Online archiv

Dne 27. února 2005 zemřel ve věku 93 let významný francouzský psycholog profesor Philippe Malrieu. Jako filozof a psycholog byl velmi ovlivněn myšlenkami Heideggera, Marxe, Wallona a dalších. Byl autorem mnoha významnýchpublikací zaměřených na sociální a vývojovou psychologii, dlouhodobě se zabýval procesem socializace jedince. Založil v duchu Wallonova učení Psychologické laboratoře při Univerzitě v Toulouse, které nesou jméno"Personnalisation et Changements Sociaux". Tyto výzkumné laboratoře mnoho let řídil a lze říci, že založil pracoviště, které se stalo známým svými výzkumy a vynikajícími osobnostmi v různých oblastech psychologie.Česká psychologická obec měla možnost se s panem profesorem seznámit při jeho odborných vystoupeních na katedře psychologie FF UK v Praze a na semináři psychologického ústavu ČSAV. S jeho myšlenkovým odkazem jsou češtístudenti pravidelně seznamováni prostřednictvím"hostujících profesorů"z řad jeho žáků. Přednáškové semináře měl na katedře v Praze prof. Alain Baubion-Broy, prof. Jean le Camus, prof. Odette Lescarret, prof. ChantalZaouche-Gaudron a další.Profesor Malrieu byl iniciátorem spolupráce mezi katedrou psychologie FF UK a katedrou psychologie University le Mirail v Toulouse. Ta se už více než 10 let rozvíjí v rovině výzkumné, pedagogické, výměnami hostujícíchprofesorů, studentských krátkodobých i dlouhodobých pobytů, společnými publikacemi, odbornými konferencemi.Pro mě osobně byl Philippe vzácným přítelem, který mě v psychologickém oboru mnoho naučil, který pro mě vytvořil v Toulouse druhý domov nejen v psychologické obci, ale také v síti pevných mezilidských vztahů. Naučil měznát tamní dějiny, milovat architekturu měst pod Pyrenejemi, vědět něco o kultuře d´Occitane. Zůstane hluboko v mém srdci a věřím, že v srdcích všech, kteří měli možnost ho znát, pracovat s ním, hřát se v blízkosti jeho hlubocelidské povahy.

Laici - přátelé, příbuzní, kolegové - budou mít coby možní poradci oproti profesionálům vždy řadu výhod. Bývají"ve správný čas na správném místě", kontakt s nimi vzniká spontánně. O to častěji jsou žádáni o pomoc přiřešení složitých osobních a partnerských problémů. Laik chce pomoci, nechce a neměl by uškodit. Co si může dovolit?1.Nechat postiženého o problému hodně hovořit. Tím, že dotyčného pozorně a vlídně vyslechneme, mu zároveň pomůžeme. Přístup"mluv, mluv, zajímáš mne"umožní hovořícímu alespoň do určité míry utřídit si myšlenky. Ztoho se pak mohou odvíjet i jeho závěry.2.Naznačit, že každý má svou pravdu. Při hodnocení situace hodně záleží na úhlu pohledu. Není správné dát za pravdu jednomu a kategoricky rozhodnout, že druhý se zcela mýlí. Ohled na"cizí pravdu"je ovšem třebacitlivě dávkovat.3.Přesvědčit, že"bude líp". Většina partnerských problémů odezní. I to, co se zdá být v daném okamžiku jako nezvládnutelná velká nesnáz, může být s odstupem času vnímáno jako banalita. Zklidnit protějšek azabránit mu v tvrdých postupech odvetných akcí, to je věc!4.Důrazně dbát na zásadu"Neukvapit se". Partnerské problémy mají svůj"manický potenciál". Člověk je chce řešit hned teď. Vše si vyříkat, udělat závěry. Obrazně řečeno již včera bylo pozdě. Nebylo!Alespoň obvykle ne. Je vhodné"počítat do desíti", nereagovat hned.5.Zkusit částečné přeznačkování - vše zlé může být k něčemu dobré! I nepříjemné, ba i tragické situace nemusejí být vždy jen jednoznačně černé, ale mohou v sobě