Cestovat, sbírat zkušenosti, zdokonalovat jazyk, poznávat jinou kulturu dnešní mladé lidi láká. Když do jejich života v zahraničí vstoupí dítě, dostává všechno najednou jiný rozměr. Musejí se rozhodnout, kde je jejich „doma“.
Podle výsledků studie Melissy Bateson z Univerzity Newcastle postačí pouhý pár lidských očí, který vyvolává instinktivní pocit, že jsme pozorováni. Pomocí jednoduchých experimentů zjistila, že naše touha být lepšími lidmi silně závisí na tom, zda jsme či nejsme pozorováni. „Respondent studie obdržel jistý finanční obnos s tím, že mu byla dána volba, rozdělit se se svými spoluhráči, jak uzná za vhodné, nebo si celou sumu ponechat pro sebe. Výsledky byly jednoznačné. V případě, že rozhodnutí zůstalo anonymní, naprostá většina účastníků nerozdělila prakticky nic. Pokud se ale cítili pozorováni svými spoluhráči, rozdělili většinou padesát procent celkové sumy. Velmi překvapující je, že stejný výsledek byl dosažen i tak, když byli lidé „pozorováni párem očí na počítačové obrazovce“. V jiném experimentu pověsila vědkyně plakát s párem očí u kávovaru, kde stála kasička k dobrovolným příspěvkům na lahodný mok. „Pod dohledem“ náhle stoupla suma nasbíraných peněz hned sedmkrát! Vědkyně rovněž zjistila, že tento efekt neplatí při sledování videokamerou. Domnívá se, že je to tím, že pohled lidského oka oproti kameře je evolučně mnohem více zakotven. Zobrazení lidských očí namísto videozáznamů by bylo z tohoto důvodu pravděpodobně mnohem účinnější i na veřejných místech, kde je problém s asociálním chováním a vandalismem. Pohled do živočišné říše ukazuje, že lidé nejsou v tomto stylizovaném chování žádnou výjimkou. Podobné příklady je možné pozorovat např. u cejnů a malých čistících rybek. Rybky se chovají vzorně ke svému hostiteli jen tehdy, pokud jsou pozorovány konkurenty. Pak velmi pečlivě odstraňují parazity z kůže cejna, ačkoliv mají vlastně zálusk na jeho mnohem chutnější kůži. Dobře vědí, že musí budit seriózní dojem, neboť hostitelé si vybírají a je nutné získat nejdříve jejich důvěru. Pokud se jim to ale jednou podaří a nejsou pozorovány, pak svého hostitele nemilosrdně ožírají.
Syn s rodinou vyrazil na zimní dovolenou do hor. „Už by měli být na místě, ale ještě pořád nevolali. Když jsem zkoušel synovi telefonovat sám, nebral mobil,“ říká ustaraně sedmdesátiletý pán. Slíbil mu totiž, že po příjezdu okamžitě zavolá, jak dojeli a jestli je dost sněhu na lyžování. Sousedka ho uklidňuje, že mohou být ještě na cestě, podobný nápad má určitě spousta lidí. Třeba nemá signál. Anebo se prostě šli nejprve ubytovat a zavolá později. Starý pán odchází o trochu klidnější, ale moc dlouho mu to nevydrží. Paradoxní je, že většinu svého života prožil v čase bez mobilů. Když rodina odjela na dovolenou, přišla maximálně po týdnu pohlednice a nikdo se nevzrušoval. S érou mobilních telefonů jsme sice získali skvělou možnost být stále v kontaktu, operativně zařídit několik důležitých věcí při popojíždění v dopravní zácpě, máme pocit, že vše ve svém životě máme více pod kontrolou, ale zároveň se stáváme zranitelnějšími vlastním strachem. Odborníci dokonce hovoří o novodobé fóbii. Dali jí název nomophobia (zkratka z anglického no mobil fobia) a vysvětlují ji jako panický strach uživatelů ze ztráty mobilního kontaktu. Prý jí po celém světě trpí už miliony lidí. Někteří lidé jsou natolik závislí na svých mobilních telefonech, že pro ně představa ztráty signálu, vybití baterie či jednoduše zapomenutí si mobilu znamená okamžité zvýšení hladiny stresu. Odborníci odhadují, že nomophobia může ve větší či menší míře postihovat až 53 % uživatelů mobilních telefonů. Podle loňského průzkumu uveřejněného britským listem Daily Mail 58 % mužů a 43 % žen uvádělo, že cítí stres a úzkost, pokud se jim vybije baterie či dojde kredit, ztratí telefon nebo se dostanou mimo dosah sítí. Oslovení Britové považují mobil za důležitý prostředek kontaktu s přáteli či rodinou. Každý druhý dotázaný uvedl, že mobil nevypíná vůbec nikdy, aby byl svým blízkým k dispozici. Každý desátý nevypíná mobil z pracovních důvodů a každý devátý tvrdí, že když ho vypne, je velmi nervózní.
Konec kastrací v Čechách?
Daniela Kramulová a Eva Kubová, 1/2009
Kastrace jako terapeutická metoda je záležitostí posledních sta let. Psychiatr August Forel, autor jedné z prvních vědeckých sexuologických učebnic (Otázka sexuální. Mnichov, 1905), ji doporučoval nejen u sexuálních delikventů, ale také pro léčení hysterií a jiných psychiatrických onemocnění. V hitlerovském Německu se nedobrovolné kastrace týkaly mnoha heterosexuálně orientovaných pachatelů sexuálních deliktů i homosexuálů. Poslední nařízené kastrace proběhly v 50. letech v Dánsku.
