Online archiv

Fantomové bolesti patří mezi medicínské kuriozity. Pacienti cítí bolesti v částech těla, které jim byly často už před mnoha lety amputovány. Tupá bolest v lýtku či bolestivé brnění v palci pravé ruky, o něž dotyčný následkem úrazu či nemoci přišel, je problém, který lze řešit jen velmi obtížně, a mnohé takto postižené osoby značně frustruje. Jak odstranit bolest z něčeho, co neexistuje? Vilayanur Ramachadran, neurolog z kalifornské univerzity, objevil jednoduchý trik, který trpícího alespoň krátkodobě od jeho bolesti osvobodí. Už před lety vytvořil Ramachadran při práci s pacienty po amputacích zajímavou metodu, takzvanou „zrcadlovou skříňku“, před kterou se lidé s amputovanou končetinou postavili tak, aby odraz jejich zůstávající končetiny tvořil v zrcadle obraz té, která ve skutečnosti již neexistuje. Spolu se zrcadlovým obrazem to pak vypadalo, že mají dvě zdravé končetiny. Když v tento okamžik výzkumník začal masírovat jejich zdravou končetinu, s nadšením zjistil, že pocity uvolnění se dostavily i do pociťované amputované končetiny. Dosud ale nebylo jisté, jakým mechanismem k tomuto jevu dochází a co se při iluzi masáže akutové ruky či nohy v mozku a těle děje. V roce 1995 objevil vědec Giacomo Rizzolatti z Parmské univerzity u primátů nervové buňky, které se aktivovaly pokaždé, když zvířata pozorovala, že jsou jiné opice někým masírovány nebo hlazeny. Tyto „zrcadlové neurony“ byly později nalezeny rovněž u lidí a stojí podle výzkumníků za skutečností, že vnímání a pocity z jedné části párové končetiny přecházejí do druhé, i když ta už neexistuje. Jak ale vysvětlíme, že v případě, že se doteky týkají zdravých osob, které sedí před zrcadlovou skříňkou, se tyto pocity z jedné končetiny do druhé nepřenášejí? Nakonec došel Ramachadran k závěru, že v mozku jsou zrcadlové neurony aktivovány vždy, ale následně jsou pak korigovány vzruchy z kožního čití, které mohou impuls vyvrátit. U lidí s amputovanými končetinami se tak neděje. Jejich mozek totiž stále čeká na vyvrácení, kterého se mu nedostává.

V terapii po pacientech nevyžaduji, aby agresorům odpustili. Myslím, že to není možné, říká přední britský terapeut traumatu Earl Hopper. Nenávist musíte respektovat. Je ovšem důležité zdržet se jednání, které by si nenávist přála.

