Online archiv

"Když si báječnou ženskou vezme idiot, zbudou z toho jen oči pro pláč, co je tohle za život?"(skupina Traband)Takto si naše populární kultura hraje s tématem problémů v partnerských vztazích a vyznívá to trochu beznadějně. Mnoho párů se při vzniku problémů v soužití obrací na rodinné či párové poradenství o pomoc. Mojí otázkouvšak je, do jaké míry u nás páry mohou dostat přiměřenou podporu ve své tíživé situaci a do jaké míry jsou terapeuti zatíženi stereotypy, které mohou tyto klienty poškodit. V České republice existuje několik gender-senzitivníchterapeutů a terapeutek, kteří se snaží dekonstruovat ve své praxi stereotypní role přisuzované mužům a ženám a jsou citliví na různé formy diskriminace z hlediska genderu. Dále se snaží o reflexi mocenských nerovností vevztazích, které většinová péče o mentální zdraví či psychologické poradenství nezohledňují.V západních zemích je praxe rodinných terapeutů již od sedmdesátých let kritizována gender-senzitivními terapeutkami pro své často diskriminativní postupy či kvůli snaze o neutralitu, kdy není zajištěna ochrana slabšíhopartnera. Ze své bývalé progresivity se stala spíše konzervativní disciplínou, která konzervuje stereotypy ve společnosti. Příkladem může být obviňování matek za neúspěch dětí, kdy je na ženy často nahlíženo jako na ty, kteréjsou přímo zodpovědné za spokojenost celé rodiny. Ussher (1991) zastává radikální stanovisko, že díky rodinné terapii se nenávist k matkám stala téměř vědeckým faktem. Matky jsou například viněny za anorexii, delikvenci,schizofrenii svých dětí a často také za nezabránění zneužívání (Ussher 1991). Pražská gender-senzitivní terapeutka identifikovala skrytý sexismus v praxi rodinných terapeutů tvrzením:"Často se setkávám s tím, že serodinní terapeuti typicky neobracejí na muže v rodině. Ženy jsou stále těmi, kdo jsou nazírány jako zodpovědné za chod domácnosti, a muži jsou v rodině spíše vnímáni tak, že dohlížejí na správnou výchovu chlapců, protože bezjejich přispění jsou chlapci příliš zženštilí. Jednu dobu bylo bráno za velký úspěch, že se otcové vůbec začali účastnit terapie, a byli za to patřičně pozitivně hodnoceni."Terapeuti tedy nedostatečně reflektují přínosmužů a žen, muži jsou oceňováni jen za náznak zájmu řešit problém.Ussher (1991) tvrdí, že většina rodinných terapeutů často stvrzuje mužskou dominanci (především v rodině) a ignoruje sociální a ekonomické determinanty problémů v rodině. Dalším velkým tématem kritiky je nedostatečné aneprofesionální zacházení s násilím v rodině. Násilné akty jsou často nahlíženy jako důsledek interakcí v páru a stránka moci či přesily je nereflektována. Gender senzitivní terapeuti se snaží nahlížet genderové kategorie jakosociálně konstruované, a tudíž měnitelné.Neutralita je pro mnoho rodinných terapeutů pravděpodobně velmi důležitou součástí jejich praxe, v některých případech však nereflektování rozdílných mocenských pozic - což budu nazývat nepravou neutralitou - může býtvelmi poškozující. Terapeuti podle Wright (1995) často tuto nerovnost moci podporují tím, že nevhodně zacházejí s jistými tématy, například násilím v partnerství. Jsou však i jiné oblasti rodinného života, kde je zřejmánerovnost v moci, například ve finančních záležitostech, ve výchově dětí a péči o domácnost. Také terapie, která rutinně vyžaduje přítomnost obou partnerů, může být velmi poškozující.Další oblastí, ve které jsou většinoví rodinní terapeuti kritizováni, je nedostatečné rozpoznání post-traumatické stresové poruchy a specifického"syndromu týrané ženy". Syndrom týrané ženy je koncept, kterýzachycuje psychologický dopad společenských a ekonomických problémů, jimž čelí ženy, které zažily násilí. Gender-senzitivní terapeutky hovořily o mnohých klientkách, které za nimi přicházejí a jsou nešťastné, protože se cítízávislé na svém násilném partnerovi. V těchto případech je nutné probrat situaci a nevinit ženu za to, že není schopna odejít od partnera.Podle Wright (1995) bylo vždy problematické prosazovat gender jako primární proměnnou do párového soužití, je to však jedna z mála cest, jak efektivně reflektovat mocenskou dynamiku ve vztazích. Hlavním cílemgender-senzitivní rodinné terapie by mělo být"konstruování světů, které nevyčleňují muže ani ženy, ale posilují všechny zůčastněné"(Wright, 1995).

