Online archiv

stručněČasopis Psychological Science přinesl v srpnu zajímavou studii vědců z University of Toronto, která se týká nárůstu hodnoty IQ u dětí, které navštěvují různé umělecké kroužky. Výzkumu se účastnilo celkem 144 dětí ve věku 6 let.Byly rozděleny do čtyř podskupin: navštěvující kurz zpěvu, hry na klávesové nástroje, dramatický kurz a nenavštěvující žádné podobné vzdělávání. Ukázalo se, že po určité době došlo u dětí k nárůstu naměřené hodnoty IQ - u dětínavštěvujících kurzy zpěvu byl nárůst v průměru o 6 bodů, u dětí navštěvujících kurz hry na klávesové nástroje 7 bodů, u dětí z dramatického kurzu došlo k nárůstu o 5 bodů a u dětí, které žádný kurz nenavštěvovaly, byl nárůstnejmenší - v průměru 4 body. Studie odhalila také to, že u dětí navštěvujících dramatický kurz došlo k výraznému zlepšení sociálních dovedností. Studie však nedává odpověď na otázku, zda rozdíly v nárůstu IQ jsou u dětízpůsobeny specifickými uměleckými zájmy a výukou, anebo zde hrají roli jiné faktory - např. výchova v rodině.

stručněNejnovější číslo časopisu Nature přináší výsledky studie, jejíž autoři zkoumali rozdíly v neurofyziologických příčinách dyslexie u lidí z odlišných jazykových prostředí. Konkrétně se zaměřili na děti, jejichž mateřskými jazykyjsou angličtina a čínština. Ve Spojených státech se výskyt dyslexie odhaduje na 5-15 % populace, v Číně je to maximálně 7 %. Pomocí moderních zobrazovacích metod mozku se zjistilo, že čtení čínského znakového písma zaměstnávázcela jiné oblasti mozku než čtení anglických textů psaných alfabetickým písmem. Dyslexii proto nelze považovat za poruchu, která je stejná ve všech kulturách a která má jednotný biologický základ. Podle autorů má sice dyslexiejisté společné příčiny, její podoba a projevy jsou však v odlišných jazykových kulturách rozdílné. S tím souvisí i to, že pro lidi hovořící různými jazyky nelze používat stejné metody léčby dyslexie.

stručněByl identifikován gen, který je pravděpodobně spojen jak s rizikem vzniku alkoholové závislosti, tak depresivních příznaků. Starší výzkumy prováděné na dvojčatech naznačovaly, že pravděpodobně existují geny, které podmiňujísoučasně alkoholismus i deprese. Tyto dvě poruchy se totiž u dvojčat vyskytují často současně. Nová studie je však prvním výzkumem prokazujícím existenci jediného genu, který stojí v pozadí obou poruch. Hlavní autor studie,Alison Goate z Washington University School of Medicine, poznamenává, že souvislost alkoholismu a depresivního onemocnění je z klinických zkušeností známa již desítky let. Studie byla publikována v zářijovém vydání časopisuHuman Molecular Genetics.

stručněPoruchy pozornosti spojené s hyperaktivitou (ADHD) souvisejí podle amerických vědců z Mayo Clinic s úrovní vzdělání rodičů. Studie se účastnilo 5701 dětí a rodiče byli rozděleni do skupin - s nízkou úrovní vzdělání (méně než 13let školní docházky) a s vysokou úrovní vzdělání (více než 14 let školní docházky). Autoři zjistili, že rodiče s nižším vzděláním mají častěji děti postižené ADHD. Toto riziko se týká ve větší míře chlapců než dívek.

