Online archiv

StručněMnoho let se odborníci domnívali, že držení diet může u obézních žen vést k depresivním náladám, záchvatům přejídání a k poruchám příjmu potravy. Nová studie vědců z University of Pennsylvania tyto domněnky vyvrací. Ukázalatotiž, že ženy, které držely dvě různé diety se sníženým příjmem kalorií, vykazovaly méně příznaků deprese než ženy, které diety nedržely. Přestože několik žen držících dietu zaznamenalo izolované epizody přejídání během drženídiety, u žádné se nevyvinula vážnější porucha příjmu potravy. Studie trvala 65 týdnů a bylo v jejím rámci sledováno 123 žen ve středním věku, které trpěly nadváhou. Výsledky byly publikovány v zářijovém čísle časopisu AmericanJournal of Clinical Nutrition.

V každé učebnici psychologie najdeme pěkně utříděné typy reakcí na frustraci. Extrapunitivní typ hledá vinu za selhání v druhých, intropunitivní v sobě a impunitivní mimo sebe a mimo druhé - v souhře nepříznivých okolností.Názorné příklady pak mají objasnit, oč tu běží (bývají často dosti, řečeno eufemisticky, prostinké). Jenže, jak už tomu bývá u všech typologií, i typy reakcí na frustraci mají komplikovanější skladbu a dynamiku. Student, kterýneuspěl u zkoušky, spatřuje vinu v profesorovi, je-li nadán extrapunitivitou. Tíhne-li k impunitivitě, spatřuje vinu v situačních proměnných. Anebo spatřuje vinu v sobě, a to tak, aby si zachoval sebeúctu, má-li intropunitivnínávyk. Ale tak tomu v praxi nebývá. Obvykle každá z uvažovaných reakcí má větší či menší podíl na výsledné proklamaci. Podíl extrapunitivity může být vyjádřen znechucením z nelidskosti zkoušejícího, podíl intropunitivitymomentální špatnou kondicí a impunitivita nešťastným vytáhnutím zapeklité otázky, a to vše vytváří konečnou postfrustrační reakci. Ta se posléze odstiňuje podle toho, kdo je jejím příjemcem. Základní zákonitost psychickéhoobsahu, že totiž vždy funguje komplexně, ne analyticky, platí ovšem i zde. Snaha dát se vést učebnicovými schématy bývá ošidná, je tomu tak u všech typů (extraverze-introverze, typy sociálního chování - pasivita, agresivita,asertivita, prosocialita,racionalita-emocionalita atd.). Býváme někdy naivně uspokojeni, podaří-li se nám přesně pojmenovat a zakategorizovat určitý psychický akt, mnohdy však se naše uspokojení mění v rozpaky - složitostduševní dynamiky je slovy těžko uchopitelná. V tom se zračí i složitost, svoboda, komplexnost i vznešenost předmětu naší vědy; mívám z toho vždy radost, že jde nejen o nejsložitější, ale i nejpozoruhodnější předmět, který nebyldopřán jiným vědám. Před majestátností tohoto faktu jsem zároveň přiváděn k pokoře. Vraťme se k extrapunitivitě. Zdá se mi, že je nějak zahrnuta v každé naší reakci na frustraci, třeba jen malým dílem, snad jen stopově. A navícjako by se uměla přeměňovat v ne-extrapunitivitu. Vezměme banální příklad. Nepodařilo se mi přesvědčit svou ženu o své pravdě. Mohu se intropunitivně obviňovat, případně vezmu do úvahy nepříznivé okolnosti, ale stále ve mnětrčí extrapunitivní osten - má žena bývá proti logickým argumentům často imunní. Jako by někde vždy byla extrapunitivní agresivita, třebas potlačená nebo maskovaná. Komplexu extrapunitivity je zapotřebí dobře rozumět. Rozhodněnejde o nějakou objektivní autoreflexi. Postfrustrační agresivita je autonomnější, než bychom si přáli. Zdá se tedy, že extrapunitivita je přítomna více méně v každé následné reakci, formována tou či onou valencí. Zde jsmeblízko Freudovi, i když nemusíme tuto agresivitu považovat za vrozený úděl. Nasadím-li si masku psychoterapeutické laskavosti a vstřícnosti, musím odolávat razanci extrapunitivních vznětů. Tak tomu bývá i v jednání s úřady, vobchodech, na pracovišti i při hrách, jsme-li k sobě upřímní. Jako by extrapunitivita, třebas tutlaná, byla stále v pohotovosti. I ona podléhá snaze předstírat a transponovat se do jiné tóniny. Dobře je to čitelné u politiků,jež politická praxe vybavila širokým spektrem maskovacích manévrů. Je tomu opravdu tak, že v náročných životních situacích bývá extrapunitivita vždy nějak přítomna? Nevím, ale raději s tím počítejme, abychom si zachovali dobréspaní. Ostražitost proti ní umožňuje žít v skutečně lidském prostředí i se sebou samými.

