když chodí k psychologovi například Meryl Streep, tak proč ne já?

Pan profesor Matějček by se v hrobě obracel, kdyby ve zmíněném článku četl absurdní tvrzení dr. Zdeňka Riegra: „Janovi rodiče přece jen dali na doktora Matějčka a v den jeho patnáctých narozenin mu řekli pravdu. Přiznali se, že nejsou jeho biologičtí rodiče. Zděšený Jan utekl…!“ Rodiče mohou slyšené vytrhnout z kontextu a zkomolit to. Mohou projikovat své pocity viny na koho jen libo. Odborník, ba i pouhý student psychologie by ovšem měl vědět, že právě Zdeněk Matějček mnohokrát přednášel, napsal a radil: „Dítě se má dozvědět pravdu o svém původu ne až z toho má rozum, ale NEŽ má z celé věci rozum. Tj. ještě před tím, než půjde do mateřské, eventuálně základní školy. Vůbec nejhorší je sdělení pravdy v pubertě či adolescenci.“ Matějček rozhodně neradil nosit na břichu polštáře. Nebyl zastáncem předstírání. Pokud užíval pojem „náhradní rodina“, bylo to výhradně v odborných kruzích k nezbytnému odlišení. Jinak proslul konstatováním: „Rodičem není ten, kdo dítě zplodil, ale ten, kdo je vychoval.“ Teoreticky vzato by bylo lepší, kdyby dítě nebylo zatěžováno svérázností svého původu. Háček je v tom, že jistotu utajení nemáme nikdy. Přestěhovat se ze Slovenska nestačí. Znám případ emigrace do Austrálie. Utajení v časech železné opony jako hrom. Za pár let se ovšem do na tamní poměry malého města přistěhovali další Češi. Ti věděli pravdu, protože znali onu první rodinu ještě z Čech. Mimochodem – co třeba takový test na krevní skupinu? O tom, jaké mohou být mezi biologickými rodiči a dětmi kombinace krevních skupin, se učí žáci v základní škole – a pokud začnou ze zvědavosti pátrat, mohou se divit…

Nemohu v tomto článku souhlasit s větou: ... grafologové někdy stojí na samé hranici „pseudovědy“... Grafologie jako taková je samozřejmě solidní vědou založenou na empirii i vědeckých znalostech souvisejících úzce s psychologií (psychologie osobnosti, psychopatologie aj.) i jinými vědními disciplínami. Vlastně už od 6. století před naším letopočtem se objevují soudní znalci písma. A takto bych mohl pokračovat dále. Grafologický rozbor (písma) je psychodiagnostickou projektivní technikou a analogicky dle vyjádření zmíněného autora by pravděpodobně i další projektivní metody (kresebné, ROR či jiné) mohly být pseudovědou. A to je samozřejmě scestné. Validizační studie zcela jasně prokázaly, že psychologie písma je dostatečně efektivní metodou, která není založena na náhodnosti, a že mezi písemným projevem a osobností pisatele jsou úzké a metodicky uchopitelné vztahy. Validita, tj. zda skutečně metoda měří, ukazuje to, co má (co se od ní očekává), se udává v 80 %. Která „pseudověda“ by se takovouto validitou mohla pochlubit? I slavný psycholog Eysenck připouští, že grafologie je úspěšnější než leckteré osobnostní dotazníkové metody.

Jsou mladé, zaopatřené a vdané. Mají děti. Přesto je život nebaví. Život ve stále vyhledávaných satelitních městečkách přináší ženám, které tu zůstávají přes den samy, nečekané následky: podle odborníků trpí častěji depresemi a úzkostmi. Kromě toho je zde rozvodost až o třetinu vyšší než v běžné populaci.

Se zájmem jsem si přečetl váš článek Umíme se bránit? v 11. čísle Psychologie dnes. Jsou tam zajímavé údaje, dokonce až skoro „cizokrajná“ slova, jako například (hardiness). Co však v článku chybí, je právní rámec, alespoň velmi stručně. Jinak se velmi snadno i z napadeného či osoby, která mu jde na pomoc, stane útočník trestněprávně odpovědný, se všemi důsledky. Dále něco kolem strategie, tedy prevence, předcházení a plánování, taktiky (například vlastní střet, taktika je v článku popisována z malé části), vhodný je rovněž celý soubor opatření po skončení střetu. V kontextu vašeho časopisu mi schází rovněž úloha intuice v sebeobraně. A další důležitou složkou jsou mýty v sebeobraně, jichž je nepočítaně. Hovoříme-li o tomto tématu, neměli bychom opomenout, že problémem je, že mnozí z napadených se celý život chovají velmi bezstarostně, primitivně a riskantně až bezohledně, přitom podvědomě či vědomě očekávajíce, že za ně někdo velmi ochotně, kdykoli nasadí i svůj život... Problematika sebeobrany je velmi náročná a těžko ji popsat v jednom populárním článku. Souvisejícím tématem by zde bylo například i to, co se dnes učí/neučí v předmětu tělesná výchova (za co vlastně berou učitelé tělesné výchovy peníze)?

Tak jako v 19. století bylo normální pohlížet na různé kultury hodnotícím pohledem a rozdělovat je na vyspělé a méně vyspělé, až do nedávna bylo takové nahlížení běžné i na jazyky obecně a hlavně na určité jazykové položky, např. neologismy, vulgarismy apod. V dnešní době je snad toto hledisko překonané. Není a nikdy nebyl žádný arbiter jazyka, který by mohl úspěšně odsoudit určité jazykové prvky k záhubě – všechny takové pokusy (nejslavněji ty obrozenecké) nepřinesly velký výsledek. Měli bychom se smířit s tím, že jazyk je svébytný organismus, který se přirozeně mění a vyvíjí a pří liš nereaguje na přání jednotlivců, protože je dí lem kolektivním. Pokud už se výjimečně jednotlivci nějakou změnu podaří prosadit, bývá spíše tvůrčí než destruktivní, např. uvést do jazyka /jazyků nové slovo (viz Čapkův robot). Je ovšem také nutné poznamenat, že určitá míra konzervatismu tu existovala vždy, vlastně taková xenofobie vůči novotám v jazyce. Negativní postoj ovšem k žádnému cí li nevede a hovořit o estetice jazyka má smysl ve spojitosti s literárními dí ly, nikoli však ve spojitosti s jazykem, jakožto souborem všech jazykových prostředků dostupných určité komunitě.