Scientologové vstoupili na scénu primární prevence užívání návykových látek v momentě, kdy je širší pedagogická i psychologická veřejnost nespokojena s tím, co se s primární prevencí v naší zemi dělo. Vágní dokumenty plnébojovných slov a vyhlašování"boje proti drogám", chybějící jasná koncepce, kolektivní (ne)zodpovědnost a špatná transparentnost financování vedly u části kolegů k rezignaci. Díky nešťastně nastavenému systémuvzdělávání v primární prevenci tak nakonec nastalo i to nejhorší. Samotní pedagogové a psychologové začali mnohdy váhat nad tím, co vlastně specifická primární prevence je a co již nikoli. Jak asi na to může poté reagovatveřejnost a její zástupci, politikové? V této době přicházejí na scénu opět scientologové. Tentokráte se trefili do černého. V médiích stále zřetelněji zaznívají militantně laděné hlasy lidoveckých politiků volajících po"přitvrzení"a"boji proti drogám". Ve veřejnosti se jasně krystalizuje jádro sympatizantů se slovenským"třikrát a dost"a do toho všeho vzrůstá nervozita těch, kteří by rádi viděli, jak"ostří, správní hoši umí s těmi feťáky zatočit a ukáží společnosti ten správný směr". Místo toho sklízí česká protidrogová politika, charakterizovaná umírněným, vyváženým přístupem, úspěchy v podobě svých výsledků adočkává se zahraničních ocení. O tom všem se však česká veřejnost dozvídá jen velmi málo, zahlušena výkřiky o tom, jak se vše řítí do pekel a jak nás jedině tvrdý a nekompromisní přístup může zachránit. Sloganem své kampaně"Město bez drog"se tak scientologové přesně trefili do poptávky jedné části naší společnosti a velmi chytře zvolili i hlavní slogan, který již dává pozitivní alternativu:"Řekni NE drogám, řekni ANOživotu". A právě zde zřejmě došlo k něčemu, k čemu by v moderní společnosti docházet nemělo. Selhala média a odborné společnosti. Místo toho, aby bylo opakovaně a důsledně upozorňováno na nebezpečí, které v sobě skrývápůsobení scientologů, nastal pravý opak. Lavina mediálních zpráv, která během roku 2003 zahlcovala pravidelně monitor médií, se zdála být skutečně zlým snem. Od začátku roku se objevily desítky článků informujících o tom, jakten či onen komunální politik podporuje preventivní program scientologů a jejich"Cyklomaraton za Českou republiku bez drog 2003"atd. Vrchol všeho představuje náměstkyně primátora města Liberce i jeden se senátorů,kteří otevřeně v médiích tyto programy podpořili také. Jedno rčení říká, že tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou. O tom, jaké"znalosti"mají"profesionálové"od scientologů v drogových programech, sestačí přesvědčit návštěvou jejich www stránek se stanoviskem k tiskovému prohlášení RVKPPP. Kromě mnoha jiných chyb a nesmyslů zde např. zjistíme, že si pletou primární prevenci se službami určenými výhradně pro závislé, kteříodmítají léčbu. Čekáme tedy, až veřejnost přijme fakt, že scientologové bez jakéhokoli adekvátního vzdělání a s programem, který odporuje drtivé většině zásad účinné a kvalitní primární prevence, budou chodit do škol a získávatdalší"klienty"pro své programy a přes ně peníze a další moc? Nechtělo se mi věřit, že to vše se děje bez zájmu kritické části novinářské obce. Sledoval jsem proto pečlivě monitor, a skutečně nic. Kromě dalších adalších měst, která chtějí být bez drog (tedy alespoň ve vyhlášeních svých politických zástupců), jsem neobjevil žádný kritický a alarmující článek vyzývající k opatrnosti a obezřetnosti před scientology a jejich"primárníprevencí". Jednou čestnou výjimkou byl Reflex. S povděkem jsem přijal, že se jeho redakce neostýchala a otiskla z mého pohledu odpovídající článek. Dumal jsem však, proč Reflex zůstal jediný. Moje první myšlenka byla, žejsou prostě novináři líní a nechce se jim běhat po ulicích a shánět a ověřovat informace o něčem, o čem bylo už napsáno mnoho, a všichni stejně vědí, o co jde, a Hubbardem a dianetikou přece nebudou zbytečně ztrácet čas. Jsemale poměrně velmi paranoidní člověk, a tak mi rychle vyskočila i alternativní myšlenka: nechodí nakonec už všichni ti novináři dávno na auditing a jen já o tom nevím?

