Online archiv

StručněSpolečnost pro návykové nemoci ČLS JEP a občanské sdružení SANANIM vyhlašují již po páté soutěž o Cenu Jaroslava Skály. O cenu se mohou ucházet autoři inovativních přístupů, článků, přednášek, publikací a výzkumů v oblastiprevence a léčby drogových závislostí. Vítěz ceny obdrží certifikát a finanční ohodnocení ve výši 10 000 Kč od Nadace České spořitelny, a. s., která je generálním partnerem Ceny Jaroslava Skály. Podmínky soutěže: písemnýmateriál (min. 20 stran textu) v 5 kopiích, profesní CV, přihláška do soutěže, doporučení od odborníka v oblasti AT. Termín přijímání přihlášek je 5. března 2005. Práce budou hodnoceny odbornou komisí Společnosti pro návykovénemoci a cena bude vyhlášena na XI. celostátní konferenci Společnosti pro návykové nemoci a 44. celostátní konferenci AT 2.-6. 5. 2005 ve Vojenské zotavovně Měřín. Bližší informace a kontakt: Drogové informační centrum SANANIM,Novovysočanská 604 A, 190 00 Praha 9, e-mail: dic@sananim.cz.

Velká většina Čechů považuje reklamu za běžnou součást moderního života, zároveň se však domnívá, že reklama lidmi manipuluje. Uvedla to PhDr. Jitka Vysekalová při prezentaci závěrů šetření vztahu Čechů k reklamě v roce 2004,které provedla společnost Faktum invenio.Z šetření vyplývá, že jako příliš vysoké je vnímáno množství reklamy v televizi (včetně teleshoppingu) a také množství reklamních letáků, které dostáváme do schránek. Zvýšení objemu reklamy by lidé nejčastěji přivítali vmístě prodeje."Přesycenost reklamou je zřejmá již řadu let zejména u televize, kde tuto možnost zaškrtli čtyři z pěti respondentů,"uvedla Jitka Vysekalová."Intenzita reklamy v rozhlase a v tisku je většinoupopulace vnímána jako přiměřená. Ovšem lidí, kteří intenzitu reklamy v rozhlase a v časopisech považují za přílišnou, přesto přibývá (39 % oproti 33 % v roce 2001), u denního tisku byl zaznamenán opačný trend (31 % oproti 45%)."Uvedenou možnost zvýšení reklamy v místech prodeje by uvítalo 15 % lidí, což je stejné procento jako loni.Na otázku, co lidé od reklamy očekávají, tazatelé obdrželi odpovědi jako vystřižené z učebnic marketingu: Reklama by měla být pravdivá (uvedlo 55 % respondentů) a důvěryhodná (39 %). To jsou dvě nejdůležitější vlastnostireklamy. Až na dalších místech se objevila vtipnost, informativnost, srozumitelnost aj."Překvapivě lidé nepovažují za podstatné, zda jde o tuzemskou či zahraniční reklamu, a do popředí se nedostávají ani požadavky nauměleckou a jazykovou úroveň,"doplnila Jitka Vysekalová.Výsledky výzkumu dále ukázaly, že klesá podíl lidí, kteří soudí, že reklama je potřebná pro naše hospodářství (59 % oproti 69 % v roce 1999). V tomto ohledu vychází tuzemské výsledky shodně např. s Německem, kde byly vpředchozím období postoje k reklamě skeptičtější než u nás. Na druhé straně se nepatrně zvyšuje procento těch, kteří si uvědomují roli reklamy jako prostředku umožňujícího existenci více médií a tím názorovou pestrost (71 %oproti 70 % uvedeným před rokem).Lidé častěji přijímají to, že reklama přináší potřebné tipy či informace pro nákup (51 %), než že usnadňuje vlastní nákup (31 %). Ovšem k nákupu na základě reklamy se dlouhodobě přiznává pouze 30-40 % lidí, a to