Online archiv

Takzvané škatulkování může mít pro člověka neblahé celoživotní následky. Jsem studentka speciální pedagogiky, proto mě nemohlo nechat chladnou konstatování pana Klimeše (PD 10/08): „…zkušení psychologové si stále nemohou zvyknout, že sousloví ,lehká mentální zaostalost‘ znamená bývalou debilitu, a že na tom dítě bude s intelektem opravdu špatně. Každopádně to nevypadá na základní školu a samostatné bydlení.“ Takové výroky lidem s mentálním postižením znesnadňují cestu životem. Naše společnost si zvykla vše měřit v číslech. Nikdy mi nepřišlo správné udávat inteligenci člověka v číslech a už vůbec mi to nepřijde vhodné v diagnostice mentální retardace (MR). Tito lidé jsou zařazováni do kategorií: lehká, středně těžká, těžká a hluboká MR (+ jiná a nespecifikovaná MR), přičemž u každé kategorie je uveden rozsah dosažených hodnot IQ. Má tato hodnota připravit rodiče dítěte s MR na to, že nebude schopné samostatně bydlet? IQ může naznačit jisté problémy s kognitivními schopnostmi, ale nemůže naznačit vývoj dítěte v jeho soběstačnosti, sociálních dovednostech apod. To vše je velice individuální a závisí to nejen na člověku samotném, ale také na jeho okolí. Sama jsem se na praxích setkala s mentálně postiženými lidmi, kteří jsou velice schopní, společenští a v chráněném bydlení se spolehlivě starají o svou domácnost. Jaké překvapení pro mě bylo, když jsem zjistila, že jejich diagnóza zní středně těžká mentální retardace (F71), IQ 35-49. Bohužel stále u nás převládá zdravotnický pohled na věc, který posuzuje člověka podle jeho diagnózy. Rodiče právě narozených dětí s mentálním (ale i jiným) postižením se dozvídají od lékařského personálu spíše ty negativní zprávy o budoucím vývoji jejich dítěte. Těmto informacím valná část rodičů podlehne a dítě raději umístí do ústavní péče, protože by vlastně stejně nemohlo nikdy žít plnohodnotným životem! Nikdo jim už neřekne, že jejich dítě má sice horší vrozené předpoklady, ale že z velké části záleží také na nich, jak budou své dítě vychovávat a jak ho na budoucí život připraví. Zde mají nezastupitelnou roli rodičovské organizace, kde si rodiče předávají skutečné informace o vývoji svých postižených dětí. Nepopírám tím skutečnost, že je nutné diagnózu znát, ale vše by se mělo brát s rezervou a vidět věc v souvislostech s individualitou konkrétního člověka.

Myslíte si, že drastická televizní kampaň Ministerstva dopravy opravdu zapůsobí?

Vždy se těším na nové číslo Psychologie dnes, časopis se mi moc líbí jak grafickou úpravou, tak svým obsahem. Po přečtení příspěvku Zážitková pedagogika není všespasitelná (PD 9/08) jsem se rozhodla nezůstat jen v roli čtenáře a aktivně se zapojit do diskuse na toto téma. Osobně jsem absolvovala několik kurzů zážitkové pedagogiky, mohu takové kurzy sama připravovat a vést a také je každé září pro studenty prvních ročníků již pět let s úspěchem organizuji. Vůbec nepovažuji za nevhodné ani nebezpečné aplikovat kurz plošně na všechny studenty prvních ročníků. Setkávám se s tím, že studenti sami považují kurz za velmi přínosný a užitečný. Každý ze studentů se ke kurzu vrátí po návratu do školy, krátce se písemně „ohlédne“ za právě prožitými dny. Žádný ze studentů zatím nenapsal na kurz negativní hodnocení. Někteří studenti na kurzu překonají v mnohých aktivitách sami sebe. To, čím prošla pisatelka článku, se jen stěží dá nazvat zážitkovou pedagogikou. Jinak by muselo platit důležité pravidlo zážitkové padagogiky, pravidlo dobrovolnosti účasti na jednotlivých aktivitách. Škoda, že má se zážitkovou pedagogikou takovou negativní zkušenost.

