Online archiv

Nechte si poradit od našich autorů, nebo se inspirujte v knižní příloze...

Jan SokolPraha, Portál 2004, 240 s.Kniha jednoho z nejvýraznějších křesťanských intelektuálů je přitažlivá úhlem pohledu. Nejde v prvé řadě o teologii nebo religionistiku, spolu s antropology si autor klade otázku, jak se na lidech a společenstvích projevuje, ženěčemu věří. Přestože se náboženskost vzpírá běžným vědeckým metodám, racionálnímu popisu z venku, antropologický pohled může říci mnohé."Proč se ale zabývat tímto reliktem dávných dob a přežitých představ, který nejen kničemu nepotřebujeme, ale který zanáší do moderního světa obecné prosperity a tolerance nové nebezpečné fundamentalizmy?"ptá se autor v úvodu a tato kritická otázka naznačuje směr jeho dalšího tázání. Sokol se věnujeevropskému prostředí, sleduje nejstarší"pohanská"náboženství od uctívání předků po starý Egypt, po židovství a křesťanství a poukazuje na z dnešního pohledu zajímavé souvislosti: kořeny náboženské nesnášenlivosti,zrození lineárních dějin a iluze pokroku, svědomí a podíl náboženství na vytvoření prostoru pro lidskou svobodu, ovšem také náboženské války, zatlačení"konfesí"do soukromé sféry s následným vyprázdněním etiky a takdále. (Škoda jen, že není věnována větší pozornost islámu, který v Evropě hrál a bude hrát nezanedbatelnou roli.) Nejprovokativnější je však sama základní hypotéza, a to že náboženství je ve své podstatě vyjádřením vděčnosti zadar života, za stvoření."Sám fakt mého života, stejně jako zdraví, štěstí, láska nebo děti, stejně jako lidská kultura nebo společnost, do níž jsem se narodil, jako svět a příroda, z nichž mohu žít, vstupují do méexistence jako externality - čili tradičněji řečeno dary, které nejsou výsledkem mých schopností, mého úsilí ani mých nákladů,"píše Sokol."Jako takové mne ovšem přirozeně zavazují."Důsledkem pak je starost obudoucnost rodiny, ale také dalších blízkých lidí, společnosti, kultury, světa. Tato myšlenka podle autora spojuje všechny náboženské systémy od prehistorie do dneška a skrývá v sobě nadějný potenciál pro současný svět. Člověkkonce 20. století se zřekl svých ambicí na vlastní absolutnost."V hrůze z toho, co tato ambice napáchala, opustil myšlenku automatického pokroku, uznává a přijímá svou konečnost a omezenost."Přispějí však současnánáboženství k pokorné péči o budoucnost stvořeného světa? Již z výše uvedeného je patrné, že kniha přímo nabádá ke kritickému přemýšlení, je psána přitažlivě srozumitelně a jen výjimečně zabíhá do detailních podrobností.Přitom však díky uváděným poznatkům z různých vědních oblastí je přínosná jak pro studenty, tak i pro odborníky. Kniha vznikla na základě přednášek pro studenty Karlovy univerzity a částečně navazuje na Filosofickouantropologii. Oproti ní je však studie Člověk a náboženství napsána uceleněji, srozumitelněji a se sympaticky střízlivým osobním zaujetím. To jí dodává na výmluvnosti, aniž by zakrývalo otazníky kolem sporných náboženskýchprojevů.