předevšímz věkové skupiny do 40 let a častěji ženy než muži. S tímto výsledkem ostře kontrastuje výše uvedené zjištění, že 80 % lidí je přesvědčeno, že reklama manipuluje lidmi. Tento rozpor by podle PhDr. Vysekalové ještě potřebovalpodrobnější analýzu.Pokud jde o názor na to, nakolik má stát reklamu regulovat, jsou příznivci krajních postojů stejně početní (20 %), pokud započítáme i méně vyhraněné názory, převáží liberální stanovisko. s"právem na reklamu"souhlasí 81 % a jen 56 % zastává názor, že by ji stát měl regulovat. V konkrétním případě reklamy na tabákové výrobky se však pro naprostý zákaz vyslovila skoro polovina (46 %), každý třetí pak souhlasí s omezenou reklamou.Tendence ke striktnímu zákazu reklamy je zřejmá především u žen a stoupá s věkem. V souhlasu s očekáváními mladší věkové skupiny zaujímají tolerantnější postoj."Zajímavé je, že počet lidí, kteří vyžadují naprostý zákaztéto reklamy, se po jedenácti letech diskuzí, mnoha legislativních úprav aj. přiblížil k začátkům, kdy žádná zákonná omezení neexistovala,"doplnila PhDr. Jitka Vysekalová. Jen o něco menší podíl populace odmítá reklamu naalkohol (37 %), toto číslo se ale za posledních 10 let zvýšilo (v roce 1994 bylo proti reklamě na destiláty 25-30 % lidí a proti reklamě na pivo 10-15 %).Výzkumná šetření o vztahu k reklamě provádí agentura Faktum invenio pravidelně od roku 1993. Poslední zde uvedený výzkum byl proveden v prosinci 2004 metodou řízených rozhovorů s 1023 občany ČR ve věku od 15 let.

Když jsme jako etická komise abdikovali na činnost v České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP, uvědomili jsme si, jak nás společná čtyřletá práce spojila a že by bylo škoda se rozejít. Čas od času se neoficiálně setkávámedál, abychom pokračovali v načaté práci. Prvním naším předsedou byl Jan Špitz. V listopadu 2000, nedlouho po ustavení komise, pronesl v Brně na 19. sympoziu duševního zdraví mládeže přednášku na téma Etické souvislosti vztahovéodpovědnosti v terapii - etika pro třetí tisíciletí?, kde mě upozornil na dílo G. Lipovetského. Ve světle jeho knihy Soumrak povinnosti (Prostor, Praha 1999) se rozhlížím po stavu etického diskurzu v České republice a zejména vpsychoterapeutickém společenství.Při řešení stížností adresovaných etické komisi bylo brzy jasné, že jen ve velmi jednoduchých případech je možné postavit se jednoznačně na stranu"etického dobra"proti jasně eticky odsouzeníhodnému"zlu", jako v případě sexuálního zneužití pacienta psychoterapeutem. Existuje mnoho jiných případů, kde tak jednoznačný závěr učinit nelze a je třeba poměrně složitě a zdlouhavě hledat konsenzus různých etickýchpostojů a hledisek. Výsledkem takového jednání je pak přesně a transparentně pojmenované dilema, které se v daném konfliktu projevilo. Máme dát přednost individuální léčbě matky tří malých dětí, když bezprostředním důsledkemterapie je sice zlepšení jejího zdravotního stavu, ale současně také rozvod, čímž se významně zkomplikuje osud manžela a dětí? Má přednost zdraví jednotlivce před soudržností rodiny?