Na Smíchově jsem bydlel asi dva roky, když tak jednou čekám na autobus a na zastávku přišla také má sousedka, důchodkyně. Dali jsme se do řeči a já povídám, že jsem byl se studenty v Terezíně. Ona mi řekla větu, kterou jsem v tuchvíli čekal nejméně:"Já tam nerada jezdím. Vždycky, když jedeme s autem okolo, tak si schovávám hlavu pod přední desku."Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že má sousedka tam byla jako malé dítě. Dále mi vyprávělajeden příběh, který mi utkvěl v paměti. Má sousedka totiž byla v Terezíně s kamarádkou a tehdy jim bylo tak okolo 8 let. Staraly se spolu o jednu malou holčičku, které mohly být tak tři až čtyři roky, a tu učily říci německyčíslo, kterým se namísto vlastního jména musely hlásit při nástupu. Tato malinká nebyla schopna si zapamatovat dlouhou německou číslovku, a tak to do ní hustily horem dolem. Nakonec se to naučila. Na příštím nástupu stály zaseve špalíru a uličkou pochodoval nějaký dozorce. V tom nečekaně tato malá holčička vystoupila z řady, asi se chtěla pochlubit, že to číslo umí, a začala je bez vyzvání nahlas deklamovat. Nicméně tento dozorce dělal, jako by jiani neviděl. Místo toho to mrně nakopl okovanou botou do břicha a při dalším dokroku mu rozšlápl hlavu. Má sousedka říkala, že dodnes nemůže zapomenout praskot bortící se lebky své malé kamarádky. Tento hrůzný příběh jedokladem toho, že děti si dokážou pamatovat traumatické příběhy a poměrně přesně je interpretovat. Robyn Fivush z Emory University sledoval schopnost dětí rozpomenout se na zážitky při hurikánu Andrew, který v roce 1992zpustošil Floridské pobřeží. Ukázalo se, že již předškolní děti jsou schopné traumatické zážitky popsat s podivuhodnou přesností. Navíc šest let na to, tj. ve věku okolo 9-10 let, si tyto zážitky stále pamatují včetně ještěpatrných projevů stresu. Zajímavá jsou i zjištění ohledně intenzity prožitku. Ukazuje se, že nezáleží ani tak na tom, jakým stimulem byl stres vyvolán, ale především na tom, jakou intenzitu měly tyto zážitky, zda dotyčnýopravdu prožíval ohrožení života. Tato ,odpověď na dávku' (dose-response) je zatím nejlepším prediktorem vzniku patologické posttraumatické stresové poruchy (PTSD). S intenzitou stresu pochopitelně souvisí různý způsobzapamatování. Intenzivní stres působí mírnou retrográdní amnézii. Děti si vybavují méně detailů, které negativní události předcházely, než děti s mírným stresem. Naopak z průběhu katastrofy jsou jejich vzpomínky přesnější,konzistentnější a stabilnější v čase. Tyto závěry potvrzují, že vzpomínky z extrémního stresu mají mnohem více podobu zkamenělé vzpomínky, jakoby televizního záznamu, naproti tomu vzpomínky z mírného stresu jsou spíšerekonstrukcí zažitého a je mnohem jednodušší je kontaminovat a pozměnit aktuálním prožíváním. Traumatické vzpomínky mají sklon perseverovat a neustále se přehrávat v nenadálých okamžicích. Přirozenou obrannou reakcí člověkajsou pokusy toto opakování zastavit, protože při každém vyvolání jej znova zaplaví úzkost a strach. Bohužel v tomto případě je behaviorální metoda mentálního stopu naprosto neúčinná, má jen krátkodobý odkladný účinek. Mnohemúčinnější jsou paradoxní intence. Klienta povzbudíme, aby si uvědomil, že jeho nepřítelem není fakt, že daná událost se kdysi stala, ale to, že se mu neustále ve fantazii přehrává. Je tedy třeba přenést pozornost z minulosti,uvědomit si nebezpečí fantazijního přehrávání scény v současnosti a na to zaměřit plné terapeutické úsilí. Klientovi není přirozené vědomí, že v nové situaci se již bolest a utrpení nemůže opakovat, a proto je třeba