Online archiv

Jan KosekPraha, Argo a Dokořán 2004. 253 s.Kniha s podtitulem Kapitoly ze sociální psychologie vychází v edici Atelier, věnované popularizaci vědy. Autor slibuje čtenáři uvedení do sociální psychologie, které se bude lišit od systematické učebnice. Chce přivést čtenáře kzamyšlení nad tím, proč se chová tak, jak se chová, a jak by se v určitých situacích zachoval, kdyby se do nich dostal. Odbornou erudici ani odborné aspirace čtenáře autor nepředpokládá.Přesto jsou v úvodních kapitolách řešeny otázky vztahu mezi sociální psychologií a jinými psychologickými disciplínami, respektive jinými společenskovědními obory, které mohou být zajímavé jen v určitém typu akademickéhoprostředí, těžko však předpokládat, že zaujmou laika.V první kapitole autor čtenáře seznamuje se základními sociálně psychologickými metodami. Kolísá zde mezi odbornými definicemi (pozorování je systematické sledování znaků, jejich registrace a pořádání) a nejasnýmižurnalistickými opisy (obsahová analýza je charakterizována jen tím, co bývá jejím předmětem a čemu slouží; není popsána jako metodický postup). I o sociometrii se dozvíme jen to, že se týká zkoumání struktur malých skupin. Jakjsou tyto struktury zkoumány, by se dalo popsat ve třech větách, ty však chybí.Čtenář se v knize setkává s odbornou terminologií, která mu není vysvětlována vůbec (ego-defenzivní mechanismus, sekularizované náboženství, kolektivní nevědomí...) nebo mu je podáno vysvětlení odborného termínu na jinémmístě než tam, kde je odborná terminologie poprvé užita. V citacích z odborné literatury jsou jednou zdroje uváděny, jindy ne.Po všech úvodech podává autor poměrně přehledně a čtivě přehled rozličných koncepcí a poznatků, týkajících se fungování člověka ve skupinách, jejichž autoři jsou filozofové i beletristé, odborníci na chování zvířat iantropologové. Někde však jen excerpuje bez jasného stanoviska.Ve výkladech bohužel nacházíme i nepřesnosti a chyby. Například údaj, že děti z neúplných rodin mají horší prospěch ve škole a jsou častěji pachateli trestných činů než děti z rodin úplných. To platí jen v jisté míře odětech, které zažily rozvod rodičů, a to ještě v závislosti na dalších činitelích (významnou determinantou je například chudoba rodiče, který má dítě v péči). Tvrzení o stále stoupajícím počtu trestných činů ve vyspělých zemícha o stoupající brutalitě mladistvých by bylo dobré doložit. Teze, že sledování brutality a pornografie ve filmech má očistný vliv na"jedince s patologickými sklony", je sporná. Takoví jedinci se naopak snadnoinspirují mediálními obsahy, jež jsou v souladu s jejich sklony.Celkově kniha není nezajímavá. Vzdělaný čtenář se jí dokáže prokousat a jistě se něco podnětného dozví. Bohužel v ní nikde nenajdeme zmínku o tom, že byla před publikací recenzována. Recenzent by pravděpodobně upozornil nanekonzistenci, kterou zde konstatuji - kniha je místy příliš odborná, místy odbornému stanovisku něco dluží. Škoda, že toto upozornění přichází pozdě; výsledek mohl být lepší.