Nový výzkum, jehož výsledky byly publikovány v zářijovém čísle časopisu Child Development, potvrdil, že děti jdou ve stopách svých rodičů. Alespoň pokud jde o aktivity dívek provozované ve volném čase. Hlavní autorka studie,Susan M. McHale z Pennsylvania State University, zjistila, že dívky mají silnou tendenci angažovat se v činnostech, které mají rádi nebo jichž se účastní jejich rodiče. Aktivity matek mají na dcery nejsilnější vliv ve střednímškolním věku, tj. mezi osmým a desátým rokem. Zájmové činnosti otců mají na dívky nejsilnější vliv později, v období adolescence. Speciální situace nastává, pokud se rodič věnuje činnosti, která je obvykle doménou opačnéhopohlaví. Pokud se například matka intenzivně zajímá o nějaký"mužský"sport, dívka bude mít o tento sport pravděpodobně také zájem (více, než pokud by se o stejný sport zajímal její otec). McHale připomíná, že prodcery je důležité vědět, jak jejich rodiče tráví volný čas, jaké mají koníčky. Výzkumu se účastnilo 300 dívek ve věku 8 až 15 let ze střední společenské vrstvy. Sledování probíhalo po dobu dvou let. Jednou ročně byly dívkykontaktovány a výzkumníci se jich dotazovali na trávení volného času. Jedním ze zajímavých zjištění bylo i to, že přibližně do věku 13 let u dívek narůstá zájem o aktivity typické spíše pro chlapce (např. sporty). Po 13. rocetento zájem klesá přibližně do 17 let. Typicky femininní činnosti, jako je hra s panenkami, tancování apod. měly nejvyšší výskyt v devíti letech. Podle autorky výzkumu lze výzkumná zjištění vysvětlit tím, že společnost obecněvíce oceňuje maskulinní aktivity ve srovnání s femininními. S přibývajícím věkem začínají dívky tuto skutečnost reflektovat a místo panenek si začínají více hrát s legem. Výzkum se zaměřil také na hormonální vlivy. Ukázalo se,že hormony pravděpodobně ovlivňují dívčí aktivity pouze během středního školního věku - mezi osmým a desátým rokem. Konkrétně dívky, které v tomto věku mají hladinu testosteronu nízkou, preferují femininní aktivity, naopakdívky s vyšší hladinou testosteronu tráví typicky dívčími činnostmi času méně. Citlivost na hormonální úroveň je v tomto věku nejspíše dána bouřlivými změnami, které se odehrávají - dochází k významným tělesným změnám,proměňují se sociální vztahy apod.