zabránitnarůstajícímu stresu, který vtíravá vzpomínka vyvolává. To se dá provést řízenou samomluvou, kdy klient k sobě konejšivě promlouvá jakoby k malému dítěti:"Tak vidíš, teď už je to jen vzpomínka. Teď už ti to nemůžeublížit. Teď už to nebude bolet. Můžeš tedy zůstat klidný. Můžeš se na to dívat jako na reklamu v televizi. Dokonce si to můžeš přehrát desetkrát za sebou, a stejně ti to už nemůže ublížit."Takovou řízenou samomluvu jetřeba aplikovat v tom okamžiku, kdy se vzpomínka spontánně vynoří. Další technika, která snižuje živost vzpomínek, je mnohonásobné převyprávění. Pokud je k vyprávění povzbudíme, děti scénu popíší a zčásti znovu prožijí.Tentokrát ale v klidném a bezpečném prostředí. Toto znovuprožití scény z části přepíše původní paměťovou stopu a každé následující převyprávění pak čerpá informace nejen z původní vzpomínky, ale z i těchto průběžnýchpřevyprávění. Tímto mechanismem se ze živé vzpomínky pomalu stává řada frází, která původní zážitek pomalu odsouvá na vedlejší kolej a do zapomnění.

Je poslušnost občanskou ctností? Nepohnula dějinami v některých případech spíše neposlušnost? Leckdy vnitřně neposlušní ukazujeme navenek mimikry poslušnosti. Takové otázky jsou smysluplné i v dnešní pluralitní společnosti.Uvažujeme-li o odpovědích, asi nám nakonec vyjde, že kritériem mravního jednání je poslušnost svědomí, nikoli poslušnost sociálním normám nebo veřejnému tlaku či obecnému povědomí. Pro naše uvažování je myslím vhodné seznámitse s Milgramovou teorií poslušnosti a"činné moci"(agency). Podle ní i člověk autonomní a nezávislý je ochoten být někdy neposlušný, i když je to proti jeho přesvědčení. Koneckonců na tom není nic tak podivného, samise občas přistihneme, že tak postupujeme snad všichni. Podle Milgrama lze rozlišovat dva druhy sociálního vědomí - jde o autonomní a zástupný stav. Vyvinuly se jako důsledek života v hierarchické skupině. Autonomním stavem serozumí stav, kdy se lidé chovají v souladu se svými postoji, hodnotami a svědomím. Opakem je stav zástupný - lidé jednají jako"zástupci"nějaké autority, přijaté a mnohdy pochybné, a to bez ohledu na své mravnízásady. Milgram soudí, že významnou funkcí tohoto potlačení svědomí je snaha předcházet možným konfliktům a hostilitě. V zástupném stavu je tedy instance svědomí potlačována. V tomto stavu lidé přestávají pociťovat odpovědnostza své činy, a to jen v daném autoritativním prostředí. Zajímavým faktem je, že po opuštění dané skupiny zase nabývají své autonomie, nemají výčitky svědomí nebo pocit ze svého selhání za své chování v autoritativněstrukturované skupině. Uspokojuje je podřizovat se, nepociťují vinu. Nicméně taková poslušnost má své meze, určené individuální mravností - ani v autoritativní skupině se nedopustí závažných poklesků. V norimberském procesunebyla obhajoba"jen jsem vykonával rozkazy"brána v potaz, protože už to bylo nad meze poslušnosti vůdců. Bohužel jen málo lidí bylo vychováváno k mravní autonomii, v tom jsme zřejmě nepokročili ani dnes. Tentouvažovaný problém, jak vás napadne, se týká zástupného stavu, nabytého deformacemi z doby komunismu. I v současnosti se v nás může tento stav vynořit, ve své kanceláři, v dílně, ve škole se mohu chovat tak, jak jsem se choval vdobách totality. Cítím nechuť zasáhnout, je-li činěno někomu bezpráví. Přesmyk ze zástupného stavu do autonomního není ani v direktivně autoritativní společnosti vzácný. Jako by autonomie byla naším přirozeným stavem, a to takéje. Rozhodneme-li se jít proti autoritě, vede to k enormní tenzi. Ta však pomine, jestliže se rozhodneme a vytrváme. Autonomní