obsahovat i zárodek něčeho kladného. Když nic jiného, tak sealespoň díky partnerským problémům zbavíme iluzí o lidech a vztazích. Můžeme se ovšem také postavit na vlastní nohy, začít znovu a lépe.6.Ukázat, že"nejsi sám". V těžkých chvílích míváme pocit, že nikdo nikdy neměl tak velké trampoty, jaké jsou ty naše. Je to omyl. Jsou mnohé závažné partnerské problémy, u nichž častost výskytu lze přirovnat kvýskytu chřipky. Rozdíl je v tom, že"epidemie"oněch problémů je nenápadnější a delší než chřipková.7.Poradit:"Nevíte, zda se smát, nebo plakat? Volte to první!"Mnohé z partnerských problémů v sobě zahrnují prvky třeba nechtěné komiky. Je lépe myslet na ně, a ne na obvykle též přítomné prvky tragické.Dokážeme-li si z nastalé situace a z některých jejích aktérů, zejména pak ze sebe, udělat legraci, může to mít přímo léčivý efekt.8.Dávat pozor na kategorické soudy, jakož i na věty, které by bylo možno"tesat do kamene". Pozor na kategorické rady poradce a dvojnásob pozor na podobné činy či výroky klienta. Platí, že"cokoliv v afektuřeknete nebo uděláte, může být později použito proti vám". V roli poradce je třeba mít na paměti, že to, co se osvědčilo mně samotnému, se rozhodně nemusí osvědčit všem ostatním.9.Zbavit ostychu před institucemi a vyhledáním odborníků. Manželé jsou schopni na sebe několik večerů křičet v panelovém domě, kde je vše slyšet. Když jim navrhnete zajít do manželské poradny, pak cudně opáčí:"No jo,ale co kdyby nás někdo viděl, že tam chodíme?!"Ostych je zbytečný, většina poradenských institucí je bezbariérová - stačí telefonicky nebo osobně domluvit termín a přijít.10.Vysvětlit rčení:"Byť bys pořád jako čert na koze rejdil, z vola komoň nebude."Přísloví má několik možných vysvětlení. Zcela jistě souzní i s výrokem amerického rodinného terapeuta Stewe de Shazera:"Dělej, co funguje, nedělej, co nefunguje. Když to nefunguje, dělej něco jiného!"V situaci, kdy je náš přítel žádající pomoc takříkajíc z nejhoršího venku a je schopen i jiné komunikace než pouhým pláčem a skřípěním zubů, lze mu předeslat následující:Pokud s cílem změnit partnera nebo upravit jeho chování"pořád"reagujeme určitým způsobem a stále bez úspěchu, nelze v žádném případě čekat úspěch v budoucnu. Nezbývá tedy než na pokusy o změnu rezignovat, nebozvolit jiný postup.(redakčně kráceno)

Moderní antidepresiva v posledních letech významně ovlivnila léčbu deprese. Poněkud stranou zájmu však zůstává jiná, avšak přirozenější metoda boje s depresí - tělesné cvičení. Neustále narůstá množství odborné literatury(včetně nejméně tří studií z letošního roku), která prokazuje, že aerobik stejně jako zvedání závaží jsou účinnými metodami zvládání deprese. Ukazuje se, že tělesné cvičení nezpůsobuje pouze krátkodobou úlevu díky zvýšeníhladiny endorfinů, ale že má i dlouhodobý vliv, pokud jde o pravidelně provozovanou aktivitu.Podle studie uveřejněné v lednovém čísle časopisu Journal of Preventive Medicine je ideální půlhodina cvičení denně šest dnů v týdnu. Autoři výzkumu porovnávali dvě skupiny depresivních pacientů. U skupiny, která věnovalacvičení 80 minut týdně, nebylo zaznamenáno prakticky žádné zlepšení stavu. U druhé skupiny, která cvičila 3 hodiny týdně, došlo k významnému oslabení depresivních příznaků. Účinnost cvičení byla u této skupiny podle autorůstudie srovnatelná se standardními metodami léčby deprese - antidepresivy či kognitivně-behaviorální psychoterapií.