Nedostatek smyslu pro dějinné souvislosti je nežádoucím omezením reflexe nejen v teorii, ale i v žité praxi. Komunismus byl poražen, ale byl poražen i v nás? Komunistické hnutí má (nebo mělo?) ve své genezi pokleslé altruisticképudy, vlastní člověku jako člověku, a vulgárně pozitivistické vidění světa a společnosti. Jak zdůrazňují religionisté, jde vlastně o implicitní náboženství (až do obliby rituálů a davových mítinků). Že přetrvávají různé postojev naší postkomunistické společnosti, o tom nelze pochybovat. Jde o navýsost aktuální otázku - o tom svědčí i existence komunistické strany, u nás tak dobře zabydlené.Z psychologického hlediska lze hovořit o syndromu komunistické posedlosti. Je charakterizován triádou navzájem kompatibilních symptomů:(1) Insuficience nebo vývojová ustrnulost kognitivních funkcí s adhezívním myšlením, se sklonem k mytománii a utopismu (s neznalostí lidského nitra);(2) anetická inferiorita s poruchami svědomí (nejčastěji příliš široké);(3) infantilní závislost na vzorech s neschopností zapojit do rozhodování rozum.Tyto tři znaky, více či méně vyjádřené, jsou podmínkou stanovení uvažovaného syndromu. I zde ovšem existuje značná variabilita, jak budeme sledovat dál. V praxi se může osvědčit (cum grano salis) jednoduché kritérium: upsání sedémonu komunismu.Infantilizmus, jakkoli maskovaný, je důležitým rozpoznávacím znakem. Jen zalistujte v dílech Lenina, určitě vás překvapí dravá intolerance; místo argumentů se oponentům nadává, sází se na voluntaristické extrémně direktivnívedení, na agresivitu a na potírání svobody (svoboda je přece jen"poznaná nutnost"). Jak tomu ponejvíce bývá, tento syndrom dokáže zaneřádit celou osobnostní strukturu, poznávací procesy, postoje a hodnoty. Obhájcikomunismu podávají vždy hotová, nezralá řešení, do úvah zapojují více emocí, než je zdrávo. Libují si v stručných, myšlenkově nenáročných tvrzeních, která okupují naše vědomí, aniž si to přiznáváme. Jsou mistry v sugestivnímpůsobení a v podbízení se nereflektovanému obecnému mínění. Jednu z dokonalých kritik představuje Masarykova Otázka sociální; psychologa jistě zaujmou výstižné psychologické postřehy, myslím, že tento spis patří k nejlepším,pokud se týká hodnocení marxismu - kritika je dotažena až do sociálních důsledků a do psychologické infekce. Masaryk správně ukazuje, jak primitivní byla Marxova psychologie, jak neznal nitro člověka. Příznačné pro tentosyndrom je adhezívní myšlení (adhesive thinking): je ulpívavé a monotematické, vyznačuje se přilnavostí k určitým myšlenkových schématům. S ním souvisí myšlení prací (wishfull thinking), které lze charakterizovat případnýmrčením"prám otcem myšlenky". Vyskytuje se i apokalyptické myšlení (apocalyptic thinking); to je černobílé, nemá smysl pro odstínění, je nekritické a nereálné, využívají ho totalitní vůdci pro dosahování svých cílů.Silné podléhá sugesci davu - proto ty časté komunistické rituály (což ostatně souvisí s obsesemi) a vytrvalé omílání frází. Třebaže jde u komunismu nejen o doktrínu, ale i o sociální hnutí, jeho sociální postoje jsouspecifické; pozorovat lze totální absenci prosociálního cítění a empatie (sociální pozitiva jsou vyhrazena jen proletariátu či dělnické třídě) a v zajetí černobílého vidění jsou ostatní sociální skupiny třídními nepřáteli, snimiž se musí svést nelítostný boj (jeho nelítostnost dostatečně dokázala historie). Obdobně je tomu i s hodnotovým systémem. Vyšší hodnoty jako pravda, láska, dobro jsou buržoazními přežitky a kněžourství (výraz Lenina). Jakokaždé náboženství i komunismus vychází z víry v zákony společenského vývoje, má své nebe (komunistické společenství), své světce (vůdci proletariátu nebo i propagandou vytvářené vzory údernictví, udavačství, krutosti neboomezenosti). Je-li tento syndrom charakterizován odlišnostmi v kognitivních funkcích, v postojích i v hodnotách, je charakterizován i specifičností v každodenním životě takto trpících jedinců. Hrubý voluntarismus, vojenskádirektivita a absence soucitu se u nich projevuje v práci, v rodině, v době volna. Skoro by se chtělo říci, že jediná pravdivá teze Stalinova byla, že komunista je člověk"zvláštního ražení". Ano, to je. A jak je tomus dnešními komunisty? V jádru trpí všemi uvedenými příznaky, jen rétorika je jiná. Hlásají svou nekonturovanou doktrínu do určité míry v obráceném gardu, navenek se ztotožňují s parlamentní demokracií a tutlají, jak by jednouvládli. Jak lze naroubovat na ortodoxní marxismus svobodu a demokracii, jaký je výsledný hybrid, tím se nezabývají. Zdá se (třebaže nemáme k dispozicí doklady z výzkumu mínění), že jakkoli nepružní v myšlení vykazujípozoruhodnou schopnost flexibility v hlásání šalebných, populistických"argumentů". Nelze rozumně pochybovat, že v každém z nás může přetrvávat určité dědictví čtyř dekád rudého brainwashingu. Působí tu však milosrdněpsychoterapie času a nových zkušeností.