stav je jaksi základnější, více"náš", a v tom tkví i oprávněnost naděje, že se zodpovědnosti za sebe a za své bližní nemůžeme vychytračit. Naděje je i tam, kde je autorita založena na pozitivních vlastnostech, a je-li ve formální autoritativní skupině dost neformálních mezilidských vztahů. Co z tohovyplývá pro život i pro terapii, to zajisté není třeba dál rozvádět, to si může laskavý (i nelaskavý) čtenář najít sám. Problém dobře ilustrují příběhy leckterých disidentů z doby totality, nejednou byli sami v zajetí totalitníideologie i praxe, ale vymanili se (v zástupných stavech tenze vymizela) a byli autonomní a také tak jednali. To se netýká jen politických disidentů, ale všech disidentů v docela banálních mezilidských vztazích. Nejde pak jen olidskou pomoc druhému, ale i o dobré spaní na polštáři nepotlačeného hlasu svědomí.

Alkoholové okénko je alkoholem způsobenou mezerou v paměti (amnézií) na události, jichž se člověk aktivně účastnil. Alkoholová okénka se dělí na bloková (amnézie je nepřerušená) a ostrůvkovitá (tj. útržkovitá amnézie). PodleHartzlera a Frommeho (2003) jsou bloková okénka zhruba třikrát méně častá a jsou subjektivně vnímána negativněji. K alkoholovým okénkům dochází nejčastěji po rychlém vypití většího množství alkoholu nebo při pití alkoholu nalačný žaludek. Alkoholové okénko může být známkou rozvíjející se závislosti, lze se s ním ale setkat i u lidí, kteří závislí nejsou. Výskyt okének se považuje za známku větší zranitelnosti mozku. U pacienta s alkoholovýmiokénky se předpokládá vyšší riziko rozvoje těžších poruch, jako jsou alkoholová demence nebo Korsakovova psychóza. Dlouho se nevědělo, co je příčinou alkoholových okének. Až moderní výzkum ukázal, že alkohol pronikavě zhoršujefunkci hippocampu, zejména narušuje funkci neurotransmiteru glutamátu v této oblasti. Z poklesu metabolismu v čelním laloku při ovlivnění alkoholem i z klinických pozorování vyplývá, že alkohol významně ovlivňuje i čelní lalok,tj. část mozku důležitou pro plánování, rozhodování a sebeovládání. Podíl čelního laloku na vzniku alkoholových okének však není zatím jasný. Negativní zkušenosti s alkoholem mohou, jestliže jsou náležitě zpracovány, pacientamotivovat k léčbě a abstinenci. To se potvrdilo u život ohrožujících událostí. V této práci jsme si chtěli mimo jiné ověřit, zda to lze vztáhnout na alkoholová okénka. V souboru 67 mužů ústavně léčených pro závislost naalkoholu ve věku od 22 do 63 let (průměr 41,5 let) uvedli pouze 2, že neměli okénko. Průměrný počet okének činil 17,48. 26 % respondentů uvedlo převahu okének v bloku a 64 % převážně okénka ostrůvkovitá (zbytek respondentůneodpověděl nebo byly oba typy okének zastoupeny stejně). Trvání okénka činilo v průměru 7,96 hodin, trvání nejdelšího okénka činilo v průměru 21,73 hodin. Nejdelší okénko trvalo dle jednoho respondenta neuvěřitelné 2 měsíce,tato extrémní hodnota nebyla zahrnuta do statistického zpracování. Zajímalo nás také, jak respondenti okénka vnímali. Necelých 21 % uvedlo, že jim to bylo jedno, 48 % uvedlo, že jim bylo většinou nepříjemné, a 32 % uvedlo, žejim to bylo většinou velmi nepříjemné. Další otázka se týkala toho, zda výskyt okének respondenty motivoval k léčbě nebo abstinenci. 42 % uvedlo, že ne, 34 %, že slabě, a 25 % uvedlo, že je okénka motivovala silně. Vsoučasnosti (tj. při léčbě) se uvedený poměr pronikavě změnil ve prospěch těch, které okénka v minulosti silně motivují (nemotivuje 9 %, motivuje mírně 27 %, motivuje silně 64 %). Z uvedeného vyplývá, že motivační vliv okénkamůže pronikavě zesílit vlivem léčby.

