Upínáme se ke vztahům a zároveň toužíme po autonomii. Rodíme se jako zcela závislí, postupně se oddělujeme a nacházíme své místo ve světě. Touha po propojení však zůstává. Kdy jsou vazby příliš těsné a kdy je to ještě „v pořádku“? A je závislost opravdu tak nežádoucí?
Láska a závislost. Dvojice konfliktní, ale jen zdánlivě. Silná skoro jako láska a smrt, jak se jmenuje jedna básnická sbírka, či jako láska a nenávist, jak se často děje. Ale také vazebná ve smyslu vztažná, jak se snad povede ukázat.
Ukázat co? Že láska a závislost k sobě – neuroticky, patologicky, ale i častým spoluvýskytem v reálných situacích – patří. Nerad bych psal o lásce samé. Co bych si s tím tématem počal? Je příliš obsáhlé, než abych si troufal brát za kliku jeho pozemského domu či nebeského místa, které obývá spolu s nadějí a vírou. A vyptávat se básníka? Či snad teologa? Kdyby šlo jen o závislost, ptal bych se adiktologa. Ale protože jde o dvojici, o vztah, mohlo by to být pro mě, psychoanalytika.
Protiklad i doplněk
Pojďme lásku a závislost vysvobodit ze stereotypních kontextů, ať nám ožijí. V antagonismech je cosi oživujícího. Trochu jako pohádková „živá a mrtvá voda“, díky nimž princezna, královský syn nebo vraní mláďata procitají. Opozitum v sobě nese komplementaritu. Potenciál integrace stínového a vyloučeného aspektu „po jungovsku“. Bez jednoho jako by nebylo vidět druhé. Jako by bylo obtížné ho myslet. V tomto ohledu je láska a závislost vazebná dvojice, která se vzájemně osvětluje. Otázka by mohla stát třeba takto: co nám říká závislost o lásce a co láska o závislosti?
Nechci však úvahou nad komplementaritou popřít jejich antagonismus. Máme zkušenost, a vím to i já, co závislost – a teď mám na mysli syndrom rozvinutý do symptomů a patologie – umí s láskou udělat, jak ji dokáže zničit. Jak se ty dvě nesnesou.
Pokud se nám podaří je vysvobodit z klinče, v němž se tváří, že se neznají a k sobě nepatří, ukáže se, že jsou z jedné rodiny. Z rodiny vazby a vztahu. Chodí spolu jako dvě sestry nebo jako kráva a tele – není úplně jasné, kdo koho přivedl na svět. Podle evangelia snad „na počátku bylo slovo a to slovo byla láska“, ale v pozemském významu jako by byla první závislost. Tu máme od narození. Tu máme jistou. Jako základní ambivalentní dar a vklad. Jestli z ní bude láska, už tak jisté není.
Vazba i autonomie
Hranice mezi láskou a závislostí mi není úplně zřejmá. Milenci touží být předmětem touhy. Vzývají intenzitu vztahu, jednotu těla a duše, zaklínají se sžíravou vášní, umírají steskem, a pokud jsou odloučeni, upadají do melancholie a deprese. Stejná dychtivost se jako zkažené jídlo a otrávená voda proměňuje v odpor, dusí a nutí k vyvržení, je vnímána jako nesnesitelný tlak vlastnění a držení. Co je to v povaze lásky, že jednou chceme být obsaženi v druhém a vnímáme lásku jako mysterium a téměř vzápětí převáží velká hodnota svobody a nezávislosti?
Žijeme opravdu s tak „odporně“ závislým, dusivým a vlastnickým partnerem, nebo jsme se jen posunuli z naléhavé potřeby vazby do naléhavé potřeby autonomie? Nezlobíme se na partnera náhodou proto, že jsme do něj vymístili svou nesnesitelnou závislost a uklidňujeme se, že je jeho? Neodpuzuje nás naše vlastní charakteristika, kterou na druhého promítáme a pak ji v něm dehonestujeme, odmítáme, porážíme? Nebo je to nevědomá hra v páru, kdy jeden má masku závislosti a druhý „vyvažuje loďku“ protipolohou s maskou nezávislosti? Přetahujeme se podobně, jako se přetahujeme o to, kdo koho opouští, protože být opuštěn je jiný pocit než opouštět? Být opuštěn se jako původní psychický vzor (archetyp) obléká do prožitku ztráty, smutku a depresivního znehodnocení, zatímco opouštění nevědomě rezonuje s vývojovými zkušenostmi svobodného oddělení, stavění se na vlastní nohy a triumfu autonomie.
Snad to lze vysvětlit tak, že zde proti sobě stojí dvě základní celoživotní tendence a mohutnosti. Prastará a prapůvodní touha po vazbě, blízkosti a intimitě a opozitní tendence k separaci a individuaci.
Rád v takových případech uvažuji o podobenství sourozenecké vazby. Dovoluje mi to vidět ve vyprávění epicky oddělené figury a následné uvědomění jejich komplementarity, tedy toho, jak bytostně patří k sobě. Je to častý obraz z pohádek a mytologických příběhů, kde sourozenci jsou obrazem různých aspektů jednoho člověka. Dva nebo tři bratři ukazují na odlišné postoje k jedné věci a teprve v příběhu všech tří zahlédneme situaci celistvou.
Jaký je společný příběh lásky a závislosti? Kde začíná? Víme něco o tom, proč se láska a závislost dostaly od sebe a začaly svůj příběh vyprávět separátně?
Placená zóna
Předplatitelé časopisu mají neomezený přístup k článkům publikovaným od roku 2005 až do současnosti.