Noemův komplex je přání být posledním člověkem na světě (např. po katastrofě). V centru komplexu lze obvykle v různé míře identifikovat následující motivy:*zhnusení lidským světem,*pocit méněcennosti (zvláštní kategorií jsou handicapovaní lidé, kteří by v nové situaci ztratili své společenské stigma),*bažení po nikým neomezené moci (podle Canettiho je přání zůstat sám na světě nejhlubší fantazií všech despotických vládců, která logicky vyplývá z jejich paranoi - bezpeční mohou být pouze ve chvíli, kdy zůstanou sami),*potřeba pomsty,*potvrzení vlastní výjimečnosti,*potřeba vymanit se z chaosu, přání porozumět světu, touha po kontaktu s Bohem (to může být též motivem lidí, kteří pracují na polárních stanicích),*dekadentní slast z toho, být svědkem zániku.Každý asi zažil fragmenty tohoto"milionářského"pocitu ve chvíli, kdy se ocitl sám na místě, kde se obvykle vyskytuje větší počet lidí - např. v závodní jídelně, sále kina či tramvaji.Denní snění tohoto typu je svůdné, otevírají se v něm jinak neuskutečnitelné možnosti - od ryze infantilního snu navazujícího na fantazii"strávit noc zavřený v cukrárně"přes možnost návštěvy jinak nepřístupnýchbytů obdivovaných osob až např. po návštěvu Oválné pracovny v Bílém domě. Příbuzné (méně patologické, ale o to hůře uskutečnitelné) je přání být neviditelný.Fantazie má několik podvariant - ostatní zmizí (event. usnou) pouze na určitou dobu, dotyčný je posledním zástupcem svého pohlaví na světě (typicky mužská fantazie) apod.Téma je oblíbeno ve sci-fi literatuře. Ironickou (a poněkud misogynní) rovinu této situace popisuje Ray Bradbury ve své Marťanské kronice. Walter Gripp zůstane v jednom městečku na Marsu sám (ostatní obyvatelé odletělikvůli válečnému konfliktu zpátky na Zem). Po nějaké době zjistí (podle vyzvánění telefonu), že mimo něj ještě někdo zůstal. Po strastiplném pátrání nakonec dotyčnou ženu objeví, ta se však ukáže být natolik nemožnou, že od nípo krátké době prchá. Příběh končí takto:"Jel nepřetržitě tři dny a tři noci. Jednou se mu zdálo, že za sebou vidí nějaké auto. Studený pot mu vyrazil po celém těle a zamířil na jinou silnici, křížem krážem, přes osamělý martský svět, kolem mrtvýchměsteček, a jel a jel celý týden a ještě jeden den, dokud mezi sebou a Marlin Village neměl deset tisíc kilometrů. Pak zabočil do malého městečka Holtville Springs, kde bylo pár krámků, které mohl na noc rozsvítit, a párrestaurací, kde se mohl posadit a dát si něco k jídlu. A tam žije od té doby neustále, dva chladicí pulty má napěchované potravou na sto let, cigaret má na tisíce dní a spí v dobré posteli s měkkými matracemi. A když tu a tamjednou za dlouhá léta zazvoní telefon - nezvedne jej."