Čím dál méně nás zajímaly sankce a naopak jsme si stále jasněji uvědomovali, jak nízké je v naší společnosti vědomí etických otázek bez dostatečné reflexe kontextu doby. Nejsme připraveni reagovat přiměřeně na sdělovacíprostředky, které se v poslední době tu a tam začínají zajímat o bezpečnost psychoterapeutické péče a informují na úrovni, které může dosáhnout zvídavý laik. Jak máme odpovídat na všetečné dotazy, když klíčová témataneformulujeme a nereflektujeme ani uvnitř společenství psychoterapeutů? Podporovat je třeba etické otevírání komunikace o složitých dilematech a poukazovat na to, že"aktivity, které podvracejí, pozdržují či zmrazujíproces vytváření významů, odcizují a umlčují, nebo rozdělují účastníky do bojových protitáborů"jsou neetické a neodpovědné (Špitz, 2000).Odpovědnost a povinnost jsou dvě klíčová slova v Lipovetského knize Soumrak povinnosti. Oscilujeme mezi významy obou slov chaoticky a bezradně, kdykoli se máme vyjádřit k fenoménu etiky ať už v rovině obecně teoretické,nebo když je třeba zaujmout stanovisko v posuzování běžného jednání, neboť"každé jednání, i nevýznamné, má etické důsledky"(Špitz, 2000). Zaujati konkrétními kauzami, můžeme zůstávat slepí k jejich pozadí.Lipovetský píše o novému vztahu k hodnotám ve společnosti na přelomu dvacátého a jednadvacátého století. Ukazuje celkový smysl a historický vývoj morálky od té, která byla závislá na náboženských dogmatech, přes první vlnumoderní laické etiky (1700-1950); ta přenesla závazky vůči Bohu do všední lidské sféry a vedla k diktátu povinnosti.Žijeme v postmoralistní době"etiky třetího typu", v níž ideologická moralizující prohlášení ztratila na významu. Za posledních padesát let se rozpadlo náboženství povinnosti a do popředí uznávaných hodnot sedostalo individualistické právo na štěstí a slast. To však neznamená, že se ruší všechny zákazy, kritériem se stávají úcta k člověku, odpovědnost k druhým a ke společné budoucnosti. Přichází ke slovu dialogická a pragmatickáetika vyvažování a správné míry. V rodinné terapii se mluví o neutralitě, či raději o stranění všem. Taková etika povstává spontánně zevnitř organismu společenství změnami v logice 2. řádu, kterými se mění systémové vlastnosti.Moderní, vlastně postmoderní etické komise by měly takový"postmoralistní diskurz"podněcovat a moderovat, ostře a nahlas poukazovat na ty způsoby komunikace, které jej zastavují a zmrazují.

Musím oponovat paní Blance Čepické, která tvrdí ve svém článku (Psychologie dnes, 2/2005), že pravidla pro to, kdo smí nabízet psychoterapii, jsou jasná. Pod rouškou snahy o vyjasnění pravidel a zaručení kvality pozoruji spíšmocenské třenice a snahy odříznout přístup k psychoterapii"těm druhým". Autorka patří k táboru psychologů, těmi druhými pro ni jsou tedy všichni ti, kdo mají jiné než právě toto graduální vzdělání, a to i když jejímislovy"klientům neškodí". Patrně proto se zmiňuje ve výčtu přijatelného jenom tak okrajově o nějaké lékařské fakultě, kterou (patrně zatím) lze taky uznat. Jinak jsou pro ni ve hře pouze kliničtí psychologové, kteříabsolvovali tu jedinou správnou školu, a v budoucnu už jim ani ta nebude stačit, protože bude založena ještě nějaká správnější.Nemalé jsou však podobné snahy i z druhé strany, i psychiatři totiž patří k těm, kteří by psychoterapii rádi vlastnili a určovali, koho k ní připustí a koho