Emoce ovlivňují naše zdraví více, než si uvědomujeme, říká profesorka biochemie Ludmila Kameníková. Každá nemoc má i svou psychickou a duchovní příčinu. Medicína ovšem stále řeší jen tělesnou stránku onemocnění.

Martin SeligmanPraha, Ikar 2003. 391 s.Je možné, že vám při přečtení hlavního názvu knihy naskočí kopřivka a knihu odhodíte jako nevědeckou. Udělali byste chybu. Za poněkud aromatizovaným titulem se skrývá dílo renomovaného amerického psychologa Martina Seligmana.Nakladatelství Ikar reagovalo velmi rychle a vydalo překlad originálního díla"Authentic Happiness"z roku 2002. Nestává se často, abychom získali překlad tak čerstvého díla. Martin Seligman zastával funkci prezidentaAmerické psychologické asociace. Je autorem teorie naučené bezmocnosti, věnoval se vzniku depresí, až nakonec dospěl k názoru, že na věc lze jít i ze zdravého konce - je zakládající osobností pozitivní psychologie. Pozitivnípsychologie stojí na třech pilířích, z nichž prvním je studium pozitivních emocí. Druhý pilíř tvoří studium pozitivních vlastností, mezi nimiž jsou nejdůležitější silné stránky a ctnosti, ale také schopnosti jako inteligence asportovní nadání. Třetím pilířem je výzkum pozitivních systémů a institucí - například demokracie, silných rodin a svobodného bádání, což podporuje ctnosti, které následně produkují pozitivní emoce. Pozitivních emocí, napříkladsebedůvěry, naděje, důvěry, můžeme nejlépe využít nikoli v dobách, kdy je život snadný, ale v těžkých chvilkách. Silné stránky a ctnosti mohou být klíčem k vytváření odolné osobnosti. Seligman nás ve své knize provede těmitopilíři pozitivní psychologie. Řeší otázku, proč vlastně usilovat o štěstí a zda může pocit štěstí narůstat. Pozitivní emoce sleduje v minulosti (zde například kapitola o odpouštění), i s výhledem do budoucnosti, kde jde oočekávání a základní charakteristiky každého člověka. A pokud jste se štěstím někdy zabývali, nepřekvapí vás kapitola o přítomném okamžiku. Druhá část je o silných stránkách a ctnostech, třetí pak o doménách života. Doménypředstavují práci, partnerský vztah a rodinu. Ne nadarmo už Freud říkal"milovat a pracovat...". Bohatá je pasáž o výchově dětí. Seligman v ní má dostatečnou praxi, je otcem celkem šesti dětí. Kniha je příjemněnapsána tak, aby ji mohl číst laik i psycholog. Laik si přečte hlavní text a příklady ze života, aniž by byl rušen odbornými výrazy, citacemi a odkazy, psycholog pak najde detaily a citace zmiňovaných výzkumů v rozsáhlépoznámkové části knihy. Text je proložen krátkými testy a cvičeními. Autoři píšící o pozitivních věcech se pohybují po křehké hranici, kde hrozí sklouznutí do růžového vidění světa. Seligman po této hranici balancuje bravurně.Optimismus důvěryhodným způsobem kombinuje s realismem. Je otázkou, jak se jeho myšlenky uplatní v naší kultuře, která si libuje více v sarkasmu, špatné náladě a pesimismu. Určitě povzbudí a dodá energii těm, kteří věří v dobrévlastnosti člověka, v možnost prožívat štěstí, vysokou hodnotu dobré práce a rodiny. Jde o velmi osvěžující četbu jak tématem, tak formou.