Darja KocábováPraha, Kalich 2004. 128 s.Jednou jsem nazval Darju Kocábovou první dámou české psychoterapie. Ani po létech se nic nezměnilo. Darja Kocábová pozvedla českou psychoterapii psychóz z roviny teorie do každodenní syrové praxe.Otevírat naději a víru dokázala i za doby nejhorší totality, pod dohledem státní bezpečnosti a v ponižujících podmínkách tehdejší hierarchie. Poskytovala svým pacientům mnohem více, než bylo požadováno: věnovala jim svůjzájem, volný čas, všechny své duševní síly, lásku. Někteří kolegové jí úzkoprse vyčítali"překračování hranic", ke kterým nikdy ani ve snu nedorazili,"přílišnou angažovanost a subjektivismus", aniž by samisobě přiznali jen vlažný zájem o druhé, obavy i štítivost nechat se dotýkat smrtelnou nemocí druhých. Jiní se zase oháněli povrchně vzdělanými, o to však hlasitěji a nepřesně formulovanými"citacemi", které mělyprokázat teoretickou nezakotvenost její práce. Darja reagovala po svém. Vytrvale a neochvějně se dál starala o ty nejubožejší. Vášnivě a poctivě, před kolegy, rodinou i přáteli, obhajovala své vnímání nemocných, názory na svojipráci i zcela osobitá rozhodnutí, která ve své práci činila.Kolikrát jsem viděl její slzy, bezradnost i zoufalství a obavy, které ve své práci s psychotiky různých diagnóz měla. Pozorně naslouchala názorům a zkušenostem kolegů. Čekala, s vírou a nadějí, že ji někdo poučí tak, abynové vědění mohla přijmout a okamžitě je přinést svým pacientům. Mnohokrát jsem pak viděl její zklamání, když jasnozřivě odhalila, že to nové a zaručeně průlomové zázraky nepřinese. Vždy se vracela ke své"obyčejné"aosvědčené metodě pozorného a účastného naslouchání a k ochotě udělat vše, co je možné, aby se pacientovi vedlo byť nepatrně lépe. Zajímala se o rodinu, životní podmínky, zvala příbuzné, známé pacientů, spojila se s bydlištěm aobvodními lékaři, se svými pacienty vedla korespondenci, neváhala za nimi zajít nebo zajet do míst jejich bydliště, do nemocnice, když ochořeli. Radovala se z každé dobré zprávičky a trápila se, když se jim nedařilo. Nikdy jevšak svým zájmem neobtěžovala ani si je nezavazovala.Útlá kniha, kterou Darja Kocábová o svých zkušenostech sepsala, patří k tomu nejcennějšímu, co bylo v naší psychoterapii sepsáno. Osobní zkušenost sděluje rovnou, bez sevření a omezení akademickým jazykem, stavovskýmifloskulemi či teoretickými frázemi. Zdraví a nemoc u ní zaujímají zcela jiné, nežli hodnotící, natož pak diskriminující hledisko. Když autorka píše o kolegyni, vidí ji stejným okem, jakým pohlíží na nemocné - a u nich zasespatřuje rysy, které obdivuje u zdravých. Nemoc či neštěstí, které potkalo bližního, je pro Darju nikdy nezpochybňovanou výzvou a povinností být mu v zápase o zdraví po boku.Nechci rozebírat jednotlivé povídky - takový počin by byl míjením a nepodstatným šťouráním. Přeji Darje pevné zdraví a sílu k dalšímu vyprávění, která jsou u nás možná jediným pravým svědectvím toho, co se v psychoterapiiotevírá, co je v ní potřeba a oč v ní skutečně jde.