Namátkou jsem otevřel knížku Jana Koska"Věda je to určitě, ale o čem?"s podtitulem"Kapitoly z psychologie", vydanou nakladatelstvím Miloše Uhlíře Baset, Plovdivská 3400, Praha-Modřany, v roce 2003.Odpovědná redaktorka Alena Koutná, odborný lektor není uveden. Autor je na obálce označen jako učitel sociologie a psychologie na UK, čímž je zřejmě míněna Univerzita Karlova.Značná část knížky je věnována dějinám psychologie. Zaujalo mě dramaticky popisované eugenické snažení amerického psychologa Goddarda a nahlédl jsem pro kontrolu do Huntových Dějin psychologie, vydaných Portálem v roce2000. Zjistil jsem, že oba texty souhlasí - bohužel až příliš, místy dokonce doslova!Kosek, str. 17:"...Goddard začal hlásat, že nízká inteligence představuje závažný společenský problém, se kterým je třeba neúprosně bojovat. Tvrdil, že společnost neohrožují idioti a imbecilové, neboť obvykle svůjdruh nerozšiřují, ale ,postižení vyššího řádu' čili debilové, protože pravděpodobně nejenže nezapadnou do společnosti a stanou se kriminálníky, ale také zplodí potomstvo, které se se stejnou pravděpodobností stane antisociálním."Hunt, str. 222:"Goddard tvrdil, že nízká inteligence je závažný společenský problém, se kterým je potřeba neúprosně bojovat. Tvrdil, že společnost neohrožují idioti a imbecilové, neboť obvykle svůj druh nerozšiřují,ale ,postižení vyššího řádu' čili debilové (v angličtině ,morons', toto slovo vymyslel Goddard), protože velmi pravděpodobně nejenže nezapadnou do společnosti a stanou se kriminálníky, ale také zplodí potomstvo, které se sestejnou pravděpodobností stane antisociálním."Stejnou shodu nalezneme o stránku dále. V době, kdy před očima veřejnosti mizí ze státní pokladny miliardy, přičemž nikomu nelze nic dokázat, si připadám poněkud trapně, když chytám za ruku drobného zlodějíčka. Ale přecejen - myslím, že je naší občanskou povinností pranýřovat plagiátory, kdekoli na ně narazíme.

Politika je nám všem důvěrně známá. Slovo politika má kořeny v řeckém polis (obec, stát) a politikou se rozumí umění řídit stát nebo vztahy mezi státy; vznešeněji se říká také"správa věcí veřejných". Jedna z konotacítohoto pojmu (či spíše představy) vnucuje představu, že do této dovednosti patří i umět jít na věc od lesa, vychytrale nebo"mlžit", abychom použili právě v politice oblíbeného slova. Tuto konotaci lze od politiky jentěžko odmyslit. A infantilismus je, jak víme, nezralé prožívání, a tím i chování, někdy návrat či přesmyk k dětskému emočnímu a kognitivnímu způsobu - tedy nezralost, nevyspělost při rozumu v normě. S infantilitou se snoubínestálost, inkonsistence, zvýšená sugestibilita a impulzivní puzení i údiv nad tím, že druhý člověk nevnímá svět tak, jak má, tj. jako já. Zajisté by studium infantility bylo ledabylé, kdyby opomnělo zabývat se jí v tak masovémvýskytu, jaký je v politice. Co je tedy na politice nezralé? Vyčleňme si několik znaků této politické infantility.(1)Infantilní percepce - Ulpívá na podružném, podléhá dojmům, sudidlem objektivity je mé vidění, můj názor. Na politické scéně se to infantilismy jen hemží, některé jsou tak umně tutlané, že vypadají zrale. Hodně seslibuje, sliby vznikají téměř spontánně, budoucnost ukáže, čas dá na slib zapomenout. Tvrdí-li naučný slovník, že politika je umění, nikoli věda, má zajisté pravdu.Vnímání problémů a nouzí politikem a občanem není totéž. Některé politické strany se vyznačují monolitickou názorovou shodou, až to bolí; poslušnost straně se vyplácí. Nemusíme nikterak analyzovat politické výroky, aby bylo nadslunce jasné, že emoce je politikovi víc než racio. Vždy vidí společnost průzorem stranické potřeby.(2)Infantilní rozum - Myšlení úspěšného politika je charakterizováno vývojově infantilními přístupy, třebaže v nepolitických situacích může rozum politika fungovat normálně. Myšlení je difúzní, asociativní a přací (wishfulthinking), ulpívavé a monotematické až aglutinující. Je-li to politicky taktické, srší optimismem, opatrně posouvaným do budoucna. Bývá černobílé, neodstíněné a využívá i apokalyptického myšlení s prezentací pohrom, kdyby snadobčan na politiku nedal; toho využívali totalitní vůdci - nepřítel je vždy černý, vždy zloduch.