Online archiv

Prospíme až třetinu svého života. Přesto spánku věnujeme jen málo své pozornosti. Co se při něm s člověkem děje a proč ho někdo potřebuje méně než ostatní? A co dělat tehdy, když nepřichází?

Sport není jenom pouhý pohyb, říká Petr Kavalíř, odborník v oblasti kinantropologie. Sport pomáhá zvyšovat sebedůvěru člověka, pocit vlastní hodnoty, povědomí o sebekázni, rozvíjí mezilidské vztahy a posiluje pocitsounáležitosti se skupinou.

Smrt Jana Pavla II. spustila nevídaný masový fenomén - nejprve reakce podpory v nemoci a později smutek a účast napříč populací od obyčejných lidí po státníky, napříč světonázorovými postoji od křesťanů přes příslušníky jinýchnáboženství až po agnostiky či ateisty, kteří v papeži viděli alespoň politicky významnou osobnost. Čím to, že se Karol Wojtyla stal během několika dní osobou, jíž byla věnována veškerá pozornost médií, titulní strany deníků,mimořádný prostor v hlavních vysílacích časech i bezpočet televizních a rozhlasových diskuzí (konference zabývající se jeho osobou patrně v blízké budoucnosti ještě přijdou)? Smrt Karla Wojtyly totiž nastartovala procesmytologizace, kdy se ztrácí samotná osoba člověka se svými klady i zápory a dotyčný člověk se stává symbolem, obrazem, ikonou. Najednou se mluví o"otci planety", jenž si zaslouží, aby byl okamžitě svatořečen, a ojehož srdce usiluje Kraków (což by v běžných případech bylo nejspíš považováno tak trochu za neúctu k zemřelému). Proces, který trvá i několik generací a předává se především ústně, nabral díky médiím obrovskou dynamiku, velmise urychlil a mobilizoval obrovské množství lidí.Mýtus v pravém slova smyslu neznamená falešnou skutečnost či lež, jak se ovšem bohužel ve většině případů toto slovo používá. Mýtus má určitou vazbu na skutečnost, ale přizpůsobuje si ji, aby vyhovovala potřebám osobníprojekce. Tak mýtus pomáhá chápat a vysvětlovat svět, aby se v něm člověk mohl cítit dobře a aby mu rozuměl (viz mýty o původu světa či zla, o původu lásky i třeba přátelství). Mýtotvorné prvky se typicky objevovaly vtelevizních diskuzích týkajících se osoby zemřelého papeže, kdy účastníci mluvili o tom, co bylo pro ně samotné důležité, a zaštiťovali se osobou Jana Pavla II. Citovali přitom třeba jen jednu větu, již kdysi kdesi pronesl,nebo o svém postoji prohlašovali, že to vlastně papež také tak cítil. Myslel si to ale opravdu? Na to už nikdo neodpoví. A diváci diskuze hltali navzdory tomu, že se tyto diskuze vlastně vedly proti pravidlům hermeneutiky. O tutotiž vůbec nešlo.Podívejme se na některé základní prvky mytologického obrazu Jana Pavla II. V první řadě velmi jasně vystupuje prvek otce a otcovství. Pramení z pozice rodiče, která je pro papežství a obecně pro pojetí kněžství typická.Rodič, který poučuje, napomíná, pečuje o svěřený lid (v katolickém pojetí ještě umocněný obrazem pastýře, který vede stádo ovcí, jež by bez něj zabloudilo). Podobný prvek najdeme i u jiných osob spjatých s mocenskou pozicí, unichž proběhl mytologizační proces třeba v rámci národa. V Česku k nim například patří Karel IV. či T. G. Masaryk, oba mimochodem také užívají v obecném pojetí titulu"otec". Prvek otcovství navíc vytváří velmi silnýdojem osobního vztahu. Řada lidí, kteří byli při papežských audiencích součástí davu návštěvníků, měla pocit, že je přece papež osobně zná.Dalším velmi silným prvkem obrazu Jana Pavla II. je otevřenost a tolerance. Tento prvek je pro Jana Pavla II. skutečně typický. Byl to on, kdo na oficiální úrovni otevřel mezináboženský dialog, kdo navštívil jako oficiálnípředstavitel církve takové množství cizích zemí. V záři série obrazů vykreslujících nesmírně otevřeného a tolerantního člověka ovšem zcela zaniká, že v papežských dokumentech nacházíme spíše konzervativní názory, že napapežských univerzitách vládly obrovské tlaky na pravověrnost, vyučující byli kádrováni způsobem typickým spíše pro totalitní systémy a biskupové byli jmenováni navzdory mínění místních církví.Proces, jehož jsme svědky, by určitě vydal na diplomovou práci ze sociologie nebo psychologie. Určitě o něm lze diskutovat i polemizovat, zasloužil by si to, v takovém rozsahu je totiž zcela ojedinělý.