Michael A. Arbib (editor)MIT Press 2003, 1136 s.Objemná kniha seznamuje čtenáře se současným stavem teoretických neurověd. Sestavil ji tým sedmnácti spolupracovníků a poradců, z nichž někteří připravují celosvětovou elektronickou databázi výzkumu mozku. Přesto však publikacenení vyčerpávajícím seznamem literatury pro odborníka - umožňuje však orientaci v oboru. Publikace sestává ze tří částí. V první z nich je čtenář seznámen se základními poznatky o nervové buňce a dočte se o různých úrovních astylech analýzy. Z hlediska úrovní sleduje publikace důležité postupy velkých informačních systémů, pokračuje například rekuretními sítěmi neurofyziologických modelů až posléze poskytne základní informace o modelovánímolekulárních struktur. Z hlediska stylů analýzy usiluje o interdisciplinární přístup. Čtenář je seznamován s evolučním vývojem mozku, umělou inteligencí, kognitivní psychologií, biologicky inspirovanými robotickými přístupy apodobně. Následuje úvod do neuronových sítí, které modelují dynamické adaptivní systémy. Týká se to klasifkování vzorů, vytváření svazků vzorů, asociace vzorů... Uspořádání druhé části, v níž nás autoři provázejí teorií mozku,nemá údajně žádný teoretický význam. Jedná se prostě o jeden možný způsob přístupu ke článkům shromážděným ve třetí části. Tento průvodce mapuje teorii mozku do 22 skupin, jež sceluje do osmi základních. Na začátku obsahujemetamapu - informuje čtenáře o vzájemné propojenosti těchto 22 skupin. Některé zde pro jejich důležitost uvedu: základní modely umělých neuronů, neuroetologie a evoluce, mozkové regiony u savců, kognitivní neurověda,psychologie, lingvistika, umělá inteligence, nervová plasticita, nervové kódování, přirozené nervové sítě, dynamika a učení v umělých nervových sítích, spočitatelnost a komplexnost, senzorické a motorické systémy, technickéaplikace. Třetí část knihy se skládá z 285 článků a tvoří více jak 90 % obsahu. Články jsou uspořádány abecedně podle názvu. Abecední seznam autorů příspěvků a tematický index se nacházejí na konci publikace. Uveřejněné článkymají spíše reprezentovat určité téma, než je soustavně zpracovat. Každý článek začíná netechnickým popisem, následuje vlastní sdělení, diskuze k tématu, diskuze otevřených problémů. Na konci článku jsou odkazy na další tématateorie mozku a neuronových sítí. A také odkazy na"Průvodce"v druhé části. Připomeňme ještě, že mezi světovými přispěvateli jsou z bývalých lidových demokracií zastoupeni pouze tři Maďaři a Lánský a Kůrková zAkademie věd. Přínos recenzované publikace spočívá především v celkovém množství informací. Zaujme jistě každého, kdo se výzkumem mozku nebo technickými aplikacemi biologických poznatků o nervovém systému zabývá, není všakvhodná pro úplného začátečníka. Některé části předpokládají znalosti z matematiky, neurofyziologie, anatomie mozku a podobně.

Martin JáraPraha, Pražská vydavatelská společnost a Homeopatická klinika Praha 2004, 210 s.Járova monografie je zaměřena na teorii snů a zejména na jejich využití v psychoterapii (jak ostatně vyjadřuje i podtitul: Psychoterapeutické inspirace). Autor ji určuje primárně odborníkům, ostatní zájemce však neodrazuje.Kniha je psána s velkým rozmachem, vysokými ambicemi a obrovským osobním nasazením. Vychází z pečlivě pročtené české literatury doplněné o tituly v angličtině a odkazuje na řadu uměleckých literárních děl, která se nějakýmzpůsobem ke snům vztahují. Autor se nebojí použít vlastní sny s osobním kontextem, okamžité nápady, komentovat a kritizovat klasiky tématu. Motorem celé knihy je autorova velká fascinace spánkovým sněním. Jára je nadšenýobdivovatel snů a své zanícení se snaží teoreticky uchopit a prakticky použít. Východiskem je mu Gestalt terapie, ukrajuje však sdělení ze všech dostupných pramenů, zejména z analytické psychologie. Nedostatkem inspirace tedytato publikace netrpí, problematická je však nezávaznost, s jakou jsou koncepty propůjčovány, letmo hodnoceny a zase odkládány."Klíče"ke snu probírané v samostatných kapitolách jsou asociace, projekce, kompenzace aretroflexe. Tyto termíny jsou vágně uchopeny a chaoticky používány. Značný prostor je věnován tématu, zda v terapii používat či nepoužívat interpretace. Autor se klikatě dopracovává spíše k záporné odpovědi. Interpretace jeJárovi nápadem ke snu, který terapeut okamžitě explicitně vyjádří. Takové interpretování je potom snadné negovat. Nejsou však zmíněny okolnosti, jako je vhodné načasování výkladu, terapeutovo povědomí o tom, proč interpretacipoužil, a jeho zodpovědnost za to. Výklad nemusí"ničit tajemství a sílu snů", jak Jára varuje, může vést naopak k prožitému náhledu. Podstatnou součástí knihy jsou příklady terapeutické práce. Jsou tu zápisypůsobivých snových obrazů a příběhů, ale jejich terapeutické použití zůstává nejasné. Nahlédnuty jsou velké psychické síly, které se ve snech zrcadlí, další práce se jich však už netýká. Jakoby úzdravná síla snů spočívala pouzev jejich samotných obrazech a obdivu k nim. Co se týká pozice terapeuta, Jára se například domnívá, že terapeut, který zná vnější kontext (tedy život klienta), je při hledání významných míst snu spíše v nevýhodě. Dále má podleautora terapeut"skoro zodpovědnost nabídnout své sny klientovi", protože"sny praktikujícího terapeuta...patří i klientovi". Tato"skoro zodpovědnost"ovšem vyznívá například při představě terapieklienta s osobnostní poruchou problematicky. Kniha celkově opomíjí veškeré kontraindikace a omezení vyplývající z diagnózy. Každá původní česká práce je v záplavě překladů potěšujícím nakladatelským počinem. Též nadšení prosnový svět je v době fascinované především vnějšími hmatatelnými obrazy sympatické. Otevřená prezentace své terapeutické kuchyně a vnitřních myšlenek je zase obdivuhodně odvážná.