(3)Infantilní emotivita - Politik hodný tohoto jména musí být emotivní, jeho emoce jsou ergotropní s nízkou adaptabilitou, jejich valence zásadně černobílá. Jako typicky dětské city tíhnou ke kreativní změně podlemomentální situace. Jejich zdroje tkví zásadně v"já"politika a dokonce mnohdy v jeho nevědomí.(4)Rozpor mezi formou a obsahem - Formulace má být vždy, jak pracovní náplň politika přikazuje, sofistikovaná, už forma musí sugerovat, že jde vždy o velkou věc. Dovednost vyjádřit banalitu tak, jako by šlo o zásadní věc,je vyvinutá u politiků až nadměrně. Projev vždy obsahuje i rádoby odborné termíny (cizí, pokud možno nejednoznačné výrazy) a také opakování téhož v různých travestiích má svou důležitost. Politik je vybaven schopností mluvit,ostatně dobře ví, na co už dávno přišla sociální psychologie, že záleží na tom, jak to říká, a ne co říká. Od anglické politické tradice si někteří politici osvojili neskrblit špetkou humoru. A dbají na svůj vzhled, na kravaty,účes, na oblečení. Stylizace toho mála, co za slovy stojí, vychází z přesvědčení, jakoby posluchači byli rovněž nezralí, a od lidí, co dovedou vzít rozum do hrsti, se právem odhlíží. Počet slov a módních slovních obratů vyváříchudičkou informační výpověď. Když si na něco zvykneme, už to ani nedokážeme reflektovat. Jeden můj dětský klient uvažoval, čím by jednou chtěl být."Chtěl bych být politikem, ale asi nebudu.""A proč?""Víte, já nemám dost slov, neumím dlouho mluvit o ničem."Tím vystihl základní dovednost praktické politiky.Nezapomínejme, že politici jsou samouky, praktická politika se nepřednáší na žádné fakultě. Čím je samouk zkušenější, tím více ztrácí smysl pro logiku.

Označuje důležitou životní křižovatku, která se stává častým námětem denního snění"jaké by to bylo, kdybych se býval zachoval jinak"; nejčastěji je tento bod vnímán jako promarněná příležitost. Pojmenování komplexubylo inspirováno povídkou W. Saroyana Dávná noc, ve které hrdina vzpomíná na to, jak před lety cestoval autobusem napříč Amerikou. Během několikadenní cesty se seznámil s dívkou, svedla je k sobě náhoda ... ani předtím anipotom tak intenzivní kontakt s druhým člověkem nezažil. Dotyčná však musela (?) vystoupit v městě Topeka a on musel (?) jet dál.Existuje pět hlavních důvodů, proč k takovýmto situacím, eventuálně reakcím dochází:*nešťastná náhoda, prostě jsem měli při výběru možností smůlu;*podvědomá tendence vyhýbat se realizaci svých snů/přání, v pozadí obava, že realizace ve skutečnosti štěstí nepřinese, funkce situace je být snem, poskytnout látku pro"deštivé dny";*psychologická sebeobrana, snění tohoto druhu vzniká ve chvíli, kdy jsme nespokojeni s tím, jak žijeme; protože si odmítáme připustit, že je to naší neschopností, svádíme to na okolnosti, nejtrapnější je svalovat vinu nasvět, o něco přijatelnější je vysvětlit to jednou či dvěma nešťastnými okolnostmi;*podobné situace vznikají za mimořádných okolností, za"válečného stavu", je v nich implicitně obsaženo, že mohou trvat jen krátce;*sebedestruktivní složka v nás samých, která ovlivňuje náš výběr, hlas démona, který se živí naším žalem.Lidé se dají rozlišit podle toho, jakou důvěru mají ke svým rozhodnutím, ke své intuici, jak moc si věří. Proces rozhodování provází úzkost, ta by však po volbě měla zmizet, kdo se vrací, nebo byť jen ohlédne, zkamení jakoLotova žena. Snaha nechat všechny možnosti otevřené končí tím, že nám je čas sám uzavře.Zajímavá je úvaha o tom, zda životní cesta je v principu determinovaná a pouze jednou za"několik let"se objeví možnost volby, mezera, dveře, ona křižovatka, či zda je možné prakticky v jakékoli situaci změnitsměr. Podle toho, na jakou stranu se přikloníme, se pak odvíjí prožívání"topekových situací".

Anketu tohoto typu doporučujeme realizovat v případě, kdy potřebujeme mít alespoň nějaké informace o jevu, který zatím nebyl zkoumán, eventuálně výsledky zkoumání jsou nedostupné nebo vyvolávají podezření z hrubého zkreslení. Vlednu 2005 jsme realizovali anketu u pražských studentů Univerzity 3. věku a u studentů Univerzity volného času. V záznamovém archu bylo 12 otázek. Získali jsme výpovědi od 310 žen. Jejich průměrný věk je 65,9 let (standardníodchylka je 6,6). Nejmladší studentka je ve věku 48 let, nejstarší je 89 let. Se základním vzděláním je 2,2 %, se středoškolským 67,2 %, s vysokoškolským 30,6 % respondentek. Uvádíme vždy zadanou otázku a získaná data vezprůměrované podobě.