Nová studie kanadských vědců z University of Toronto, která byla uveřejněna v březnovém čísle časopisu Neuropsychology, vnáší nové světlo do problematiky stárnutí. Výzkum byl zaměřen na to, jak souvisí vzdělání s poklesemkognitivních funkcí ve vyšším věku a jak se tyto souvislosti odrážejí v činnosti mozku. Pomocí moderních zobrazovacích metod mozku se autorům studie podařilo zdokumentovat, že u starších lidí podstupujících paměťové testy jevyšší vzdělání spojeno s vyšší aktivitou čelních laloků mozku - to je opakem toho, co je pozorováno u lidí v mladším věku. Výsledky naznačují, že vzdělání posiluje jakousi schopnost mobilizovat rezervy duševní výkonnosti, kteréjsou v této části mozku ukryty.Tým psychologů vedený Mellanií Springer zvolil paměťové testy, protože paměť je funkcí, která se běžně ve vyšším věku zhoršuje. Autory studie zajímalo, jak je možné, že vzdělaní lidé s Alzheimerovou chorobou dokážíkompenzovat patologii mozku lépe než lidé s nižším vzděláním. Za tímto účelem autoři zkoumali vztahy mezi vzděláním a mozkovou aktivitou u dvou odlišných skupin. První tvořilo 14 dospělých ve věku 18-30 let s 11-20 lety školnídocházky. Ve druhé skupině bylo 19 lidí ve věku nad 65 let s 8-21 lety školní docházky. Každý z účastníků výzkumu podstupoval paměťové testy, během nichž byla monitorována aktivita mozku pomocí metody funkční magnetickérezonance (fMRI). Výsledky ukázaly, které oblasti mozku jsou během testových úkolů aktivní. Informace o aktivitě mozku pak vědci uvedli do souvislostí s délkou vzdělání jednotlivých osob.Výsledky ukázaly, že vztah úrovně vzdělání a aktivity čelních a spánkových laloků mozkové kůry je u mladých a starších lidí opačný. U mladých lidí podstupujících paměťové úlohy bylo vyšší vzdělání spojeno s nižší aktivitoučelních laloků a vyšší aktivitou ve spánkové oblasti kůry. U skupiny starších lidí provádějících stejné úlohy bylo vyšší vzdělání spojeno s nižší aktivitou spánkových laloků a vyšší aktivitou čelních oblastí.Výsledky lze interpretovat tak, že starší lidé - a zvláště ti s vyšším vzděláním - používají čelní kůru mozkovou jako alternativní"kompenzační pomůcku", jejíž funkce nahrazuje funkce, které v mladším věkuzajišťovaly jiné oblasti mozku. Existují i další výzkumy, které ukazují, že u starších lidí dochází ke zvýšení aktivity čelních oblastí mozku. Tato studie naznačuje, že využívání čelních laloků souvisí také se vzděláním člověka.Vzdělání významně souvisí s tím, jak jsou lidé ve vyšším věku schopni fungovat po stránce kognitivních funkcí. Tato studie umožnila lépe porozumět mechanismům, které jsou základem kognitivních rozdílů mezi starými lidmi svyšším a nižším vzděláním.