ne. Opodstatněnost tohoto postupu přitom oba tábory dokládají vzásadě stejným, neméně však rozporuplným tvrzením o tom, že psychoterapie jako taková by měla být uplatňována pouze ve zdravotnictví.Schopnost psychoterapeuticky ovlivňovat lidské problémy přitom primárně nesouvisí ani se znalostmi medicínskými, ani s psychologickými. Psychoterapie je samostatný obor, pro jehož vykonávání je nutné vzdělánípsychoterapeutické. Tzv. psychoterapeutické prostředky, jichž ke své práci psychoterapeuti užívají, se sice v různých školách a přístupech od sebe na první pohled liší, ale jedno mají evidentně společné - jde v zásadě vždy ospecifický rozhovor mezi dvěma či více lidmi, vedený ku prospěchu klienta či klientů, zprostředkovávající dle konkrétního případu především úlevu, sebepoznání či nacházení nových pohledů na situaci a z toho plynoucích řešení.To platí bez ohledu na resort, ve kterém je tato služba poskytována.Kdo má, či nemá mít oprávnění psychoterapeutickými prostředky vládnout, jasné není, protože psychoterapie není dosud považována za samostatný obor ani těmi, kdo ji praktikují a kdo se psychoterapeuty cítí být.Česká asociace psychoterapeutů (ČAP) se snaží o uznání psychoterapie jako samostatného oboru s vlastními pravidly, k nimž si zřejmě každý resort, v němž bude praktikována, přidá nějaká vlastní. Na tomto základě plánujeprosadit zákon o psychoterapii. Dokud takový zákon nebude, může psychoterapii nabízet každý, ať se to komu líbí, nebo ne.Má-li to tak být, nebo máme-li někomu zakazovat, aby se psychoterapeutem nazýval, je otázka zcela jiná, než jak zabezpečit potřebnou míru kvality takto nazývaných služeb. Směšování těchto dvou témat, byť i k němu dochází ztěch nejlepších úmyslů, je zavádějící a dává prostor různým nekalým praktikám. Zdá se, že typickým chováním našich odborníků je vykolíkovat si honem ještě nějaké neobsazené území a vyrýžovat na něm co nejvíce. Jmenovat se vtomhle území hlavní autoritou a vytvořit vlastní školu nebo aspoň nějaký certifikát, bez kterého, samozřejmě ve jménu kvality, je přístup zakázán. Psychoterapie se zdá být takovým územím. Možná je štěstí, že adeptů na jehozabrání je více, brání jeden druhému v akci. Ale řešení to není.To, že se tyto tendence tváří jako snaha zabezpečit kvalitu, nemění nic na tom, že jde především o peníze. Čím méně lidí pustíme ke zdroji, tím více zbude pro nás. Jednoduchá logika.V praxi to ale nefunguje, protože ti,kdo nechtějí na podmínky samozvanců přistoupit, nazývají svoji práci prostě nějak jinak. Zda jsou jejich služby kvalitní, se nakonec projeví v tom, jestli si je někdo koupí nebo ne. Psychoterapie jako taková tím ovšem ztrácí kredit.Výsledkem psychoterapeutické práce má být především užitek pro klienta a tomu je, myslím, úplně jedno, jakou kdo vystudoval školu, ale zajímá ho spíš, jak účinně je schopen mu konkrétní terapeut pomoci. Odborná společnostby dle mého názoru měla o své členy pečovat, hájit jejich zájmy na poli politickém a pomáhat adeptům dané odbornosti, aby byli schopni kvalitní služby poskytovat. Ne je vylučovat a soudit. Snaha kontrolovat kvalitu nějakcentrálně a rozhodovat o ní z pozice nějakého nadřízeného orgánu vede nutně jenom ke zneužívání moci.