Lidem, kteří se narodili matkám - teenagerkám, hrozí dvojnásobné riziko, že spáchají během svého pozdějšího života sebevraždu, v porovnání s lidmi, kteří se narodili matkám, jimž bylo 20 a více let. Vyplývá to z výsledků novéstudie švédských vědců, která byla uveřejněna v prestižním časopise Lancet. Podle autorů studie může být vysvětlením chudoba, sociální a ekonomický tlak, který bývá s časným mateřstvím často spojen. S vyšší mírousebevražednosti byla spojena i nízká porodní hmotnost dětí mladých matek. Dalším zajímavým zjištěním, které z výsledků studie vyplynulo, byla vyšší míra sebevražednosti u lidí, kteří se narodili do velkých rodin - se čtyřmi avíce staršími sourozenci. Výzkumný tým vedla Danuta Wasserman z Karolinska Institute ve Stockholmu. Sledovala celkem 700 000 lidí narozených v letech 1973 - 1980. Z tohoto počtu spáchalo sebevraždu 397 mužů a 166 žen. Osebevraždu se pokusilo necelých 2000 mužů a více než 4700 žen. Analýza ukázala, že lidé vážící při narození méně než 2 kg a lidé narození matkám mladším 20 let páchají sebevraždy dvakrát častěji než lidé, jejichž porodní váhabyla standardní (cca 3,5 kg) a jejichž matky byly ve věku 20-29 let. Mateřství ve věku pod 20 let se ukázalo jako rizikové z hlediska sebevražedného chování dětí v pozdějším životě. Příčinou je pravděpodobně nepříznivépsychosociální prostředí, které mladé matky svým dětem poskytují, neadekvátní péče o děti, stres způsobovaný častou absencí otce apod.

Kdo má chuť žít a boj s rakovinou nevzdává, má větší šanci se uzdravit, říká psychoonkolog Volker Tschuschke. Ne všichni pacienti mají ale zdroj síly k takovému boji v sobě. Často musí pomoci psycholog.