Miroslav PospíšilPlzeň, vlastním nákladem 2005, 239 s.Asertivita má v České republice poněkud smůlu. Zaujala sice řadu nadšenců, ti si z ní však vybrali často pouze povrchní primitivní prosazování - tedy pouze nevýznamnou část. Není divu, že výsledky jejich snažení jsou pakkritizovány. Nepochopení problémů cílové skupiny, pro níž má asertivita smysl, se zřejmě nevyhnula ani serióznímu nakladatelství. Odborník žasne, uvědomí-li si, že nakladatelství Lidové noviny vydalo nedávno bibli asertivity,Smithovo"Když řeknu ne, mám pocity viny"pod názvem"Říkejte ne s úsměvem!". Kdyby v titulku hrubě nerespektujícím původní název alespoň bylo"s vlídným úsměvem"!Recenzovaná původní česká publikace takové chyby nemá. Netrpí obdivem k razantnímu, hroší kůži připomínajícímu aspektu asertivity. Metodu pojímá v širším kontextu celé komunikace, popisuje její základní postupy. Velkýdůraz je kladen zejména na pozitivní aspekty. Přesvědčivě je psáno o důležitosti komplimentů, pochval, slovních pohlazení. Sympatická pozornost je věnována přiznání nekompetence jako důkazu sebejistoty. Dobře využitelné jsou iv hojné míře uváděné příklady a cvičení. V českém asertivním písemnictví je potřebnou novinkou část přehledně charakterizující základní domácí i zahraniční literaturu - včetně informací o autorech citovaných prací.Zcela ovšem chybí podrobná kapitola o diagnostice asertivity, a tak se Pospíšil pouze přiblížil k proklamovanému cíli vytvořit komplexní učebnici asertivity. Na místě by byl kritický rozbor metod užívaných v klinické praxii ve výzkumu, nejlépe s nabídkou nejlepších. I dávný xeroxovaný, interní quasi samizdat autorem velmi oceňovaného L. Beleše je v tomto směru daleko podrobnější.Poněkud vadí na učebnici místy až příliš žoviální tón. Kapitola"Letmý pohled do historie komunikace"by zasloužila značně proškrtat, nebo ještě lépe vypustit. Autorovo zdůvodnění:"Mám koneckoncůfilozofické vzdělání, a tak mne občas popadne touha filozofovat..."jej neopravňuje ke zveřejnění výpisků"od Mojžíše k Feuerbachovi".Autor pokládá řečnickou otázku, zda má asertivita kořeny v helénské filozofii. Coby recenzent na ni odpovídám ano. Vysvětlení je prosté. Rodiče Járy Cimrmana si totiž přáli narození holčičky - Helénky. Jára byl proto až dopuberty vydáván rodinou za dívku Helénku. Trpěl tím, ale pasivně se podřizoval. S první polucí se však naučil s úsměvem říkat rodičovské manipulaci ne. Odtud tedy helénské kořeny asertivity.Přes tyto v kontextu celého díla nepodstatné výhrady je recenzovaná příručka podnětná a potřebná. Dobře obstojí v rámci tuzemské i zahraniční konkurence. Autor schopný vydat v dnešní knižní nadprodukci knížku vlastnímnákladem a šířit ji bez pomoci distribuční společnosti je zřejmě sebevědomý muž. Věřím, že Miroslav Pospíšil svou učebnici asertivity v dalším vydání dotvoří k dokonalosti. I v současné době ji ovšem doporučuji k podrobnémupročtení.