Joseph J. MorenoPraha, Portál 2005. 126 s.Když Jacob L. Moreno zakládal psychodrama (kromě skupinové psychoterapie a sociometrie), jistě ještě netušil, že syn jeho bratra, Joseph J. Moreno, se bude věnovat propojení psychodramatu a muzikoterapie. Joseph J. Moreno o svépráci napsal nejen předkládanou knihu, ale svůj projekt představil již v 38 zemích světa, včetně ČR.Kniha patří do kategorie tak zvaných kuchařek - je pečlivým a podrobným praktickým návodem, jak vhodně spojit psychodrama s muzikoterapií. I několik obecnějších, teoretičtějších kapitolek je proloženo příklady nebopraktickými upozorněními.Krátký přehled toho, co bylo v dané oblasti už vykonáno, a trocha teoretického zamyšlení by jistě knize neuškodily, ale na druhé straně charakter knížky jako návodné příručky je také akceptovatelný. Převážná část knihy jevěnována Morenově práci a zkušenostem. Autor ale upozorňuje i na některé jiné přístupy - například na analytickou muzikoterapii Mary Pristley, na"řízenou představivost a hudbu"Helen Bonny nebo na práci Nordorffa aRobbinse s dětmi. Drobnou nevýhodou je, že popis přístupů jiných autorů přechází až příliš plynule do popisu vlastní práce Morenovy, takže se někdy těžko rozliší, co patří kterému přístupu.Moreno rozebírá četné varianty vztahu muzikoterapie a psychodramatu. Hudba může napomáhat potřebnému uvolnění před psychodramatem, může psychodrama podbarvovat, může být rovnocenným partnerem, může sloužit k výběruprotagonisty nebo hlavního tématu pro psychodrama. Účastníci si mohou hudbu sami vytvářet nebo naslouchat hudbě reprodukované. Psychodrama zase nabízí nejrůznější techniky, které se dají využívat i v muzikoterapii, jako jenapříklad výměna rolí, zrcadlení, dialog, modelování, zdvojení, prázdná židle, sociodrama a tak dále. Moreno se krátce dotýká i vztahu muzikoterapie a arteterapie. U slova arteterapie narážíme na obtíž: jednou jsou arteterapiímyšleny všechny neverbální postupy, jindy je tento termín vyhrazen pouze výtvarným technikám. Odborná terminologie někdy není zcela přesná: termín"přenos"ve vazbě"hudební přenos"má skoro psychoanalytickývýklad, ale ne zcela odpovídající. Některé interpretace se zdají trochu zjednodušující, ale možná to byl autorův úmysl, aby dosáhl názornějšího výsledku.Za nejcennější část knihy považuji podrobný popis vlastní práce a hlavně předávání zkušeností. Moreno například v 25 bodech uvádí doporučení, jak pracovat s hudbou a představami. Doporučení sahají od volby vhodné místnostipřes varování, aby terapeut nevytvářel příliš bolestivá a obtížná témata, až po etické pravidlo o uchování důvěrných informací.Závěrem je možno říci, že čtivá Morenova knížka bude vítaným pomocníkem odborníkům nejrůznějších pomáhajících profesí, kteří hudbu zařazují, nebo by chtěli zařadit do svého programu. Se zájmem si ji přečtou ale i laici.

Racionálně emoční behaviorální terapie (REBT) má několik specifických teorií o tom, jak se lidé dostávají do psychických problémů a co se dá dělat pro to, aby se jejich problémy odstranily nebo zmírnily. Tyto teorie sepřekrývají s dalšími důležitými teoriemi o narušení duševní rovnováhy, avšak v jistých ohledech se liší.

Psychologie dosud nemá všeobecně uznávanou definici spirituality, tématu se však poslední dobou intenzivně věnuje. Inspiraci přinášejí neurologické výzkumy i východní filozoficko-náboženské systémy.Spiritualitu chápeme jako niterný duchovní prožitek: zakoušení vztahu s něčím, co nás přesahuje.

Detektory lži se staly velmi populárními - používají se nejen v policejní praxi, ale setkáváme se s nimi i v detektivkách, v komediích, a dokonce i v reklamě. Je však detektor lži spolehlivým nástrojem například k odhaleníviníka trestného činu?

Budování vztahu mezi nemluvnětem a jeho rodiči se někdy neobejde bez těžkostí. Jejich zvládání pomáhá psychoanalyticky orientovaná společná terapie malého dítěte a rodiče.I velmi malé děti mají své trable a jejich rodiče mají problémy s tím, jak tyto trable rozeznat a jak se svým maličkým navázat vztah.

Kdo smí nabízet psychoterapii a co to vlastně psychoterapie je? Na tuto otázku neexistuje mezi psychoterapeuty jednotný názor. Polemika o psychoterapii na stránkách Psychologie dnes pokračuje.

Nikdo již dnes nepochybuje o tom, že naši výšku, barvu vlasů a očí určují z větší části geny. Fakt, že by geny mohly byť jen ovlivňovat proces osvojování jazyka, je už přijatelný mnohem hůře.Běžně říkáme, že dítě se učí mluvit. Moderní výzkumy však ukazují, že zde hrají svou roli i geny.

Vždy milující, ochotná, nesobecká, a také uvolněná a přirozená. Taková by měla být podle našeho názoru matka. Extrémní nároky, které na matky klade západní společnost, ústí v krajní řešení. V Ghaně je to jiné.Nároky na matky jsou v západní kulturní oblasti extrémní. Avšak není tomu tak všude na světě.

Stále rychleji se měnící svět klade na člověka značné nároky. Psychologové však mohou pomoci: podporou vzdělanosti, posilováním morálky a pozitivních emocí i mezilidských vztahů.Počet osob, ochotných přijmout adopci dětí na dálku narůstá... Altruistické osobnosti nemizí a plní vytýčené úkoly obětavě a samozřejmě.

Třetí tisíciletí křesťanského letopočtu uvedl útok na Světové obchodní středisko v New Yorku - symbol hospodářské převahy západní technologické civilizace. Žijeme ve století systematicky navozovaného strachu?Muslimové v Nizozemí si chtějí udržet svou identitu, zvyklosti i tradice, přizpůsobování a integraci v rámci multikulturního soužití však někteří považovali za méně důležité.

* Během týdne spíte velmi málo. Spíte stejně dlouho i o víkendech nebo během dovolené?