Elsa Jones a Eia Asen Praha, Konfrontace 2004, 143 s.Knížka dvou renomovaných rodinných terapeutů z Velké Británie nabízí čtenářům nejen brilantní a čtivou ukázku systemické práce - je také zajímavě psanou zprávou o výzkumu. Sdělení, že systemickou terapii lze provádět i vmetodologicky striktně vymezených podmínkách výzkumné studie, považuji za podnětné. Nejen systemičtí terapeuté a terapeutky, ale většina psychoterapeutické veřejnosti u nás chová nedůvěru až nechuť k pozitivistickým výzkumům ajejich užitečnosti. Prezentovaná práce je součástí rozsáhlé studie, která srovnávala účinnost tří léčebných postupů: kognitivně-behaviorální terapie, párové terapie a farmakoterapie. Otázku, zda partner či partnerka může býtzdrojem pomoci člověku, který trpí závažnou depresí, zodpovídá výzkumný projekt kladně. Jedinci trpící těžšími formami deprese, léčení v rámci výzkumného projektu pouze systemickou terapií, byli po stanoveném období klinickyméně symptomatičtí nežli skupina pacientů a pacientek, léčených pouze kognitivně-behaviorální terapií a farmakoterapií. Knížka je rozdělena do pěti kapitol. První dvě představují model výzkumu, jeho výsledky a terapeutickýmanuál, další dvě popisují odlišný styl obou autorů. Elsa Jonesová navazuje na milánskou školu, hlásí se též k feministickým proudům a sociálnímu konstrukcionismu. Zdůrazňuje, že při terapii deprese vždy uvažuje o reakci nazážitek bezmoci - buď z dětství či ze současné rodiny. Eia Asen nabízí ve své kapitole rozsáhlou, umně a jemně vedenou párovou terapii ženy, která byla většinu svého života léčena pro těžkou depresi. Asenův aktivní styl v soběnese též vliv strukturní terapie. Jeho komentáře k jednotlivým sezením jsou opravdovou lahůdkou. V závěrečné části dílka se oba autoři vyjadřují k dalším důležitým tématům párové terapie deprese. Shodují se, že deprese jesociálně tvořený fenomén. Z vlastní zkušenosti s překladem minulé knížky Elsy Jonesové vím, že se její dlouhé a složité věty nepřevádějí do češtiny snadno. Překladatel David Skorunka odvedl poměrně dobrou práci. Přesto se vrecenzovaném textu najdou věty, které působí zmateně či neobratně. Dále je smutné, že v knize, jež se týká mimo jiné i genderové problematiky, překladatel používá generického maskulina: hovoří například o pacientovi i tam, kdese jedná o pacientku a o terapeutovi, i když se jedná o terapeutku. Celkově lze uvedení této zajímavé publikace srdečně přivítat. Jde zde o mnohem víc než o kvalitní ukázku systemické párové terapie těžkých depresivníchjedinců. Jde o pečlivou výzkumnou studii, která v současném tlaku na přístupy založené na důkazech (evidence- based medicine) představuje významný a působivý příklad účinnosti systemické terapie. Jako zdroj terapeutickéinspirace ji lze doporučit jak těm, kteří se systemickou terapií zabývají, tak odborníkům a studentům jiných psychoterapeutických škol i zájemcům z příbuzných oblastí.

Zdeněk Matějček, Marie Pokorná, Petr Karger Praha, nakladatelství H+H 2004, 189 s.Nejraději bych název knihy"Rodičům na nejhezčí cestu"pozměnila na"Rodičům na nejhezčí cestu nejhezčí knížku". Tuto knihu totiž řadím v knihách pro rodiče malých dětí mezi nejhezčí, jaké mohou být napsány.Publikace obsahuje zhruba 80 krátkých sdělení pro rodiče dětí prvních tří let života. Autoři - psycholog a dětští lékaři - v nich probírají jednak normální vývoj dítěte a jednak to, co zdravému vývoji překáží nebo co jejohrožuje. Rodiče se dozvídají o tom, jak probíhá vývoj v různých oblastech, a dočtou se mnoho moudrých slov o rizicích ve vývoji dítěte - slov, která poučují, ale nestraší. Rodiče však nejsou v knize vedeni jen k poznání, jakse malé dítě vyvíjí a co pro jeho zdárný vývoj dělat. Kniha je vede ke společnému radostnému prožívání, které je základem pro vytváření důvěry dítěte v okolní svět a jeho další citový a morální vývoj. Dále kniha dobře ukazujevýznam rodiny a to, jak je důležité, aby mladá rodina žila spolu a pohromadě - aby dítě poznávalo, ke komu patří. Další předností knihy je důraz na respekt k individualitě dítěte:"dítě je individualita - ne schéma a neautomat". V této krátké recenzi bohužel není možné uvést všechny vynikající postřehy o dítěti a rodičích, kniha je jich plná. Jako příklad vybírám pouze dva takové postřehy, a to o stimulaci v raném věku a o jeslích. Pokudjde o ranou stimulaci, kniha se zmiňuje o existujících snahách (zejména v