Ján Praško, Kateřina Espa - Červená, Lucie ZávěšickáPraha, Portál 2004, 102 s.Kolektiv autorů kolem Jána Praška přichází s dalším rádcem pro život. Tentokrát je určený lidem potýkajícím se s problémem, se kterým se někdy v životě setká téměř každý. Kniha nejprve začíná základním a přehledným popisem toho,co se děje v mozku a v lidském organismu při bdění a ve spánku, růzností potřeby spánku u jednotlivých lidí i v průběhu života. Člověk by se neměl nechat zneklidnit"odchylkou od standardu", jestliže potřebuje více,nebo naopak méně spánku, než je běžné, neměla by ho vyvést z míry krátkodobá zhoršená kvalita spánku, přerušovaný spánek nebo pocit ranní nevyspalosti. To všechno jsou podle autorů naprosto běžné jevy.V druhé kapitole se autoři podrobně zabývají jednotlivými typy nespavosti. Ta bývá často průvodním jevem i jiných psychických či tělesných onemocnění. Setkáme se s ní u depresí, u úzkostných stavů, ale i u plicních nebokardiovaskulárních onemocnění a mohou ji způsobovat i některé léky. Jednotlivé případy výstižně ilustrují krátké kazuistiky a v závěru kapitoly i tabulka léků ovlivňujících kvalitu spánku.Druhá polovina knihy je věnovaná léčbě nespavosti. Je zaměřena zejména na odbourání stresu a obav z nespavosti. Obavy zhoršují spánek a zhoršený spánek je zpětně posiluje, takže se člověk nakonec dostává do bludného kruhu,z něhož jen obtížně nachází cestu ven. Proto autoři mluví o mýtech o nespavosti, jež člověka jen zbytečně stresují. Následuje řada praktických doporučení, jak zmapovat skutečné problémy se spánkem a jak zajistit dostatečnouspánkovou hygienu. Čtenář sice má u některých rad pocit, že je slyšel a četl už tisíckrát (pití kávy, lehká strava, vyloučení intenzivní psychické a fyzické námahy před spaním), ale málo platné, své chyby stále opakujeme.Autoři dále nabízejí několik podrobných a praktických návodů k tomu, jak lze vhodně před spaním využít relaxaci či autogenní trénink, a nechybí ani kognitivně-behaviorální terapie jako jedna z nejefektivnějších metod práces nespavostí. Poměrně dost prostoru věnují autoři také působení jednotlivých léků na spaní. Sami se k jejich použití staví spíše negativně. Hlavním důvodem je riziko návyku u některých z nich či porušení přirozené strukturyspánku a jeho přirozených regulačních mechanismů. Léčbě sekundární nespavosti, tedy nespavosti jako průvodnímu jevu jiného onemocnění, věnují autoři podstatně menší pozornost, možná proto, že v takových případech je třebapracovat především s primárními onemocněními, jimiž se tato kniha ovšem nezabývá.Čtenářům Praškových knih pravděpodobně neunikne podobnost s jeho dalšími knihami, což je ale zákonité. Všechny stránky lidské psychiky spolu souvisejí a mnoho nového toho alespoň na úrovni populárních knih vymyslet nelze.I tato kniha je podobně jako ostatní Praškovy knihy psaná velmi prakticky a srozumitelně. Využijí ji pravděpodobně spíše zainteresovaní laici, ale může být dobrým doplňkem i pro odborníky, kteří se u svých klientů s problémemnespavosti setkávají.

První mou reakcí na žádost o doporučení čtenářských zážitků byl zmatek, protože často nemám na"kulturní zážitky"čas. Ale nakonec mi umožnila vrátit se k opravdu milým chvilkám, které sice nějak souvisí i spsychiatrií a prací, ale rozhodně to byly relaxující intelektuální zážitky. Od Vánoc si po chvilkách čtu útlou knížku drobných básní v próze rakouského autora Petera Altenberga (vl. jménem Richard Engländer, 1859-1919). Knížkujsem dostala od přátel úzce spojených s psychiatrií u nás a v zahraničí. Kniha nám připomíná, co pro dnešní uspěchanost často zanedbáváme, drobnokresbu detailů a jemných chvilkových zážitků každodenního života, především veVídni. Druhou knížkou, kterou jsem v knihkupectví"znovuobjevila", když jsem hledala dárek k narozeninám pro Melanii, dceru mé přítelkyně a kolegyně, je kniha Clarisy Pinkola Estes: Ženy, které běhaly s vlky. Vpodtitulu slibuje mýty a příběhy archetypů a recenze o ní píší jako o spirituální knize oslavující chytrost, odvahu a nezkrotnost žen. Uctívá ženskou duši, vrací se k starým a hlubokým rodinným rituálům. Kniha vyšla v roce 1992a byla bestsellerem New York Times. Její autorka je psychoanalytičkou. Kniha vznikala dvacet let a byla přeložena do osmnácti jazyků. Doporučil mi ji kolega, zabývající se poruchami příjmu potravy, především pro mé pacientky.Ráda jsem se k ní sama vrátila a doporučuji ji ženám všeho věku, které chtějí hledat svou