Když člověk zaslechne, co mu nějak nesedí, hned zbystří sluch. Já zbystřím sluch, když zaslechnu to, co říká nadpis této kapitolky.

Desítky let po smrti znal jeho dílo jen úzký okruh žáků a přátel. Dnešní učebnice tvrdí, že spolu s Piagetem nejvýznamněji ovlivnil uvažování o kognitivním vývoji. Nakolik však jeho hypotézy podporuje výzkum?Vygotskij je dnes velmi populární ve světě - a opět i doma. Jeho kulturní přístup se dá postavit proti údajně konzumnímu a výkonovému myšlení Západu.

Asociace vydavatelů testů (Association of Test Publishers) vypracovala odpovědi na nejčastější otázky, které si laická veřejnost v souvislosti s psychologickými testy klade. Jejich výběr přinášíme ve volném překladu.

Když si člověk přijde na něco sám, je to daleko cennější, víc to vydrží a lze na tom stavět, říká Hana Junová. Terapeut by měl klienty vést k tomu, aby dokázali svůj život řídit sami.

Velká část psychologů přijala návrh na snížení trestní odpovědnosti ze současných 15 let na 14, nebo dokonce na 12 let s rozpaky. Jiní, zejména politici a část veřejnosti, s tímto krokem souhlasí.Zvlášť rizikovou skupinou jsou děti vyrůstající v prostředí dětského domova, jak to zakusil i hlavní hrdina filmu Marian, nebo děti na útěku z dětského domova nebo výchovného ústavu a mladí lidé, kteří jsou po dovršenízletilosti propuštěni z ústavní péče.

Prosociální chování se vyskytuje v širokém spektru situací a je ovlivněno mnoha okolnostmi. Různé výzkumy poukazují na odlišné osobnostní vlastnosti altruisticky se chovajících lidí.Odborníci se přou, zda existuje chování, které nekalkuluje ani se sebemenším ziskem.

O svých druzích máme zpravidla lepší představu nežli o sobě samých. Podle čeho se však při jejich výběru rozhodujeme? Existuje nějaký recept?Životní partner nás musí ze všeho nejdříve zaujmout. Poté dvojice srovnává hodnoty, postoje a zájmy. Nakonec partneři zjišťují své představy o realizaci rolí.

Na vzniku morálního chování se podílí přijetí rodičovských zákazů a schopnost vcítění se do druhých. Pro vznik této schopnosti je potřebná bezpečná vazba mezi matkou a dítětem.V ubližování druhým nám brání mimo jiné i schopnost vžívat se do jejich duševních stavů. S touto schopností se nerodíme, ale osvojujeme si ji v průběhu života.