/ Anketa / Hana Fifková, sexuoložka

Když o sobě někdo řekne, že je či není v životě šťastný, většinou se za tím skrývají právě mezilidské vztahy. Ke spokojenosti v životě potřebujeme ještě spoustu dalších věcí, materiální zajištění, naplnění v práci, ale bez vztahů šťastní být nemůžeme. Mnozí z nás ale podléhají dojmu, že štěstí, a tedy i to, jak se nám vede ve vztazích, je otázkou nějaké vyšší moci nebo náhody. Z takových slovních spojení jako „Potkalo mě štěstí“ nebo „Když se štěstí unaví, i na vola sedne…“ je to zřejmé. Většina lidí nemá dojem, že by pro své štěstí v tomto ohledu mohla něco udělat. Záleží na tom, jakým rodičům jsme se narodili, na koho v životě natrefíme, jak se nám vyvedou děti… Teda alespoň u nás samých. Je zajímavé, že když mluvíme o druhých, je to trochu jinak. Například řekneme, že ten či onen „by si měl už někoho najít…“ Najít si toho pravého, a vše je vyřešeno. Na to, jak jsou pro nás vztahy s druhými důležité, se k nim chováme pohříchu macešsky. Jako by druzí byli nějaké spotřební zboží, které si můžeme vybrat podle svého vkusu, požadovat jeho inzerovanou kvalitu a po čase třeba reklamovat. Když někoho potkáme, vytváříme si o něm obvykle spoustu předpokladů: „Člověk, který se takhle mile chová k cizímu dítěti, má určitě děti rád, a bude tedy chtít mít děti vlastní…“ nebo „Ten, kdo odsuzuje druhého za to, že mi nechtěl pomoci, mi sám jistě bude pomáhat…“ Z jednoho takového chování hned usuzujeme na to, jak se bude dotyčný chovat jindy a v jiné situaci a už to moc neověřujeme. Přitom to bereme skoro jako slib a máme pak dotyčnému za zlé, když se náš předpoklad ukáže jako mylný. K tomu se pak přidávají morální a jiná zažitá pravidla, která prostě platí, protože to říkala babička nebo to psali v novinách. A neštěstí je hotovo. Našemu protějšku se může dít něco podobného a odtud už je jenom krůček k tomu, abychom se dostali do těžko řešitelných konfliktů. Mnoho takových nešťastníků pak přichází do poradenských a terapeutických center, podobných tomu našemu, se stížnostmi jako: „Nedá si říct…“, „nechápe mě…“, „je divnej či divná“ (má asi nějakou diagnózu). Pod takovými stesky se většinou skrývá snaha dostat druhého do normálu, tedy přimět ho, aby se choval podle představ stěžujícího. Stává se taky, že přijde stěžovatelů víc, často s představou, že terapeut může rozsoudit, kdo ze zúčastněných má pravdu. Konflikt se vyznačuje právě tím, že každý má svoji verzi. A cítí se být v právu. Má pocit, že je to ten druhý, kdo si pořád začíná. Každý z dvojice se cítí být nedoceněn a zraňován, což mu brání se na věc podívat z nadhledu, chápat chování toho druhého jinak než jako útok. On sám se jen brání. Z pohledu obou stran začal ten druhý a na něm tedy je, aby toho nechal. Protistrany se snaží domoci svého domnělého práva prostřednictvím kritizování, obviňování a výčitek, doporučováním či dobře míněnými radami, přikazováním nebo dokonce výhrůžkami. Asi si dokážete představit, co takové snahy v příjemci vyvolávají. Ochota vyhovět to asi nebude. Tyto neblahé strategie doporučujeme nahradit úsilím o přiblížení se co nejvíce k tomu, co ten druhý vlastně prožívá, nasloucháním a aktivním hledáním toho, jaké zájmy máme společné. Cesty k naplnění toho společného mohou být řešením situace, z níž mají radost a užitek všechny strany. Je to víc než kompromis, je to výhra pro všechny. Mít harmonické vztahy je skutečně štěstí, ale to neznamená, že na jejich utváření nemáme žádný vliv. Naopak bychom se takovým postupům měli učit, například v komunikačních kurzech (pořádá je i naše centrum pro jednotlivce i pro rodiny). A ještě další dovednosti potřebujeme k pěstování vztahů – mluvit víc o sobě než obecně o těžkostech, vyjadřovat svoje pocity a jasně sdělovat svá přání, oddělovat člověka od problému (neboť problém je něco, proti čemu se můžete s člověkem spojit, abyste na to nebyli sami), projevovat zájem a zaměřovat se na věci, které se daří.

Robot nesmí jakkoli ubližovat člověku, říká první zákon robotiky, který zformuloval v roce 1950 americký spisovatel sci-fi Isaac Asimov v povídkové sbírce Já, robot. Druhý zákon přikazuje robotům člověka vždycky poslechnout. Třetí zákon nutí robota, aby chránil sám sebe s výjimkou situací, kdy by tím porušil druhý či dokonce první zákon. Dnešní realita však nabádá, abychom byli před roboty ve střehu.

Always pomáhá znevýhodněným studentům