ženskou identitu i mimo klišé ideální ženy z ženských časopisů a masmédií. A mužům, kteří se nezabývají pouze zevnějškem.Z výtvarného umění jsem si vybavila inspirující křehkou krásu skla z výstavy americké autorky Karen LaMonte-Vanitas, pracující v Praze. Výstava je neuvěřitelně citlivě umístěna v románských sklepních prostorách v galerii vHusově ulici. Skleněné plastiky a reliéfy navozují pocit průzračnosti i pomíjivosti zážitku. Jsou zde například šaty z tanečních, zrcadla s portréty a další objekty. Je těžké uvěřit jejich reálné hmotnosti a obtížnosti jejich instalace.Dalším zážitkem, na který se chystala jedna z našich mladých pacientek, je výstava obrazů v Mánesu již známého současného francouzského autora Cedric Lollia - Lidská komedie. Jsou to rozverné velmi barevné figurky navelkoformátových plátnech. Doufám, že naší pacientce výstava pomohla odreagovat se, vidět vlastní"zevnějšek"v jiném kontextu.Z divadelního umění mohu doporučit divadlo ABC s hrou Erica Emmanuela Schmitta Frederick s Borisem Rösnerem v hlavní roli, skvělou Madame Melville s Chýlkovou a Holubovou ve Švandově divadle a v divadle UngeltDurrenmattovu Play Strindbergovou s vynikajícím hereckým výkonem Lábuse a Chantal Poulain. A abych nezapomněla - houslový koncert mistra Hudečka na psychofarmakologické konferenci v Jeseníku. Ten byl zážitkem i proto, že byluveden prof. Höschlem, který má skutečně záviděníhodnou širokou znalost hudební historie.

Pavel HartlPraha, Portál 2005, 311 s.Recenzovaný slovník je stručnější alternativou Psychologického slovníku, který vydal Pavel Hartl společně se svou ženou Helenou v roce 2000 a který obsahuje přes 11 000 hesel. Stručný psychologický slovník čítá přibližně 6 000hesel, je cenově dostupnější (375 Kč) a je určen nejširší veřejnosti.Slovník obsahuje hesla napříč mnoha psychologickými disciplínami, ale nevyhýbá se ani termínům z jiných oborů, které s psychologií nějak souvisejí. Najdeme zde proto hesla jako např. propaganda, charita, gamaaminomáselnákyselina či hermafrodit. Průměrná délka hesla nepřesahuje dvacet slov. Definice neobsahují jména, a tak se z nich čtenář nedozví nejen to, kdo příslušný termín poprvé užil, ale ani to, podle koho je nazván (např. ericksonovskáhypnóza, Jungova typologie apod.). Kromě věcných hesel najdeme ve slovníku také hesla jmenná, která přinášejí základní biografické údaje o významných světových i domácích osobnostech z historie psychologie. Několika kresbamislovník ilustroval Jan Hanibal.Jak upozorňuje Pavel Hartl v předmluvě, hesla mají úmyslně co nejkratší rozsah. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že slovník je v tomto směru nevyvážený - rozsah, který je jednotlivým heslům věnován, často neodpovídá jejichvýznamu. Například definice jednoho ze stěžejních psychologických pojmů - vědomí - zabírá méně než dva řádky ("obsah mysli, který si člověk dokáže vybavit"). Naproti tomu několikanásobně více prostoru je věnovánopojmům marginálním (např. hubenost, kybersex, masturbační prostituce, osud či telefyzika).Další drobnou výhradu mám k obsahu definic jednotlivých hesel. Slovník tohoto typu samozřejmě nemůže obsahovat detailní výklad pojmů (jako je tomu např. u Psychologického slovníku z roku 2000). Přesto by však bylo žádoucí,aby byly termíny definovány přesně a hlavně aby definice vystihovaly nejpodstatnější vlastnosti a znaky definovaného pojmu. Některé definice v recenzovaném slovníku však tento požadavek nesplňují. Jako ilustraci můžeme použítpojem medián. Tento statistický termín je v psychologické literatuře velmi frekventovaný, často však bývá zaměňován za modus či průměr. Čtenář, jemuž se tato tři nejčastěji užívaná vyjádření střední hodnoty pletou, vrecenzovaném slovníku najde u hesla medián tuto definici:"způsob vyjádření střední hodnoty dat vhodný pro některé případy, kdy je průměr dobře necharakterizuje."Troufám si odhadnout, že většinu uživatelů tatodefinice neuspokojí. Není sice nepravdivá, neobsahuje však informaci, která medián charakterizuje nejvýstižněji - medián je hodnota, jež dělí řadu podle velikosti seřazených dat na dvě stejně početné poloviny.Přes uvedené drobné výhrady je Stručný psychologický slovník vítaným obohacením našeho knižního trhu. Nejširší veřejnosti může být slovník praktickou pomůckou pro rychlou orientaci v psychologickém pojmosloví. Studenti aodborná veřejnost využijí spíše staršího, ale podrobněji zpracovaného Psychologického slovníku.