Ladislav DvořákPraha, Portál 2004. 184 s.Kniha Ladislava Dvořáka poskytuje čtenářům tak trochu netradiční setkání s vlastní citlivostí, zranitelností a opravdovostí. Je čtením o radosti a smutku, o lásce a hněvu, o intuici a tvořivosti. Pojednává o nejhlouběji ukrytýchpocitech zranění a bolesti, jež v sobě při každodenním shonu skrýváme a s nimiž si tak trochu nevíme rady. Možná si je lépe uvědomíme a dokážeme s nimi snadněji pracovat, když si představíme, že je cítí a vyjadřuje malé dítě,které máme v sobě... Autor ke čtenáři promlouvá:"Může se stát, že se ti tvé vnitřní dítě se vším svěří. Snaž se mu při tom poskytnout veškerou lásku a podporu, které jsi schopný. Vaše setkání může být tak léčivé, že možnánebudeš muset pokračovat s následujícími cvičeními. Obvykle však dítě váhá a nechce se svěřit... jedná se totiž o věci, které jsi dříve ,nechtěl slyšet'. V takovém případě mu řekni, že mu chceš opravdu pomoci, že se to učíš, žespolu při léčení půjdete krok za krokem..."Na jiném místě knihy je čtenář veden k tomu, aby se zamyslel nad následujícími otázkami:"Jak vypadalo poselství tvých rodičů? K čemu tě vedli? Co z toho vnímáš jakoprospěšné a co jako zraňující? Jaké emoce byly v tvé rodině ,zakázané'? Jaké jejich náhradní vyjádření jsi používal? Co by se stalo, kdybys dokázal svou zakázanou emoci vyjádřit?"Autor však zároveň uvádí poznatek modernívědy, že pevné záznamy v naší paměti prakticky neexistují: své vzpomínky pokaždé rekonstruujeme a malinko přetváříme. Našeho vnitřního rodiče tedy lze změnit, byť jsou v nás jeho příkazy hluboce emočně zaklety. Naše vnitřnídítě nejlépe cítí, co ho bolí. Když mu dokážeme naslouchat, objevíme rychle bolavá místa - okamžiky, kdy si připadáme jako malé zraněné, zmatené nebo rozzuřené dítě. Často se tak stává v situacích, do kterých se tyto pocitynehodí, a tak se je pokoušíme ignorovat a potlačit. Klíčovým je v knize Ladislava Dvořáka pojetí hněvu. Energie hněvu je podle autora nejdynamičtější a ze všech negativních emocí, nejvíce zaměřená na okolí. Zdravý hněvnesouvisí s hledáním viníka a konáním"oprávněné"pomsty, ale s vymezením svých hranic:"Toto mi vadí, nedělej mi to!"V naší kultuře je jeho vyjádření hodně problematické a řada lidí ho vnímá jako agresivníprojev, který v nich místo ustoupení a zvážení celé situace vyvolá protiagresi. O to víc je důležité umět ho dát jasně najevo a ustát případnou negativní reakci. Pokud to nedokážeme, jsme nuceni používat různé druhy manipulací.Autor nám v knize slibuje, že přijmeme-li a oceníme energii svého vnitřního dítěte, budeme se moci těšit z jeho radosti a tvořivosti. Když přestaneme žít v bolavých vzpomínkách na minulost nebo ve strachu z budoucnosti, našepřítomnost se zbaví nočních můr a obav a my konečně budeme moci žít. Když prohlédneme stará zakletí a opustíme těžké scénáře, začne svět vypadat daleko lépe, než si teď umíme představit.