V dávných normalizačních letech si mi stěžovala ztrápená rozhlasová redaktorka, že již zbývá jedno jediné téma pro nerizikový diskuzní pořad, který posluchače zaujme, a šéfy nepobouří. Je to"Pes ve městě - ano, čine?". Vzpomínka potvrzuje správnost jednoho z názorů Eduarda Bakaláře otištěný v článku Skupinová diskuze - Proč si lidé pořizují psy (Psychologie dnes, 2/2005, 39-40), dále též v knize Dospělí si mohou stále hrát (2004).Hovorem o psech lze"rozehřát"i vzbudit emoce. Bakalář na skupinovou diskuzi o psech klade vskutku vysoké požadavky. Hráči si údajně mohou procvičit hledání hlubších příčin jevů, hledání metodologicky správnýchpostupů, odstraňování šablon a stereotypů v myšlení a posuzování, tzv. kritické myšlení; opakem je předsudečné, podjaté myšlení, rozlišování podstatného od nepodstatného, vážení pro a proti... Do jisté míry to možné je. To zapředpokladu, že Bakalář formuluje svoji argumentaci úmyslně špatně a účastníky vyzve k hledání chyb proti vědecké metodologii a vlastních sofistických triků matoucích posluchače. To se neděje, a tak laik nad hrou žasne aodborník jak v kynologii, tak i v psychologii se jen diví.K metodologii: Autor v úvodu hry omezuje diskuzi na téma"Proč si lidé pořizují psy"jen na"tzv. domácí miláčky, nikoliv psy hlídací, lovecké, vodící, záchranářské či policejní". Zde jsou zcelapominuti i psi pro canisterapii. Ty zřejmě řadí Bakalář mezi"domácí mazlíčky". Vodící psi je nemohou ani symbolizovat. Pomáhají korigovat nedostatek, ne léčit. Do jedné skupiny se tak dostává otylá fenka trpasličíhoratlíka, díky níž musí kulhat na zdravotní procházku i její majitelka paní A, s nedostatečně vycvičeným pitbulem skinheada B a se svatou trpělivostí oplývajícím salašnickým bernským psem. A s tím, co ho dvakrát týdně hodinuhladí paní C,"ležák"z domova důchodců. Jeho pán D se zabývá canisterapií gerontů i dificilních dospívajících.Snad i pro Bakaláře prokazatelně užiteční psi jsou, jak výše citováno, z diskuze vyloučeni, ale (hle metodologická perla) varující údaje o pokousání lidí čerpané ze Státní veterinární zprávy se evidentně týkají všech psůvůbec. Kategorie"domácí mazlíček"nikde oficiálně neexistuje.Bakalářovo"počet případů, kdy pes usmrtil člověka, raději neuvádíme"by mohlo být zobecněno v učebnicích metodologie jako tzv. Bakalářova sofistická věta. Laicky ji interpretuji:"Čtenáře není nutnoobtěžovat přesnými čísly. Pro to, aby si učinil záporný dojem, stačí, když naznačíme, že jej před oněmi strašnými čísly raději ochráníme."Pěkný příklad moderní a prakticky nenapadnutelné sofistiky je na str. 40 v kapitole"Možné výklady"- rozumí se obliby psů:"Majitelé psů mají sníženou schopnost vytvářet uspokojivé mezilidské vztahy."Sám autor se od tohoto mimořádně výrazného předsudečného výroku nijak nedistancuje. Jen na konci textu v citaci 8 let starého anglického textu J. Archera. Bakalář tam"telegraficky tlumočí"z angličtiny názor, že"silný vztah ke psům mají i lidé ve svých mezilidských vztazích dobře saturovaní". Varianta z různých důvodů osamělého člověka, jenž přes svoji samotu nemá"sníženou schopnost vytvářet mezilidské vztahy", jepři hře pominuta. Též je zcela pominut kladný význam"domácích mazlíčků"při výchově dětí. Péče o psa přinejmenším snižuje rizika rozmazlenosti našich dětských mazlíčků.Naopak zdůrazněn je krutý osud Eduarda Bakaláře. Slza se dere v oko, když čtu:"Psí výkaly na chodníku ... mi zabraňují, abych vzhlédl nahoru, například na krásnou fasádu renovovaného domu."Autorovi přeji, aby"hvězdné nebe"nad ním přitahovalo jeho zrak jen nad místy, která psi nepokáleli, a aby"mravní zákon v něm"mu bránil v třeba i dobře míněných manipulacích.

Skupinová psychoterapie má v péči o pacienty s onkologickými onemocněními své důležité místo. Ukazuje se, že zvláště příznivé účinky má tzv. podpůrná expresivní skupinová terapie podle Spiegela a Classena.