Masters R. E. L. a Houstonová J.Praha, Maťa&Dharmagaia 2004, 405 s.Kniha, vyšlá poprvé v roce 1966, byla kultovním dílem hnutí hippies: primárně ovšem nikoli jako návod k používání LSD, nýbrž jako věcně založená fenomenologie tak zvané psychedelické zkušenosti a jako přesvědčující argument, ževědecké studium těchto zkušeností může vést"až za Freuda". Byla též návodem, jak psychedelických zkušeností využít k sebepoznání jako prostředku psychoterapie.Knihu je možno označit za základní dílo transpersonální psychologie, protože přináší, kromě jiného, již výše zmíněnou, bohatě doloženou fenomenologii psychedelické zkušenosti. Není tedy"biblí narkomanů", aleseriózním vědeckým dílem, jehož cílem je inspirace těch, kdo zkoumají psychologickou podstatu stavů rozšířeného vědomí, navozeného prostředky LSD a psychoterapeutické využití psychedelických zkušeností. Kniha též upozorňuje nanebezpečí toxikomanie (rizikové látky, rizikové závislosti, rizikové osobnosti a podobně).Jedna z kapitol nese název Průvodce; rozumí se tím"osoba, která řídí sezení s psychedeliky, vede psychedelický subjekt, nebo pomáhá neznámým terénem rozšířeného nebo změněného vědomí projít". Autoři knihy zajeho obdobu označují postavu básníka Vergilia v Dantově Božské komedii, ale ve skutečnosti by jím měl být psychiatr a mělo by se to odehrávat jen v rámci psychoterapeutického procesu. Podstatným znakem psychedelické zkušenostije hlubší prožívání. Psychedelické látky umožňují více vnímat, myslet a cítit:"Člověk víc nahlédne do sebe sama, víc se pozná,"dokonce"je víc způsobů, jak pohlížet na věci, myšlenky, osoby..."Pozoruhodným aspektem těchto znásobených zkušeností je"svět nikoli člověčí", jímž autoři míní transcendenci (průnik za empiricky dané kategorie prostoru, času a osobnosti), ale svět symbolů, který subjektupsychedelické zkušenosti zpřístupňuje průvodce. Ten jej může během sezení také uvádět například do prožívání různých historických událostí tak, že se stává jejich aktérem: například se prochází se Sokratem.Autory obsahově bohaté knihy jsou J. Houstonová, psycholožka se zájmem o religionistiku, a její manžel R. E. L. Masters, psychoterapeut a sexuolog; oba jsou také autory díla Psychedelic Art (1968), které je pozoruhodnýmpřehledem psychedelicky pojatého, respektive motivovaného výtvarného umění.Hlavní tezí recenzované knihy je, že psychedelické zkušenosti nejsou jen exkluzivními subjektivními zážitky, ale že poskytují také sondu do hlubších funkčních struktur lidské psychiky, a mohou tak poskytnout možnostipsychoterapeutického využití. Člověk tak může uvolnit určité obsahy svého nevědomí a vidět sebe a svět bez sebeklamu a iluzí, což ho může zbavit pocitů viny, podpořit jeho sebeúctu... Je s tím ovšem spojena řada teoretických ipraktických problémů, které autoři podávají nebo jen naznačují v diskutabilní formě. A protože"revoluce ve studiu mysli se blíží", stojí kniha za přečtení.