Naděje je zajisté podivuhodným stavem duše. Představuje složitou pocitovou a postojovou celost, v běžném životě má jako mnohé psychické obsahy rozmanité projevy i konotace, většinou dané objektem doufání. Může se zdát být čímsimlhavým, podružným, ne-li banálním, rozhodně je nesnadno uchopitelná.Podstatu naděje lze vymezovat spíše jejími projevy, chováním a prožíváním. Nejzřetelněji se vynořuje v nouzi, v zoufalství. U nevyléčitelných pacientů je možno pozorovat dosti nečekaný úkaz, dobře známý lékařům: nadějetakových nemocných není iluzí nebo chlácholivou racionalizací; v jádru vědí, že se neuzdraví, ale jejich doufání jako by přesahovalo do jiné, vyšší sféry. Jejich naděje je asociována se sice nejasným, ale útěšným pocitem jakésizáchrany, uchování lidskosti, jako by se vlamovala do transcendence.Slovník jazyka českého ji vymezuje jako"očekávání, že nastane něco příznivého, jako důvěru v to příznivé, jako doufání". Podle Hartlova psychologického slovníku jde o emoční postoj, charakterizovaný očekávánímčehosi pozitivního (např. výsledku léčby). Jsme většinou na rozpacích, máme-li tento fenomén definovat. Camus dokonce říká, že je naděje nebezpečnou (!) iluzí, jiní filozofové ji připisují fantazii nebo nekontrolovaným emocím,někteří ji dokonce přiřazují k pudům. Přesto chápeme, že to není nebo nemusí být iluze, pociťujeme její reálnost a její pozitivitu a motivující efekt. Psychologové se bohužel k její analýze chovají macešsky, o mnoho vícepozornosti jí nevěnují ani filozofové. Z moderních filozofů snad nejlépe chápe bytostné určení naděje G. Marcel. Za východisko k výkladu tohoto fenoménu vzal antagonizmus beznaděje, zoufalství na pozadí doufání. To je přece jenponěkud zjednodušený názor, v naději jsme vlastně dříve než v možnosti zoufat si. Podle Marcela je naděje zápasem se zlem zoufalství, je neodmyslitelným znakem duše. Dokonce říká:"Naděje je možná látkou, z níž je utkánanaše duše,"patří organicky k samému základu naší existence. Podle Heideggera se život vždy vztahuje k očekávání. Očekávání však ještě není naděje, k té patří něco navíc. Doufat znamená očekávat vysvobození, záchranu,jakkoli je to jen neurčitý pocitový stav. Ale která pocitová hnutí mají přesné kontury? Směřování k naději (ať už explicitně či implicitně, snad i nevědomě) je bytostně ukotveno v afinitě našeho osobnostního zaměření.Napovídají to i symboly naděje, zelená barva jako naděje jarního vzkříšení nebo kotva, upomínající na záchranu, na pocity bezpečí.Je-li víceméně nad naše síly uchopit fenomén naděje jako takový, se vším všudy, v její celistvosti, pokusme se popsat aspoň některé představy s ní spojené. Je-li definována jako emoční postoj nebo pocitový stav, cítíme, žejde o neoprávněné zjednodušení. Nelze popřít, že je tu ve hře i racionalita, volní úsilí, hodnotový systém, a zdá se, že tu hrají roli i temperamentové rysy. Naděje netone v emocích, hledá i rozumové důvody, tříbí se vkonkrétní životní situaci. Na povrch vystupují i jasné sociální souřadnice. Je-li opravdu ctností, je vytvářena i vůlí. Zoufání je prožívání cizorodé, naděje veskrze lidským činem.Jako každý psychický obsah má i naděje své poruchy či pokleslosti. Je to stav beznaděje, neschopnost k odhodlání, nevíra v přítomnost a v budoucnost. Ten tísnivý, kontraproduktivní stav postrádá vždy vědomí smysluplnosti života.Naděje vždy nějak souvisí s vírou. Nevěříme-li, nedůvěřujeme-li, nedoufáme. Neméně jasná je i souvislost s láskou. I láska znamená věřit a mít naději v sebe i ve svět. Tím jako by přemáhala nepřízeň osudu, ono antické"fátum".Snad bychom mohli nyní vymezit základní složky naděje. Jde o pozitivní vztah ke světu, k realizaci vyšších hodnot, o emoční i racionální složku, o mravní akt, o orientaci na životní plány; sotva lze přehlédnout i pocitypřesažnosti tohoto"nyní a zde". V psychologické praxi bývá často tento zajímavý fenomén mimo naše zorné pole. A přece k nám přivádí klienty naděje, že se osvobodí od svých nouzí. Má být tedy v terapeutickém procesuposilována a rozvíjena.