Otázka, co čtu, mě zaskočila. Díky ní jsem se zamyslel nad nepořádností, se kterou vybírám svou četbu. Jakž takž systematicky čtu, nebo aspoň prolistovávám českou odbornou literaturu a několik zahraničních časopisůspecializovaných na psychiatrii a neuropsychofarmakologii. Místo četby napínavých detektivek chodím do lékařské knihovny hledat budoucí cestu vědy v časopisech Science, Nature, New England Journal of Medicine a několika jim podobným.Pokud jde o knihy, mám jich rozečtených moc. Jsem si vědom, že jejich výčet může být použit jako projekční psychologický test. Úmyslně je jmenuji tak, jak leží na površích poliček a stolů včetně stolku nočního a nebudu jekategorizovat podle jejich témat. Na jedné z hromádek leží Umberto Ecco s Hledáním dokonalého jazyka. Znovu a znovu se k tomu vracím a nemohu to dočíst. Pod Eccem leží brožovaný bestseller Deana R. Koontze Odd Thomas. Koupiljsem to na letišti při přesedání v New Yorku. Je to taková v nejvšednější realitě pojatá bizarní postava člověka, který dovede občas něco předvídat. Je-li předpověď katastrofická, snaží se tomu zabránit. Potíž je v tom, žekdyby se mu to podařilo, byla by jeho predikce chybná. Nevím, jak to dopadne, jsem sotva ve třetině. Pak je tam Ignorance Milana Kundery, kde znovu pročítám jeho úvahy o paměti. Pod Kunderou je namícháno deset esejů o osobnímzrání pod souborným názvem Bolest a naděje autorů Gebsattela, Weizsacklera, Tubera, Teilharda de Chardin a dalších. Pod tím je Robert D. Reich se svou diagnózou kapitalismu 21. století pod názvem V pasti úspěchu, abych se mohlděsit nad tím, kam ten svět spěje. O tom, že je to však tak nějak pro účastníky"normálka", o tom mě přesvědčí Nejlepší ze všech světů Madelaine Albrightové. Takové mnohastránkové knihy však nikdy nečtu celé, otevřuje namátkou kdekoli, přečtu kapitolu, eventuálně se podívám, co bylo předtím, abych lépe rozuměl a zase sáhnu po jiné knize. Třeba po Dostojevského Zločinu a trestu v ruském originále, ke kterému jsem se vrátil loni, když jsemsi chtěl zopakovat azbuku před cestou do Moskvy. A Dostojevskij mi už zůstal i po návratu z Ruska. Azbuku čtu pomaleji než latinku, možná proto vážím každé slovo a snažím se proniknout k myšlence. Je znovu a znovu jiná.Pak mám rozečtené knihy, kterým říkám spotřební literatura a kde nesnadno objevuji za dějem - možná svou vinou - nějaký druhý plán. K nim se chovám jako barbar. Prolistovávám je, občas pár stránek přečtu, skočím o dvacettřicet stránek dál a když zjistím, že i tak vím, oč jde, skočím zase o několik desítek stránek dál. Přiznám se, že tak dovedu"číst"Viewegha i Nabokova (ne každého!), nebo Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye odMichaela Chabna, ale i třeba Jelinekové Pianistu.Podobně jako Biblí listuji občas s úctou Chrámem i tvrzí Pavla Eisnera. Češtině však dovedu být nevěrný s ruštinou Flétny - páteře Majakovského, jehož majestátní sochu v Moskvě si dnes znovu a znovu vybavuji podvlajkoslávou Cola Coly.