některých částech západního světa) co nejdříve a co nejvíce zahrnovat dítě nejrůznějšími podněty."Tato praxe se zakládá na předpokladu, že čímdříve a čím vydatněji bude mozek dítěte bombardován podněty přiváděnými zrakem, sluchem, hmatem, čichem, pohybem atd., tím spíše se dítě stane vnímavějším, vyspělejším, chytřejším, inteligentnějším - což má být ta nejvyššíhodnota jeho života a měřítko vychovatelské úspěšnosti jeho rodičů. Jenomže zákonitosti funkce našeho centrálního nervového systému neboli mozku říkají něco jiného: Je-li něčeho příliš, není to k dobrému a organismus se protitomu začne bránit. A výsledkem pak není vyšší inteligence dítěte, nýbrž neurotické obtíže, které naopak normální učení ztěžují a podlamují. A tak bychom si jen přáli, aby rodiče přijali tuto důležitou poučku: Radost z dítěteano! - ale nedělejme z něho závodního koně! To raději na koníčky jděme do Chuchle."Sdělení"Vzpomínka na jesle"je významné právě v dnešní době. Ukazuje, že pro dvou až tříleté dítě je umístění v jeslíchvývojově předčasné, a tedy psychologicky náročné. Je to doba, kdy si dítě vytváří identitu neboli vědomí vlastního já - a pro to jsou nejvhodnější podmínky v soužití se stálými, milujícími dospělými -"jeho lidmi".Čtenáře těchto řádků bych chtěla přesvědčit, že kniha"Rodičům na nejhezčí cestu"může být nejhezčím dárkem pro vaše přátele, kteří jsou rodiči malých dětí. Než jim ji dáte, přečtěte si ji i vy - moudrost autorůobohatí i vás.

Pozemský život je velice drahocenný a krátký na to, abych četla nedůležité články, sledovala bulvární noviny a nahlížela prostřednictvím tisku a sdělovacích prostředků do soukromí tzv."hvězd"nebo veřejnosti známýchlidí. K vytváření osobní pohody a radosti se ve volném čase snažím co nejvíce získat ze čtení o životě historicky významných lidí, u nichž hledám vzor pro sebe. Jsou to rukopisy o významných lékařích starověku, jako bylHippokrates, Galénos, dále o významných osobnostech v Čechách, jako o Tadeáši Hájkovi z Hájku, spisy K. Čapka a rozhovory s TGM. Předloni vyšla velmi zajímavá kniha"Bod obratu"vědce Fritjofa Capra z Univerzity vBerkeley v Kalifornii. Je to úžasné složité čtení a současně přiznání vědce-fyzika, který došel ve svém výzkumu k názoru na nutnost základní změny světonázoru, k níž dochází ve vědě i v lidské společnosti. Pochopila jsem, žejeho knižní monografie je výzvou pro všechny vzdělance vnímat hlubší a skryté souvislosti jevů (jsou také předmětem mého zájmu) a rozvíjet schopnosti k jasnému a srozumitelnému vyjádření. Pro mne nejdůležitější knihou stáleotevřenou na mém stole, ve které jsem našla odpovědi na všechny otázky, na něž jsem dříve nenacházela odpovědi ani při rozhovoru se vzdělanými lidmi, je kniha"Ve Světle Pravdy"autora O. E. Bernhardta. K tomu se řadísada knih H. Vollmanna:"Svět, jaký by mohl být","Vědění pro svět zítřka","Brána se otevírá"a"Co stojí za tím". Dále kniha S. Schwartzkopffa"Škola pojmů", R. Steinpacha"Skryté souvislosti určují náš pozemský život", F. Kargera"Následky nehmotného znečišťování životního prostředí"a I. Novotného"Nové vědění - teorie všeho". Z těchto knih na mne vždy dýchnevědomý návod na to, jak je možno velmi jednoduše vytvářet pohodu, radost a mír, jak budovat mravně čistou společnost. Vzhledem k tomu, že mě oslovila kniha amerického lékaře H. Bensona o nadčasovém léčení"Moc a biologievíry v uzdravení", snažím se zorientovat ve filozofii alternativních metod léčby a vyčíst něco z pradávných moudrostí Dálného východu o tradiční čínské medicíně a o indické ájúrvédě. Existuje dostatek různých knižníchpublikací na daná témata. Dříve jsem velmi ráda četla detektivní příběhy, na něž již nemám čas, ale ráda si poslechnu detektivní i jiné románové příběhy ve večerních hodinách v rádiu, které je mým oblíbeným společníkem přidomácích pracích. Poněvadž mám ráda krásné věci kolem sebe, navštěvuji galerie, výstavy, především klasickou malbu 19. století a výstavy v Uměleckoprůmyslovém muzeu. Radost mi dělá zejména návštěva malých hudebních recitálů vsálech paláců na Malé Straně, které navštěvuji pravidelně již řadu let. Velmi mě zaujala letošní choreografická výprava Bohémy ve Státní Opeře, kde osoba Mimi byla úžasně ztvárněna ve dvojím provedení choreografem, který mělzajisté duchovní poznání. Jinak nacházím klid, harmonii i trpělivost v ruční práci, pletení a vyšívání a samozřejmě v přírodě, na zahrádce, na skalce.