Magic mánie
Jiří Černý, 1/2009
Sběratelské karetní hry - anglicky Trading Card Game - představují relativně nový typ zábavy. Někteří je vidí jako nebezpečný hazard, jiní coby výhradně dětskou záležitost a další jako intelektuální sport, kterým se navíc dá vydělat nemálo peněz.
Pátá planeta je ze všech nejmenší. Je právě tak velká, aby se na ni vešla lucerna s lampářem. Malý princ si nejprve myslel, že s lampářem by mohl kamarádit, ale zjistil, že v jeho životě není na přátelství místo. Musí totiž plnit příkaz - a tak bez ustání rozsvěcí a zháší lucernu.
Smál jsem se. Nahlas. A bylo mi úplně fuk, jestli mne někdo slyší. Během jednoho měsíce dvakrát, vždycky nad knížkou autora ze Severu. Rozesmáli mne dva muži, co na tom, že byli literárními postavami. Svoboda, kterou jsem s nimi zažil, byla reálná. Mlynář Huttunen z Finska a jistý Doppler z Norka, profese je vedlejší. Oba podivíni, co se víceméně dobrovolně vyčlenili z majority. Ona by je stejně nechtěla… Huttunen měl takový podivný zvyk občas znenadání zavýt jako vlk, prostě to na něho přišlo. Doppler zase spadl z kola a zjistil, že musí odejít z domova. Díky tomu přišli na úžasné věci. Huttunen zjistil, že ač se snaží, jak chce, opuštěný mlýn kvůli své úchylce do provozu neuvede. Zakusil závist, odsouzení i agresi svých křesťanských bližních. Byl hospitalizován na psychiatrii. Zde se ocitl v mašinérii, nápadně podobné té, kterou známe z „Přeletu nad kukaččím hnízdem“ nebo z „Hory hoře“. Ale jeho stvořitel ho v mašinérii nerozdrtil, dopřál mu svobodu vlka, do něhož se Huttunen nakonec převtělil. Doppler měl civilizaci na dohled, ale přesto se do ní nevrátil. Na kraji lesa rozbil stan i svůj dosavadní život. Na padrť: opustil dobrou práci i rodinu. Zabýval se hlavně vlastní obživou a totemem, jejž stavěl, aby si vyrovnal účet se svým otcem. Pravda, úplně se světa nevzdal - zaskočil si na školní aktiv své dcery i do porodnice, kde mu žena dala dalšího potomka. Ale zase se vrátil na své stanoviště. Odtud pokračoval dál a, považte, i se svým malým synem… Žádní svatouškové ani neškodní blázni. Kradli, podváděli a vyhýbali se spravedlnosti. Huttunen přepadl záložnu, aby si odtud násilím vzal své úspory. Doppler zabil matku losa, s nímž se pak spřátelil (fuj!). Psychické újmy na lidech v okolí bychom nespočítali. Tak co, kolegové a kolegyně, jaké jim dáme diagnózy? Chovali se agresivně, asociálně a měli bludy. Ne, počkejte chvilku. Poslechněte si něco. Huttunenovi řekl při osobní rozmluvě Ježíš Kristus: „Ale pokud ses, Huttunene, skutečně rozhodl zapálit kostel, klidně můžeš. Já tuhle stavbu od začátku neměl rád. Milejší mi je starý kostel na stráni. Tenhle kostel je dílem velikášství místních hospodářů.“ Doppler uvažuje: „Rodíme se a umíráme osamělí. Jen si na to musíme dřív nebo později zvyknout. Osamělost je v celé konstrukci zásadní. Je jaksi nosným trámem. Člověk může žít společně s jinými lidmi, ale společně znamená zpravidla vedle. A to stačí.“ Chorá mysl? Spíš svéhlaví a svobodní muži. Utekli do lesa, prostoru, který, jak dobře víme, je vyhrazen nevědomí. Odtud poslali bizarní, ale smysluplné vzkazy. Sranda i hloubka. Co mne osobně nejvíc rozesmálo i zamrazilo, byla Dopllerova úvaha o píli. „Udělal jsem toho tolik. Byl jsem tak pilný. Byl jsem setsakra pilný. Byl jsem pilný ve školce. Byl jsem pilný na prvním stupni základní školy…“ A teď to zkrátím k pointě: „ Uprostřed vší té píle jsem se pohyboval celé roky. Probouzel jsem se s ní, usínal jsem s ní. Dýchal jsem píli a postupně jsem ztrácel život. Tak to je, jak teď to vidím. Bože, nedopusť, aby moje děti byly stejně pilné jako já.“ Doppler i Huttunen mne vrátili k českému klasikovi Vladislavu Vančurovi, jenž kdysi napsal: „Humor není smáti se, ale lépe věděti.“ Seveřané nám tedy nejsou až tak vzdálení, jak by se nám mohlo zdát. Mně tedy rozhodně ne. Nesmál jsem se dvěma pošukům, ale spolu s nimi. Byla to velká úleva. A navíc i lákavá představa, že odejdu do lesa, kde najdu víc, než mi dává můj bezpečný svět. Jasně, neodejdu. Jsem srab, co si četl knížky a chechtal se, aniž si zadal. Ale i tak si neodpustím poslat dál poselství ze Severu: svoboda je bláznivá, krutá i osamělá, ale navíc originální, vtipná a mužná. P. S. Arto Paasilinna: Vlčí léto laponského mlynáře, Erlend Loe: Doppler.