V minulém čísle u článku Péče o psychický vývoj dětí raného věku autorek Sobotkové, D., Dittrichové, J., Pilařové, M. a Rodné, K. nedopatřením vypadla tato poznámka: Práce je podporována grantem IGA MZ ČR, reg. č. 7346-3.Čtenářům i autorkám se tímto omlouváme.

Milostná psaní a dárky, jindy však zase dopisová bomba. Toho všeho se mohou známé osobnosti dočkat od svých"fanoušků". Jací jsou lidé, kteří obtěžují mediální hvězdy? Současné názory se obracejí k teorii vazby.

Článek obsahuje teoretické a metodologické předpoklady zdokonalení výkonových testů. Postup byl ověřen experimentálně.

Psychologická diagnostika je jedním z rychle se rozvíjejících odvětví našeho oboru. Řešení tradičních i nových problémů spojených s psychodiagnostikou zaznamenali američtí odborníci ve Standardech pro pedagogické a psychologické testování.Skóry tzv. výkonových testů reprezentují zpravidla vnější projevy výsledků lidské činnosti.

Carl W. DellBrno, PAIDO, 2004, 80 s.Hlavní snahou autora publikace s upřesňujícím podtitulem"Manuál pro logopedickou intervenci"je předložit praktické návody pro práci s koktavým dítětem. Základem je důraz na nedirektivní formu terapie, která vždyzačíná rozhovorem a navázáním spolupráce s učitelem dítěte a vnímavým pozorováním klienta v jeho obvyklých životních situacích. Zde Carl W. Dell zachází do nejjemnějších návodných detailů. Mnohého českého logopeda možná zarazívýzva, aby příležitostně poskytl dítěti prožitek neplynulosti řeči ve vlastním mluvním projevu, jakéhosi normálního lehkého výpadku plynulosti. U dítěte tak podvědomě navodí pozitivní myšlení. Jaký rozdíl ve srovnání sestriktním požadavkem řečového vzoru antického rétora, s jakým se často setkáváme v českých zemích!C. W. Dell se zabývá i problémy časové tísně a nedostatku specifických zkušeností intervenujících odborníků, s čímž souvisí i jejich nízká profesní sebedůvěra tváří v tvář koktavosti. Váhavost logopedů je podle Dellavýstižně obsažena ve vyjádření jednoho z nich:"Vím toho hodně o koktavosti, ale málo o tom, jak pracovat s balbutickým klientem."Publikace Koktavost u dětí školního věku má - mimo jiné - přimět logopedy k tomu, abyprávě u nich řečově handicapované děti nacházely porozumění, pocit přijetí, akceptace a vřelého soucítění, aby logopedova pracovna pro ně byla bezpečným místem, kde mohou volně koktat a ptát se na všechno, co by o svém tíživémproblému chtěly vědět.Logoped se nezabývá pouze projevy koktavosti, ale upoutává pozornost dítěte na fáze jeho plynulé řeči, učí ho všemi smysly vlastní plynulou řeč identifikovat. Vede k aplikaci nestrukturovaných logopedických setkání, sgradováním řečové zátěže, i s občasným prožitkem pocitu neúspěchu. Teprve se závažností projevů koktavosti se stupňuje rovněž direktivnost logopedova přístupu. Dříve než začne usilovat o modifikaci projevů balbuties, učí dítěvlastní koktavost si určitým způsobem"osahat". Zkušený logoped vyznává autorovo přesvědčení, že sama řečová aktivita dítěte není tak důležitá jako změna jeho postojů. Jedním z hlavních cílů terapie je redukceemocionálního dopadu poruchy.Pozornosti autora knihy neunikli ani lidé"kolem dítěte", které však zásadně nikdy nepodrobuje kritice. Hlavně proto, že podle jeho přesvědčení potřebuje dítě, které koktá,"lázeň komunikační svobody".Nejen z lidského hlediska jsou pochopitelná slova C. W. Della, jimiž se obrací k logopedům, aby se svěřenými dětmi zacházeli poctivým, otevřeným způsobem a aby především a vždy zůstali přirození.Na několika desítkách stránek publikace Koktavost u dětí školního věku najdou ti, kteří chtějí koktavým dětem pomoci, mnohé náměty k přemýšlení. Zcela v duchu závěrečné věty:"Spojme a sjednoťme naše poznatky vesnaze dále zlepšovat pomoc nabízenou dětem, které koktají."