Kateřina Manová začíná svůj"Kritický pohled na rodinné poradenství"(Psychologie dnes 4/2005) citací parodie na všeobecně známý song Michala Tučného Když si báječnou ženskou vezme báječný chlap. Původní píseň dálevcelku vtipně glorifikuje společný báječný život tip top páru spojený s hojným popíjením"šatonefdypap".Žertéři ze skupiny Traband původní text pozměnili na"Když si báječnou ženskou vezme idiot, zbudou z toho jen oči pro pláč ... co je tohle za život". K. Manová z nevinné legrácky parodující v komerčních rádiíchaž příliš často hranou písničku usuzuje:"Takto si naše populární kultura hraje s tématem problémů v partnerských vztazích a vyznívá to trochu beznadějně."Připomíná mi zatrpklou paní učitelku, která žádalapsychologické vyšetření žáka, jejž podezírala z psychopatického vývoje. Hoch si sám a o své újmě o školní přestávce opsal od kamaráda parodii na jednu z básní K. J. Erbena. Podotýkám, že v ní nebylo žádné vulgární slovo. Dalšímzločinem suspektního psychopata bylo, že odmítl sdělit jméno spolužáka, který mu text půjčil. Za přinesení nevhodné věci do školy a šíření zapůjčením hrozila"neznámému"pedagožka dvojkou z chování. Od vzpomínky zpětk textu. Těžiště článku spočívá v popisu chyb zahraničních rodinných terapeutů. Manová zde uvádí skutečná terapeutická zvěrstva, jež zákonitě vedou k iatrogenizaci. Zde k uměle terapeutem vyvolané nenávisti k matkám.Vloudily se však dvě chybičky. První podstatná - titulek článku i jeho úvod hovoří o rodinném (v úvodu i párovém) poradenství, a text popisuje chyby rodinných terapeutů a terapie. Tedy titulek a úvod o koze, obsah o voze.Možná to zavinil šotek. Pokud ne, měla by se K. Manová nejprve v základních učebnicích seznámit s elementární terminologií a teprve pak vytvářet jakýsi paraodborný elaborát. Nebo psát coby laik. Pak ovšem v souladu s rčením"jak jí zobák narostl". Za záměnu obou promiskue Manovou užívaných pojmů by si měl i pouhý student zopakovat zkoušku. Strašlivé zkušenosti (skutečně bez ironie hrozné) z rodinné terapie jsou Manovou převzaty z dvouliterárních pramenů. Jeden je z roku 1991 a druhý z roku 1995. Deset patnáct, přihlédneme-li k přípravě publikace k vydání, i více let je ve vývoji každého oboru v stávajících podmínkách velmi dlouhá doba. Mnoho se za ten časstalo i změnilo. Proběhly ostré kritické diskuze. O tom, co zmiňují Ussher a Wright, ale třeba i o tom, že pod vedením jistého typu"terapeutů"se posléze každý"přizná", že byl v dětství sexuálně obtěžován,ba i atakován. Ostatně, kdo může s jistotou tvrdit, že mu matka nebo otec v dětství nesahali na prcinku? Postupy byly jednoznačně odsouzeny. Dnes jsou považovány za šarlatánství, pravda finančně výnosné.Kateřina Manová svou dnešní kritikou připomíná marxisty padesátých let 20. století. Ti hodnotili postavení dělnické třídy na západě prizmatem zjištění B. Engelse o postavení proletariátu v Anglii v čase jeho života.Ano, falokracie je trapná a odporná, sexismus je buranský a jako každý"ismus"má plevelné, a tudíž odolné kořínky. Oboje si zaslouží kritiku - jasnou, konkrétní, asertivní, poučenou. Dáma, která v odborném tiskulká nad chyběním gender senzitivity a přitom dělá elementární chyby, falokracii a sexismus podporuje. Nahrává totiž jedné z jeho nejpokleslejších podob.Sexističtí falokraté jsou totiž nesmírně, leč po svém gender senzitivní na nedostatky druhého pohlaví. Článek Manové - to je nahrávka na smeč.