Vanilka má pravdu

Článek Preisse, Bezdíčka a Dočkalové měl být začátkem diskuse. Bohužel se stal ukázkou dezinformování veřejnosti, a to kvůli špatně zvolenému přístupu. Jestliže se chtěl stát začátkem debaty o publikační aktivitě, citovanosti a dopadech vědecké práce psychologů, pak je „na to“ potřeba jít jinak. Mám k článku pět výhrad. - Odbornou debatu nelze začít zavádějícím titulkem; takto se téma bulvarizuje. (To je výtka redakci.) - Ať už zvolíme jakoukoli metodu měření, nedopouštějme se v ní chyb. (Z. Plechačovou, která se v tabulce vyšplhala na 4. místo, databáze ISI Web of Sciencenezná. Existuje?) - Autocitace se ze seznamů citací zásadně vylučují, neboť nejsou měřítkem toho, jak se o dílo zajímají kolegové. Autoři měli autocitace vyloučit. - Při posuzování vlivu psychologů na své profesní kolegy bychom měli vyloučit práce, které daný psycholog publikoval v jiné oblasti (např. v přírodovědě). K tomuto „pročištění“ v článku nedošlo. - Autoři sestavili žebříček na základě zjednodušeného a zároveň nejužšího možného pojetí. V jedné z databází vědeckých článků vyhledali ke každému jménu záznamy o publikovaných článcích a podívali se, kolikrát byly tyto články citovány. Vytvořili seznam podle počtu citací těchto článků publikovaných v tzv. impaktovaných časopisech. Nic víc. Autoři přitom měli možnost sáhnout „hned vedle“ a využít jinou databázi, kterou ISI Web of Science nabízí, a tou je databáze citací (Cited reference search). Ta zobrazuje všechny citace dohledatelné v časopisech této databáze. Mezi odkazy jsou tedy také citace odborných knih nebo textů publikovaných nikoli jen v „elitním světě“ impaktovaných periodik, odkazy na vědecké přednášky aj. Zpráva o vlivu autora na kolegy je u této databáze přesnější. Abych byl srozumitelnější, uvedu příklad: Jestliže někomu napomohla k sepsání vědeckého článku kniha například Pavla Říčana a cituje ji, pak tuto citaci databáze zobrazí. Preiss a kol. ovšem přisoudili P. Říčanovi pouze 45 citací, zatímco z citační databáze by to bylo 155. Podobně autoři poškodili obraz o práci Jana Vymětala, Stanislava Kratochvíla a mnoha dalších. Autoři tvrdí, že „citovanost je znakem, že se o dílo kolegové odborníci zajímají“. Přírodovědci již před lety formulovali námitky vůči citačním žebříčkům. Například: - Když se kolegové Abrahám a Brahmán domluví, že si navzájem budou citovat své práce, ať už to bude nebo nebude relevantní, vzájemně si pomohou na citační výsluní. - Citováni bývají i diletanti, od nichž se chtějí seriózní autoři distancovat; např.: „Cecil (2010) zcela pomýleně a bez důkazů informoval o údajném vlivu…“ - Cecil se tím objeví v citačních žebříčcích. Citace tedy není automaticky ukazatelem váženého vlivu na komunitu vědců. Dopad a vliv naší práce a zájem o ni v komunitě odborníků rozhodně není možné zúžit tak, jak to udělali Preiss a kol. Nelze ho zúžit ani na výše zmíněnou citační databázi. Pokud se máme skutečně dopátrat toho, jaký dopad mají texty předních psychologů v Čechách, musíme zahrnout citace také v časopisech neelitních, citace ve sbornících z významných konferencí a kongresů apod. Např. Google nabízí službu Scholar (http://scholar. google.cz). I ta má své nevýhody: vynoří se v ní např. citace v internetově zveřejněných bakalářských nebo diplomových pracích. I tady je potřeba „data čistit“. Zbyněk Vybíral, redakčně kráceno

Stávající legislativa nedovoluje při umělém oplodnění zvolit pohlaví dítěte. Výjimkou jsou medicínsky indikované případy - je-li prokázán genetický přenos závažné choroby postihující jen určité pohlaví.

Teď musíš…Nemůžeš přece… Měl/a jsi to udělat tak, jak jsem říkal/a. Také s nejlepšími úmysly vyslovujete podobné věty? Jste přesvědčeni, že víte, co je pro vašeho partnera nejlepší? Nebo dokonce že to víte lépe než on sám? A cítíte se hluboce dotčeni, když se dozvíte, že život s vámi je k nevydržení?

Jsou vyhledávané a žádané. Dětské koutky představují nedílnou součást mnoha obchodních center - rodiče mohou spokojeně nakupovat, zatímco si děti pěkně hrají. Anebo jsou jen odložené? To je právě otázka, která nás zajímá.

Současná finanční krize podle odhadů jen v Americe zabije stovky lidí, převážně středního věku. Nejen, že je připraví o dům či práci, ale i o život. Se vzrůstajícím stresem v populaci každopádně roste potřeba psychoterapie.

Konflikt mezi realitou a iluzí je v uměleckých profesích všudypřítomný. Na jevišti a ve studiu působí tanečníci dojmem odhodlaných, silných, sebejistých lidí, ale pod maskou klidu se často skrývají zmatek, pochybnosti a mučivá nejistota. Ponořili jsme se do psychiky tanečníků, hovořili jsme s umělci a terapeuty a poodhalili jsme, jaký vliv má interakce s učiteli, režiséry a choreografy na jejich identitu.

Čtenáři nám často píší o kontakty na psychology. Zejména ve venkovských oblastech a pro osoby, které nemají přístup k internetu, je obtížné psychologa najít. Přispět ke zlepšení by měla i naše nová servisní rubrika.