Online archiv

Lingvistka a psychoanalytička Julia Kristeva je letošní laureátkou ceny VIZE 97. Při její návštěvě Prahy jsme spolu hovořily o tom, jak ženu mění mateřství, o hledání identity uprostřed návalu emocí, které označuje za ženské bláznění. Přestože povědomí o důležitosti mateřství není v moderní kultuře všeobecně rozšířené, je základem civilizace, říká.

Měl jsem dovolenou a seděl jednou v noci na poušti uprostřed vyprahlých hor AntiAtlasu. V tom momentě mi zhasl joint. Sáhl jsem do pravé náprsní kapsy kazajky americké armády, ve které léta jezdím za dobrodružstvím a ve které mám umístěný zapalovač, a najednou mi o rozdílech mezi pohlavími bylo vše naprosto jasné. Zatímco muži - jako já ten zapalovač -mají své věci promyšleně a natrvalo uložené na definovaných místech, v předem určených kapsách, tak ženy užívají kabelku, kde se všechny věci, co mají s sebou, mísí bez ladu a skladu, bez systému a řádu. Tomu odpovídá i gender podmíněné vnímání a uchopování, uspořádávání reality. Zatímco muži po inženýrsku, algoritmizovaně a strojově hledají konkrétní předmět, co nosí u sebe, sáhnutím do příslušné kapsy, kde má být a kde jej najdou, postupují ženy při hledání naprosto jinak, heuristicky: Poslepu sáhnou do kabelky a doufají, že jim hledaný předmět sám vklouzne do ruky. A je nutno přiznat - i když to nemá žádné racionální vysvětlení - že má-li žena dobrý, výkonný a pozitivní den, tak jí hledaný předmět skutečně okamžitě v té kabelce do ruky vklouzne. Naopak, má-li žena periodu nebo jinak nepříjemný den, stává se nalezení každého předmětu - peněženky, klíčů, zvonícího mobilu - opakovaným a těžce frustrujícím dramatem, při kterém často padají ostrá slova. Uspořádání věcí v kabelce je zjevně a nezpochybnitelně vyjádřením vaginálního principu. Kabelka je vlastně mušle, symbolizovaná vagina, do které se ukryje vše, co žena přes den potřebuje. To mi bylo jasné v té poušti i nyní, po dovolené. Ani tam, ani doma jsem však na systematickém uložení věcí v jednotlivých kapsách, jaké je charakteristické pro muže, žádné falické vysvětlení nenašel. Spíš to páchne análním sadismem.

O tajemstvích dobrého stárnutí jsme si povídali s Janem Srncem, psychologem, který se od mládí věnuje mj. psychologii stárnutí. Letos Jan Srnec oslavil své 80. narozeniny.

Podzim je ve znamení voleb také v tuzemsku, i když jen těch „druhého řádu“, jak bývají označovány volby krajské a senátní. O tom, co ovlivňuje rozhodování českého voliče, jsme hovořili s politologem Lubomírem Kopečkem.

Dění na americké předvolební scéně má několik rovin. Jednou z nich je dramatický, archetypální boj o nastolení nového řádu, který se ovšem odehrává na nevědomé úrovni. A volbami to rozhodně nekončí.

Celibát je plný paradoxů. Znamená vzdát se vyjádření vlastní sexuality, a přesto nepřestat být mužem. Znamená nemít vlastní děti, a přesto se stát opravdovým otcem. Nevstupovat do intimního vztahu se ženami, a přesto se těšit z jejich uhrančivé krásy.

Nízkokalorický dietní jogurt chutná sice také sladce a krémově, ale stejně si nemůžete pomoct a máte dojem, že je to přeci jen o něčem jiném, než když tam ten opravdový cukr je? Vědci z americké DukeUniverzity a portugalské Univerzity Porto přišli na to, co tento rozdíl způsobuje. Je to něco jako šestý smysl našeho mozku, který nezávisle na chuti dokáže určit kalorickou hodnotu potraviny. K výsledkům došli vědci na základě zajímavého pokusu, v jehož hlavní roli byly laboratorní myši. Jedna skupina myší měla geneticky odstraněný chuťový senzor pro sladké, druhá myší skupinka byla naprosto normální. Překvapivě všechny myši bez rozdílů ale dávaly zcela jednoznačně přednost vodě s cukrem oproti stejně sladce chutnající nekalorické tekutině. Tak se stalo nicméně až po deseti minutách pokusu, což jen posiluje fakt, že tento jev nesouvisí s chuťovými smysly. U myší, které nebyly schopny chuť vůbec vnímat, navíc docházelo úplně stejně jako u zdravých myší k aktivaci odměňovacího centra v mozku. Výsledek studie evokuje otázku, jestli tedy skutečně nízkokalorické produkty chrání před obezitou. Kalorie v našem těle totiž zcela nezávisle na chuti aktivují centrum odměny v mozku. Na základě tohoto objevu se dá s jistotou předpokládat, že pokud při dietě nedochází k aktivaci mozkového centra odměn, dříve nebo později dotyčná osoba bude muset kúru přerušit a potřebné kalorie a s ní „odměnu“ získat jinak. Studie každopádně nezjistila, který systém v těle slouží jako tento detektor kalorii. Může to mít souvislost buď s hladinou inzulinu v krvi, nebo se senzory ve střevech či žaludku. To vše bude v následujících letech podrobeno dalšímu výzkumu.