Utkvělá (podvědomá) představa, že člověk má někde na světě svého dvojníka, svého"bratra", s kterým se musí setkat, jedině pak bude celý; toto setkání dá životu smysl, všechny ostatní vztahy jsou jenom napůl, jsoukompromisem. Dvojník nemusí mít stejnou fyzickou podobu, nemusí být stejně starý, eventuálně může být již mrtvý. Přání může mít, ale obvykle nemívá erotickou komponentu.Gemini komplex je možné interpretovat na několika (vzájemně propojených a doplňujících se) rovinách:*Protest, znak revolty proti pocitu, že jsme každý sám; potřeba konečně si popovídat o věcech, které kromě dotyčného nikoho nezajímají (pro některé zůstává vzorem Marcel Proust, který byl natolik vnitřně ztotožněn se svýmpřítelem, že se bezděky podepisoval jeho jménem).*Pokus vystoupit ze svého těla, rozrušit jeho hranice, zažít extatický stav; psychoanalytický výklad by zahrnoval fantazie o touze vrátit se do lůna, splynout s druhým objektem, konečně najít bezpečný prostor, o nábožensképotřebě oddat se.*Jedna z variant hledání dokonalosti, ideálu (to neznamená, že dotyčný sám v sobě spatřuje ideál, jedná se o"ideální odraz"); jeden ze symptomů přání věřit, že zázrak se může stát, indicií, že život je něco víc.Gemini komplex je vděčné umělecké téma. V řecké mytologii se jedná o nevlastní bratry Kastora a Polydeuka: Kastor byl v boji zabit, Polydeuk chtěl zemřít spolu s ním, Zeus jim nakonec dovolil kompromis - oba jsou spolu,vždy jeden den v Hádově říši a jeden den na Olympu. Na nebi je můžeme vidět jako souhvězdí Blíženců. Ze současné tvorby lze uvést například Kieślowského film Dvojí život Veroniky. Vypráví o dvou identických dívkách (jedna žijeve Francii, druhá v Polsku), které nespojuje pouze shodná podoba, jméno, datum narození, hudební talent a srdeční choroba, ale především týž pocit osamělosti, který je narušován tušením někoho blízkého, jenž by jim v hledáníhodnot a jistot mohl nabídnout pomocnou ruku. Když jednoho večera polská Veronika pocítí, že není sama na světě, opouští otce a milence a odjíždí do Krakova, kde na náměstí zahlédne fotografující cizinku, která je jí knerozeznání podobná a která vzápětí mizí v autokaru.Gemini komplex úzce souvisí s tzv. problémem dvojníka. Svět každého z nás se dělí na dvě části: já a nejá, tj. vše mimo mne (naše tělo někdy figuruje jako já, někdy jako nejá). Se vším se můžeme setkat, jen ne sami sesebou, a setkáme-li se přece, budí to obyčejně úzkost. Tato problematika je popsána v klasických dílech jako je Dostojevského Dvojník, Wildeův Obraz Doriana Graye či Stevensův Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda.

Viktor Lechta a kolektivPraha, Portál 2005. 392 s.Nabídkou publikace Terapie narušené komunikační schopnosti pokračuje nakladatelství Portál ve šťastně započatém trendu českých překladů odborných titulů z oblasti logopedie vydávaných v posledních zhruba deseti letech veSlovenské republice.Jméno profesora PhDr. Viktora Lechty, Ph. D. - předního představitele logopedie jako autonomního vědního oboru nejen na Slovensku - je doplněno dodatkem ,a kolektiv', což reprezentuje skutečně mezinárodní autorskýkolektiv, přesahující středoevropské rozměry.Podle autorových slov v předmluvě má publikace polyfunkční poslání. Je určena nejen studentům v různých formách studia a logopedům v praxi, ale"...i studentům a graduovaným odborníkům ze všech souvisejících oborů,zabývajících se nějakým způsobem narušenou komunikační schopností (hlavně speciální pedagogiky, medicíny, psychologie a lingvistiky) ...".Ani více než třísetstránkový rozsah publikace nebyl dostačující pro vyčerpávající prezentaci náhledů na terapii všech druhů narušené komunikační schopnosti. Záměrem autorského kolektivu bylo předložit zainteresovanéodborné veřejnosti alespoň ty nejfrekventovanější druhy narušení.První kapitola se zaobírá metodami a technikami logopedické terapie a principy jejich aplikace. Zdůrazňuje potřebu celostního zaměření terapie. V případech symptomatické terapie je zřejmý odklon od dřívějšího striktněproklamovaného celkového