Knihy Tomase Moora, které vyšly v posledních letech v Portálu, jsou zajímavé jak pro pochopení toho, o co jde dnes v psychologii, kam bychom v ní měli směřovat, tak také pro terapeutickou praxi - i pro vedení vlastního života dovětší hloubky a k větší jemnosti nebo, jak on říká, pro"péči o duši". (Tento název jedné z jeho knih český vydavatel kdoví proč změnil na"Kniha o duši".) Moore disponuje letitou zkušeností mnicha, pak aletaké jungovského psychoterapeuta a otce rodiny, a dovede své zkušenosti"prodat"(i doslovně, v Americe je komerčně úspěšný) odborníkům i vzdělané veřejnosti. Najdete u něj spoustu praktických rad, které lze použítbez ohledu na to, je-li čtenář křesťan, nebo humanista, který s křesťanstvím, tak jak je poznal, nechce mít nic společného, nebo třeba buddhista. Nejvíc mě zaujal Temný eros, který je nejsoustředěnější a nejhlubší, ovšem takénejnáročnější. Vypovídá o krutosti, a to je v posledních letech také moje téma. Moore se inspiruje dílem pověstného markýze de Sade, jehož spisy schováváme před dětmi a kterého většinou považujeme za historicky snad zajímavého,ale nechvalně známého, nechutného pornografa. Moore neblahého markýze rehabilituje. Učí nás nechápat jeho spisy"doslova", nýbrž jako literaturu, tedy jako dílo představivosti. S protikladem"doslovnost versuspředstavivost"(pro přesnost bychom mohli říkat"představovost") si krásně hraje. Tam, kde potlačujeme představivost, říká, přepadne nás nakonec doslovnost. Co vytěsníme, jako by to k nám nepatřilo, bude v násžít svým vlastní skrytým životem, zaskočí nás to a proti své vůli to uskutečníme. Místo abychom se stín, který v sobě máme, snažili zničit, máme"nacházet způsoby, jak zlu umožnit koexistenci s naším upřednostňovánímdobra, temně nakazit všechno, co děláme a co si myslíme, a zvláště pak odhalit jeho vlastní poezii v našich životech a jeho vlastní smysluplnost". Podle Moora k četbě de Sada patří hnus a stud - a zároveň nahlédnutí, žeto, co líčí, odpovídá touhám naší vlastní duše, stejně jako to odpovídá praxi naší politiky, našeho hospodářství a naší výchovy, našeho náboženství i naší psychoterapie. Nikoli pouhé pornografické dráždění smyslnosti, aleodhalení a výsměch máme hledat u de Sada. S tou krutostí a špínou se máme nechat konfrontovat jako s tím, co je nám vlastní, ale co lze kultivovat, zjemňovat, transformovat - ve svém nitru i ve svých vztazích a ve své práci.Cenzurování jeho díla nás usvědčuje z toho, že se bráníme náhledu. K odborné četbě mi shodou okolností"pasuje"i četba beletrie. Márquezova historická novela"O lásce a jiných běsech"je formálně noblesní,ale neobyčejně drsná v analýze lidské krutosti páchané ve jménu dobra a náboženství. A rozečtenou mám už dlouho malou knížku Rošangol od Petry Procházkové a Jaromíra Štětiny o utrpení matek a dětí v současném Afghánistánu ataké o krutosti, ve kterou se obrací dobrá vůle našeho slavného filantropického Západu. Drasťák. Přiznám se, že se jaksi nemohu odhodlat dočíst posledních pár stránek. Bojím se jich...