Ang Lee Seifert, Theodor Seifert, Paul SchmidtPraha, Portál 2004. 204 s.Nakladatelství Portál vydalo další z jungiánsky laděných knih, tato se zabývá aktivní imaginací, jednou z významných technik používaných právě v analytické psychoterapii. Aktivní imaginace slouží podle autorů knihy k tomu,abychom vstoupili do kontaktu se svým nevědomím, které může prostřednictvím aktivní imaginace pomoci zrcadlit to, co člověku ve vědomém životě chybí. Tvůrčí potenciál nevědomí přichází člověku na pomoc a vede ho jako vnitřníprůvodce k podstatě jeho duše.Kromě literárních symbolů (Malý Princ, Beatrice z Danteho Božské komedie a zejména postavy z indické náboženské literatury) autoři ilustrují knihu řadou obrazů vzniklých aktivní imaginací jejich klientů, a to zejména vsedmé kapitole nazvané"Užitečná nasměrování"a v desáté kapitole nazvané"Dosáhnout cíle a být doma". Tyto kapitoly jsou díky tomu velmi čtivé na rozdíl od některých teoretických pasáží předchozích kapitol.Škoda jen, že u příkladů imaginací klientů chybí širší životní kontext, proto nejsme příliš schopni posoudit, jak dalece aktivní imaginace skutečně změnila jejich život. Podobně náznakově se autoři pokoušejí i o protnutíaktivní imaginace jako psychologické techniky s fyzikou či s neurofyziologickými funkcemi mozku. Výsledek působí trochu nevěrohodně (imaginace galaxií, synchronizace činnosti mozku a podobně).Zajímavé je, že autoři dávají nevědomí v aktivní imaginaci zcela"volnou ruku"s důvěrou, že bude člověka vždy vést správným směrem. Šestá kapitola je také tak nazvaná -"Bezpečné vedení". V oddíle"Superimaginace"v této kapitole přímo doporučují čtenáři, aby si při aktivní imaginaci cíleně zvolil určitou osobu (nikoli z reálného života), která by měla jako jakýsi agent plnit v jeho životě určitou úlohu. Jakopříklad autoři uvádějí"poradkyni pro otázky výživy, dbající na zachování žádoucí hmotnosti","cvičitelku fitness, která motivuje ke každodennímu cvičení"a další. Otázku, co se stane, když se z těchtoagentů vyklubou zástupci tyranizujícího superega, jako je tomu u některých neurotických poruch, ovšem autoři neřeší.V poslední kapitole se čtenář konečně dostává k tomu, co mu chybělo po celou četbu knihy, a sice jak se vlastně metoda aktivní imaginace prakticky provádí. Trochu se zklamáním ovšem zjišťuje, že od praktických informací seautoři opět vracejí k již několikrát probrané teorii, takže se o samotné praxi vlastně moc nedozví. Ačkoli jsou v závěru knihy velmi užitečné praktické rady, čtenář se například nedozví nic o možných chybách při prováděníaktivní imaginace, zda a jakým způsobem lze použít tuto metodu v psychoterapeutickém procesu či něco o skupinové aktivní imaginaci, která je v textu zmíněna na předposlední straně. A to je velká škoda, protože u metody, kteráje koneckonců především praktická, by měli autoři dát praxi daleko větší prostor.