odstranění problému k reálnějšímu úsilí o co nejbližší přiblížení se kodifikované normě dané jazykové pospolitosti.Kapitola nadepsaná Terapie narušeného vývoje řeči předkládá terapeutické strategie a postupy, členěné na direktivní a nedirektivní komunikační techniky. Zakončena je náhledem na úlohu rodičů v terapii a na modelylogopedické péče. Následuje bohatý seznam dalších studijních vzorů a materiálů, nejméně z poloviny zahraniční provenience.Zbývajících sedm kapitol je věnováno terapii palatolalie a velofaryngální dysfunkce, terapii poruch hlasu, dyslalie, afázie, dysartrie - okruhů zdaleka se již vymykajících obecně vžité představě o narušení komunikačníschopnosti pouze v dětském věku.Kapitolu prezentující terapii koktavosti mohou odborníci konfrontovat s rozsáhlejší monografií Viktora Lechty, jejíž český překlad Koktavost - komplexní přístup vydalo nakladatelství Portál v minulém roce.Poslední kapitola recenzované publikace zaměřuje pozornost na specifické poruchy učení. Je poněkud s podivem, že v rozsáhlém seznamu literatury ke zmiňované kapitole se jen sporadicky objevuje jméno Zdeňka Matějčka. A jemožná ku škodě věci, že zcela absentuje - svými publikovanými názory mnohdy zdravě provokující a inspirativní - Václav Mertin.Překlad Terapie narušené komunikační schopnosti bude českou odbornou veřejností nepochybně přivítán vstřícně a s nepředstíraným zájmem. Zájem by však měl být do budoucna přetaven v profesní aktivity.

Knihy Theodora Roszaka Longevity Revolution: As Boomers Become Elders bych si pravděpodobně v záplavě publikací o dlouhověkosti a stárnutí vůbec nevšiml, nebýt toho, že jsem se s ním osobně setkal a měl možnost s ním pohovořit ojeho názorech na stárnutí lidské populace. Po našem rozhovoru jsem od profesora Roszaka dostal knihu, která vyšla v roce 2001 v nakladatelství Berkeley Hills Books.Roszak ve své knize velmi poutavě popisuje velké sociální změny, které dopadnou na USA v souvislosti se stárnutím generace takzvaných Baby Boomers - těch, kteří se narodili koncem padesátých let a v šedesátých letechdvacátého století. Stárnutí populace povede v příštích dekádách k vyrovnání poměru mezi seniory a mladou generací. Zvyšující se procento starých lidí v populaci je většinou prezentováno jako určitá hrozba pro prosperitu arozvoj společnosti, autor však seniory vnímá jako národní bohatství.Kniha v sedmnácti kapitolách nevšedním způsobem rozebírá různé dopady této masivní demografické změny na všechna odvětví společenského života, na kulturu i hodnotové preference.Autor originálním způsobem analyzuje vliv stárnutí populace na politiku, ekonomiku, zdravotnictví i média a zábavu, aby zdůraznil, že staří nebudou jen na obtíž, nýbrž budou sociálním a kulturním bohatstvím společnosti.Svět, který v knize popisuje, je méně materialistický a populistický, je více zaměřen na morální hodnoty a mezilidské vztahy. Roszak se snaží poodhalit poznání, ke kterému on sám, jakožto představitel stárnoucí generace,dospěl - že růst dlouhověkosti je nejdůležitějším zdrojem společenských změn v budoucnosti. Věří, že starší a moudřejší lidé obětují více svých materiálních požitků a najdou uspokojení v nemateriálních oblastech. V důsledkutoho bude velké procento seniorské populace využívat méně materiálních zdrojů. Senioři tak mohou dát příklad mladé generaci, aby se chovala šetrněji k naší planetě. Z dnešního pohledu je však problematické plně uvěřit těmtonázorům autora a nezapochybovat o starší, do této chvíle materialisticky zaměřené generaci. Proč by se měli odklánět od zažitých principů? Vždyť všichni známe přísloví"starého psa novým kouskům nenaučíš".Čtenář v tomto díle najde i demografické statistiky a predikce, jež jsou nenásilnou formou zakomponovány do textu. Kniha je psána velmi srozumitelným jazykem a způsobem oslovujícím nejen starší a mladé čtenáře, ale ipolitiky, sociology, zkrátka všechny, kdo se zajímají o fenomén stárnutí. Z tohoto pohledu ji můžeme bez nadsázky považovat za publikaci, jež může sloužit jako most mezi generacemi.