Naděje jako psychologický fenomén

Naděje je zajisté podivuhodným stavem duše. Představuje složitou pocitovou a postojovou celost, v běžném životě má jako mnohé psychické obsahy rozmanité projevy i konotace, většinou dané objektem doufání. Může se zdát být čímsimlhavým, podružným, ne-li banálním, rozhodně je nesnadno uchopitelná.Podstatu naděje lze vymezovat spíše jejími projevy, chováním a prožíváním. Nejzřetelněji se vynořuje v nouzi, v zoufalství. U nevyléčitelných pacientů je možno pozorovat dosti nečekaný úkaz, dobře známý lékařům: nadějetakových nemocných není iluzí nebo chlácholivou racionalizací; v jádru vědí, že se neuzdraví, ale jejich doufání jako by přesahovalo do jiné, vyšší sféry. Jejich naděje je asociována se sice nejasným, ale útěšným pocitem jakésizáchrany, uchování lidskosti, jako by se vlamovala do transcendence.Slovník jazyka českého ji vymezuje jako"očekávání, že nastane něco příznivého, jako důvěru v to příznivé, jako doufání". Podle Hartlova psychologického slovníku jde o emoční postoj, charakterizovaný očekávánímčehosi pozitivního (např. výsledku léčby). Jsme většinou na rozpacích, máme-li tento fenomén definovat. Camus dokonce říká, že je naděje nebezpečnou (!) iluzí, jiní filozofové ji připisují fantazii nebo nekontrolovaným emocím,někteří ji dokonce přiřazují k pudům. Přesto chápeme, že to není nebo nemusí být iluze, pociťujeme její reálnost a její pozitivitu a motivující efekt. Psychologové se bohužel k její analýze chovají macešsky, o mnoho vícepozornosti jí nevěnují ani filozofové. Z moderních filozofů snad nejlépe chápe bytostné určení naděje G. Marcel. Za východisko k výkladu tohoto fenoménu vzal antagonizmus beznaděje, zoufalství na pozadí doufání. To je přece jenponěkud zjednodušený názor, v naději jsme vlastně dříve než v možnosti zoufat si. Podle Marcela je naděje zápasem se zlem zoufalství, je neodmyslitelným znakem duše. Dokonce říká:"Naděje je možná látkou, z níž je utkánanaše duše,"patří organicky k samému základu naší existence. Podle Heideggera se život vždy vztahuje k očekávání. Očekávání však ještě není naděje, k té patří něco navíc. Doufat znamená očekávat vysvobození, záchranu,jakkoli je to jen neurčitý pocitový stav. Ale která pocitová hnutí mají přesné kontury? Směřování k naději (ať už explicitně či implicitně, snad i nevědomě) je bytostně ukotveno v afinitě našeho osobnostního zaměření.Napovídají to i symboly naděje, zelená barva jako naděje jarního vzkříšení nebo kotva, upomínající na záchranu, na pocity bezpečí.Je-li víceméně nad naše síly uchopit fenomén naděje jako takový, se vším všudy, v její celistvosti, pokusme se popsat aspoň některé představy s ní spojené. Je-li definována jako emoční postoj nebo pocitový stav, cítíme, žejde o neoprávněné zjednodušení. Nelze popřít, že je tu ve hře i racionalita, volní úsilí, hodnotový systém, a zdá se, že tu hrají roli i temperamentové rysy. Naděje netone v emocích, hledá i rozumové důvody, tříbí se vkonkrétní životní situaci. Na povrch vystupují i jasné sociální souřadnice. Je-li opravdu ctností, je vytvářena i vůlí. Zoufání je prožívání cizorodé, naděje veskrze lidským činem.Jako každý psychický obsah má i naděje své poruchy či pokleslosti. Je to stav beznaděje, neschopnost k odhodlání, nevíra v přítomnost a v budoucnost. Ten tísnivý, kontraproduktivní stav postrádá vždy vědomí smysluplnosti života.Naděje vždy nějak souvisí s vírou. Nevěříme-li, nedůvěřujeme-li, nedoufáme. Neméně jasná je i souvislost s láskou. I láska znamená věřit a mít naději v sebe i ve svět. Tím jako by přemáhala nepřízeň osudu, ono antické"fátum".Snad bychom mohli nyní vymezit základní složky naděje. Jde o pozitivní vztah ke světu, k realizaci vyšších hodnot, o emoční i racionální složku, o mravní akt, o orientaci na životní plány; sotva lze přehlédnout i pocitypřesažnosti tohoto"nyní a zde". V psychologické praxi bývá často tento zajímavý fenomén mimo naše zorné pole. A přece k nám přivádí klienty naděje, že se osvobodí od svých nouzí. Má být tedy v terapeutickém procesuposilována a rozvíjena.