Lawrence LeShanPraha, BB/art, 2004, 191 s.Otázka, proč lidé znovu a znovu vstupují do válečných konfliktů, je velmi náročným, a proto v pracích psychologů ne častým tématem. Kniha Lawrence LeShana je tedy jedním z mála titulů zabývajících se tímto problémem, kterýmůžeme na našem knižním trhu nalézt.Lawrence LeShan je výzkumným psychologem a pedagogem. Na poli psychologie je činný už více než padesát let, z nichž pět strávil jako psycholog v armádě Spojených států.První část knihy je věnována přitažlivosti války pro jedince. Tento zdánlivý paradox vysvětluje autor paradoxem jiným, totiž tendencí člověka spět k individualizaci na straně jedné a k socializaci na straně druhé. Právěválka je okamžikem, který obě tyto potřeby výrazně saturuje. Jedinec je více než kdy jindy sám sebou, a zároveň příslušníkem jasně strukturované lidské skupiny, kde zažívá intenzivní pocity blízkosti a sounáležitosti.V dalších kapitolách se LeShan zevrubně zabývá analýzou různého vnímání reality podle toho, zda je země ve válce, či v míru. Zavádí zde termíny"smyslová"a"mýtická"realita. První pojem je ve svépodstatě myšlení a vnímání kritické, skeptické a zohledňující veškerá dostupná fakta. Naproti tomu stojí vnímání a myšlení"mýtické", které je vymezeno dualitou"my"(tedy ti správní, dobří, spravedlivíatd.) versus"oni"(špatní, zlí, podlí apod). Svá tvrzení pak dokládá řadou cenných příkladů z historie různých válečných konfliktů a k nim zaujatých postojů euroamerické společnosti. Tato analýza spěje k závěru, žeprávě narůstání mýtického vnímání reality ve společnosti je důležitým indikátorem hrozící války.Třetí část knihy rozebírá význam válek pro vládnoucí struktury. Předkládá čtenáři ke zvážení tvrzení, že válka je přirozeným způsobem chování vlád a tvoří prakticky její ústřední funkci. Slovy autora:"Vlády vznikaly... pro posílení schopnosti k vedení války, a nikoli s úsilím o...vytvoření míru."Závěr knihy sleduje možné způsoby prevence vzniku proválečných nálad.Celá kniha je velice čtivá a lze jen litovat, že v českém překladu vychází s desetiletým zpožděním. Na druhou stranu právě s tímto odstupem získala Psychologie války na své hodnotě. Mnoho z toho, co LeShan předpokládá, sejiž bohužel stalo. Pozitivní je i řada citací a odkazů nejen z psychologické, ale i politologické a sociologické literatury, memoárů a beletrie. LeShan nezapře svůj pozitivní vztah k Freudovi a jeho pohledu na lidskou agresi,na druhou stranu však nezohledňuje další práce v této oblasti. Také formální úroveň nemá v knize jednotnou úroveň. Některá tvrzení jsou sporná a blíže nedoložená, samotný závěr má málem až příručkovitý charakter.I přes tyto nedostatky lze však knihu jednoznačně doporučit k přečtení těm, které dané téma zajímá. Vždyť i kritická úvaha nad LeShanovou Psychologií války je sama o sobě cílem, o který se autor snaží. Tím je diskuze nadpřirozeností či naopak zvráceností válek pro člověka.