Myslím, že studentům psychologie se málo připomíná, že mezinárodní klasifikace nemocí ICD 10 i DSM 4 jsou děravý jako dědovy spodky. Chybí v nich desítky jevů, které ve svém profesním životě potkají. Například naprosto chybí klasifikace poruch partnerského soužití. Nebo co je to za diagnózu: Dyslexie - porucha čtení? To je, jako kdybych přišel k doktorovi a ten vítězoslavně zvolal: „Heuréka, pane Klimeši, vy máte poruchu chůze do schodů!“ To bych ho asi poslal k šípku, protože poruchu chůze do schodů mi může způsobit tisíc příčin. Pořád nechápu, jak nám mohou klienti zbaštit stejně neurčitou diagnózu „porucha čtení“, za kterou se též skryje tisíce příčin. Jestliže ale běžně operujeme s tak vágními diagnózami, musíme je vždy doplnit vysvětlením a popisem, jak konkrétně se tyto poruchy projevují. To však vidíme jen vzácně. Naopak běžně potkáváme populární odpadkové koše - diagnózy, kam můžeme hodit opravdu cokoli - hraniční porucha, autismus, smíšená porucha osobnosti (universální psychopat), LMD a podobně. Od doby, co dělám v Brně pro ombudsmana, čtu více soudních posudků. Jsem zděšen, jak si soudní znalci oblíbili diagnózu smíšená porucha osobnosti. Ta by se ale měla používat jen v případech, když vyšetřovaný nesplňuje žádnou diagnózu specifických poruch osobnosti. To bohužel většinou splňuje. Jenže soudní znalci ji zjevně používají, aby nemuseli vypisovat vícero diagnóz. Například správně by měli napsat, že vyšetřovaný má paranoidní a disociální poruchy osobnosti (F60.0, F60.2) a třeba přidat i diagnózu „jiná specifická porucha osobnosti“ (F60.8) a ne všechny smíchat do jednoho hrnce - smíšená porucha osobnosti, zkrátka Eintopf F61. Ono to vypadá jako slovíčkaření, ale opak je pravdou. Jestliže si z diagnóz uděláme rozplizlé bláboly, pak psychologické posudky budou bezobsažné pavlačové drby. Ukáži vám jeden případ, kdy jen náhodou nevznikl vážný problém. Uznávám, že termíny debil, imbecil, idiot asi nejsou v praxi použitelné, ale i zkušení psychologové si stále nemohou zvyknout, že sousloví „lehká mentální zaostalost“ znamená bývalou debilitu a že na tom dítě bude s intelektem opravdu špatně. Každopádně to nevypadá na základní školu a samostatné bydlení. Pamatuju si, jak v posudku jednoho lékaře bylo napsáno, že dítě trpí střední mentální zaostalostí. Ptal jsem se, zda adoptivní rodiče jsou připraveni na přijetí dítěte na úrovni imbecilie. Kolegové mi oponovali, že ne, že se to jen tak píše, že prostě bude trochu pozadu a že to má každý druhý člověk. Tak jsme se o tom dohadovali, až se našlo IQ dokonce okolo 30. To je mentální retardace taková, jako když vyšije. Proto stále zdůrazňuji, že s diagnózami musíme opravdu zacházet přesně, asi jako řezbář s dlátem. Bohužel opak je pravdou. Místo pečlivého psychologického řemesla nacházíme rozevlátou uvolněnost. Viděl jsem posudek, v němž jeden soudní znalec od pasu střelil člověku imbecilii, zatímco ve druhém, pečlivějším posudku mu naměřili průměrné IQ okolo 100. Jednou jsem kvetl při oponentuře bakalářské práce. Autorka se tam zjevně opájela postmoderními citáty stylu: …schizofrenie - tato patologická radikalizace „normální“ neurčitosti identity - zaujala první místo mezi psychickými chorobami. (Bauman) Zdá se, že studentka nikdy neviděla schizofrenika, protože ti zpravidla poruchami identity netrpí. Ti řeší jiné problémy, třeba čip v hlavě. Stejně tak by mě zajímalo, z jakých pramenů Bauman zjistil, že na rozdíl od minulosti je více schizofrenií, natož že vedou prim. Pokud vím, tak jejich prevalence je vcelku stabilní, představují přibližně 2 % populace. Opravdu schizofrenie (F20) není mnohočetná porucha osobnosti (F44.8), i když etymologicky znamená rozštěp mysli. Ze všech písmen, co ICD 10 používá ke klasifikaci nemocí, představují psychické poruchy jen jedno písmeno. To neznamená, že by jich bylo tak málo, ale pouze že psychiatrická diagnostika je stále ještě v plenkách. Psychických poruch je možná ještě více než somatických. Nemá-li psychologická diagnostika skončit jako šamanistické vykřikování efkových kódů, pak musíme každé F doplnit podrobným popisem toho, jak se u daného pacienta porucha projevuje. Tento popis je pak potřeba považovat za součást diagnózy. Špatná diagnóza totiž znamená neúčinnou či dokonce škodlivou léčbu.

Hry na internetu je možné hrát dvěma způsoby. Buď se na příběh díváte podobně jako na film a nepřemýšlíte nad tím, kdo jsou ti herci ve skutečnosti, nebo se snažíte proniknout za oponu - a riskujete, že se dozvíte něco, co jste vlastně ani vědět nechtěli.

Barbara Nesvadbová (1975) Narodila se v rodině dvou psychiatrů, otec byl zároveň známým spisovatelem sci-fi. Vystudovala FSV UK, obor masová komunikace. V roce 2001 se vdala za tehdejšího ministra Karla Březinu, narodila se jim dcera Bibiana, ale manželství vydrželo jen dva roky. Pracuje jako šéfredaktorka módního měsíčníku Harper´s Bazaar. Je autorkou knih Řízkaři, Bestiář, Život nanečisto a Pohádkář, který se stal bestsellerem letošního léta.