Kevin LemanPraha, Návrat domů 2004, 202 s.Kevin Leman - psycholog, manželský poradce, lektor, televizní speaker a navíc i plodný autor. Musím přiznat, že úvodní kapitoly jeho dílka ve mně vzbuzovaly těžko definovatelnou nechuť pokračovat v četbě. Už proto, že trpíinflací pojmů, s nimiž jsme si v naší sekularizované společnosti navykli zacházet poněkud rezervovaněji."Láska","Boží plán"citace z Bible. Také kategorická tvrzení, že sex patří jen do manželství, aspousta ryze amerických reálií nabudí u řady čtenářů pochopitelný odstup. I zde však lze nalézt místa, jimž nelze upřít humor. Těžko říct, zda záměrný. Třeba když popisuje návrat ženy do poklizeného bytu zrovna ve chvíli, kdymuž věší v prádelně utěrky ("a teď vám něco řeknu: možná má ten chlap pleš na temeni hlavy, možná mu pupek visí přes opasek a možná vzbuzuje dojem, že si usilovně pěstuje druhou bradu; jenže tenhleten chlapík pro svoumanželku nikdy nebyl tak přitažlivý jako teď"). Dost se mu podobám, ale u nás doma to prostě nezabírá. Nalezneme zde i nejednu cennou inspiraci. Třeba když autor doporučuje poslat manželovi do práce balonek s nápisem"miluji Tě". Tiše doufám, že se tím nedá vyprovokovat manželka nějakého lešenáře. Už tak je těch"smrťáků"na našich stavbách dost a dost.Pokud se prokoušeme úvodními kapitolami, nebo je přeskočíme, můžeme mít ze zbytku knihy dojem, že jej napsal někdo jiný. Je zde řada zcela pragmatických doporučení, postřehů a přiléhavých interpretací. Odborníka nepopudí,laika obohatí. Nejde sice o dílko převratné, je však napsáno lehkým perem, jenž překladem nikterak neutrpělo. Některé sentence mají šanci probojovat se do zlatého fondu naučné slovesnosti. Snad alespoň na ukázku:"jejíoblíbené pyžamo je z jeden a půl centimetru tlustého flanelu; mám v garáži desku z překližky, která je tenčí", nebo"kdykoli se ženy společně loudaly jako hejno křepelek k dámské toaletě, a dokonce zvaly další ženy,aby se k nim připojily, mužům bylo jasné, že mají co do činění s naprosto odlišným druhem".Vedle trefných typologií nabízí autor i praktická cvičení, akcentuje význam autentické komunikace a umění naslouchat, jakož i respekt vůči partnerovým očekáváním. Zavádí termín"banka lásky". Dokáže být otevřenýi u témat, která bývají spíše tabuizována. Na mnoha místech je hodně osobní. Čtenář se tak - obrazně řečeno - může v kuchyni či v posteli seznámit i s jeho milovanou Sande.Jde tedy o knížku, která neurazí a mnohá její místa stojí i za přečtení. Jen se jí nedejte příliš svazovat. Zrovna nedávno jsem chtěl potěšit manželku neotřelým narozeninovým dárkem. Naneštěstí jsem byl právě u kapitoly 5a nechal se až moc unést příběhem nebohé Rity. Její muž jí věnoval k narozeninám malý červený kabriolet a ona"samozřejmě ve skutečnosti mnohem víc toužila po novém kávovaru do kuchyně". Nemám pocit, že bych se jímtehdy zrovna zavděčil. Asi jsem měl zůstat u prvního nápadu a pořídit ten kabriolet. Možná nemusel být ani červený...

Jestliže tyto řádky čte někdo jménem František, omlouvám se. Se Zlým Frantou určitě nemá žádný čtenář této knížky nic společného, ti totiž takové knížky nečtou. A pokud snad někdo má něco z Františka Hodného, pak nejspíše jento, co sám připustí. Což ostatně platí i pro čtenáře jiných jmen."František Hodný"se snaží každému zavděčit, vyhovět, získat a udržet si přízeň všech. Nedokáže odmítnout návrhy, požadavky či pokyny druhých lidí.

Rozvoj osobnosti, seberealizace, práce s emocemi. Tyto i jiné psychologické roviny rozvíjí buddhismus. Praktické výsledky ukazuje i výzkum: buddhisté působí klidněji a spokojeněji než ostatní lidé.Buddha řekl, že existuje utrpení, ale také řekl, že existuje jeho konec, a předal metody, které k tomu vedou.