William W. Wilmot a Joyce L. HockerováBratislava, Ikar 2004. 495 s.Konflikty mezi lidmi jsou v menší či větší míře každodenním průvodním jevem našich aktivit. Děje se tak bez ohledu na to, zda si to uvědomujeme. Současný knižní trh oplývá tituly, které se dané tematice věnují. Recenzovanápublikace ovšem není rutinní záležitostí. Autoři této knihy si zvolili za cíl vytvořit průvodce k porozumění a zvládnutí konfliktů ve všech kontextech (v práci, v rodině, v partnerských i přátelských vztazích). Jádrem knihy jekoncepce konfliktu, která byla vypracovaná a zveřejněná poprvé v roce 1978 ve Spojených státech. Od té doby byla výsledná forma několikrát zrevidovaná a doplněná, až se nám nyní dostává do rukou její v pořadí šesté vydání. Zodkazu knihy vyplývá, že nechce zasáhnout nějakou specifickou cílovou skupinu, neboť konflikt sám je globální skutečností.Obsah knihy je rozdělený do dvou částí, přičemž každá z nich v sobě nese pět kapitol. První část s názvem Složky konfliktu se zaměřuje na předpoklady, které v konflikt vyúsťují. Definuje konflikt jako takový, k čemužpřidává jeho perspektivy, povahu, zájmy a cíle. V kapitole Styly a taktiky specifikuje procesuální možnosti při výběru svého vlastního stylu zvládání konfliktu, respektive evokuje ve čtenáři zájem zjistit a otestovat styl, snímž vstupuje do komunikace.Druhá část, Intervence v konfliktu, opouští prostor vysvětlování teoretického individuálního rámce konfliktu a směřuje k jeho hodnocení přes identifikaci vzorců, mikroudálostí, všeobecných návodů na hodnocení a podobně.Pohled na proces konfliktu v knize graduje: nejdříve je konflikt pojednáván jako vyjednávání o ziscích, potom přecházíme k zóně zmírňování k takzvaně humánním vodám, kde autoři knihy k řešení konfliktu přivolávají třetí stranu.Až posléze celé pojednání vyústí do happyendu odpuštění a smíření.Celkový graficky příjemný pocit z knihy umocňuje množství přehledných diagramů a vzorců. Ke kladným stránkám je třeba dodat, že faktografické pasáže jsou jedinečně propojené s příklady. Kniha se čte krásně a plynule. Každákapitola končí shrnutím cíle, který byl položen v názvu. Přehlednosti slouží závěrečná příloha s odvoláními na kontaktní adresy v textu zmíněných center, dále bibliografie rozložená na více než 30 stran a jmenný i věcný rejstřík.Do sedmého vydání bych ovšem autorům doporučil více vycházet z evolučního a biologického hlediska. Otázky tohoto typu a jejich souvislosti s konflikty nejsou vůbec zmíněny, dokonce ani jako popudy k dalšímu výzkumu, a vtom vidím nedostatek. Konflikt se v této knize prezentuje pouze jako"lidská komunikační realita". Převratné teorie ovšem vznikají na rozmezí více vědních odborů.Kniha může podle mého názoru posloužit nejen psychologům, kteří mohou s její pomocí zpřehlednit své pracovní teorie, ale i všem, kteří hledají svou identitu právě ve zlomových situacích konfliktu.

Rychle a jednoduše se zbavit problémů skrze znovuprožití traumat z minulosti - tuto lákavou představu nabízejí lidem takzvaní regresní terapeuti. Jaké jsou však výsledky jejich metody?Autor hlubinné abreaktivní terapie Andrej Dragomirecký se odvolává i na poznatky moderní fyziky. Jím citovaní autoři ovšem nepublikují v renomovaných časopisech a na internetu je najdeme nejspíše pod heslem"weirdscience", tedy pavěda.

Věnuji se psychoterapii uprchlíků i lidí, kteří přežili holocaust, a jejich dětí. Nacházím zde časté podobnosti, jež lze v terapeutické práci využít. Ráda bych se o své zkušenosti podělila.Terapie uprchlíkům pomáhá vyrovnat se s traumaty a předejít jejich přenosu na další generace nebo jej zmírnit.

S typologiemi se v současné psychologii setkáme všude. Dokáží ale skutečně zachytit rozmanitost lidské psychiky? A které z nich můžeme považovat za seriózní?

Vlastností, která nám pomáhá k dosažení úspěchu, je inteligence, mimo jiné i machiavelistická. Znamená to rezignaci na morálku?

Mezi staršími lidmi je výrazně méně osob preferujících levou ruku než v mladších ročnících. Může za to násilné přeučování, zrání nervového systému, nebo prostě život v pravorukém světě?Dnes se leváci již nepřeučují tak jako dříve, stále ovšem přetrvává mnoho pověr. Rozlišování mezi"dobrou"pravou stranou a"špatnou"levou je přítomno snad ve všech kulturách.

Na jedné straně množství volného času, na druhé nuda, chybějící sebeuplatnění a pocit zbytečnosti vedoucí ke zvýšené konzumaci alkoholu. Nedostatek finančních prostředků. To vše s sebou přináší nezaměstnanost.Člověk bez pracovních povinností má dostatek volného času, mladí nezaměstnaní si však stěžují na jeho nesmyslné využití.