Jan Průcha Praha, Portál 2004, 200 s.Psychologie mezikulturních rozdílů se dynamicky rozvíjí a Prof. Dr. Jan Průcha, DrSc. se právem pozastavuje nad tím, že se tento obor u nás málo systematicky pěstuje a nemá ani obecně přijatý název. Otevřené hranice, světovékonflikty i globalizační vlivy potvrzují, že znalost této disciplíny by měla patřit ke vzdělání moderního člověka. Autor čtivě psanou a přehledně členěnou knihou pomáhá zaplnit dosavadní mezeru, zároveň ale nastoluje i mnohádilemata. Ti, kdo čerpají převážně z hojných anglosaských zdrojů, se asi pozastaví už nad názvem knihy, inspirovaným němčinou a francouzštinou. Leckomu může termín interkulturní také asociovat užší, bilaterální tématiku nežalternativní zavedené označení transkulturální psychologie. Kniha je u nás průkopnickým dílem, a tak po ní určitě sáhne široký okruh čtenářů: bude zajímavým čtením do kapsy pro laiky, úvodem do oboru pro studenty, přínosemkolegům z oboru. Tato víceúčelovost má však i svá úskalí, protože i když je tato publikace vítaným obohacením pro všechny, každý v ní zároveň může cosi postrádat. Laik by v knize nejspíš uvítal co nejvíce praktickýchzajímavostí - nemělo by proto chybět téma"kulturní šok"a výklad jeho fází užitečný pro adaptaci v cizině i pochopení imigrantů u nás. Vážný nedostatek knihy určené i laikům a studentům vidím v tom, že autor máponěkud lehkovážný styl - mnohdy se pouze povrchně dotkne témat silně kontroverzních a přitom zásadních pro obor samotný i pro jeho vývoj v Česku (otázky stereotypů, sexuálního obtěžování, knih P. Bakaláře atd.), překvapí ibagatelizací v úvodu statě o rasismu:"Dodnes u nás přetrvává u mnohých lidí pocit, že pojem"rasa"je něco, s čím je třeba zacházet opatrně"(str. 61). Vážní zájemci na knize ocení systematičnost -přehledné dělení na teoretické základy, empirické jádro (ukázky výzkumů zaměřených na hodnoty, morálku, lásku a sex, akulturaci, předsudky, identitu a komunikaci) a stručný oddíl aplikací. Pokud by se tato kniha měla povýšit naencyklopedický přehled, hodilo by se doplnit např. kapitolky o kulturních rozdílech v perecepci (času, prostoru, barvy, krásy), kognici (řešení problémů, různé míry inteligence) a psychopatologii, přidat stať o metodologiioboru apod. Kolegové z pomáhajících profesí by zase uvítali přehled poznatků o etnických skupinách u nás - zejména Romech, kterým se publikace věnuje sporadicky, a imigrantech. Odborník i laik se zájmem zalistuje množstvímsebraných empirických studií, seriózní čtenář si ale bude z četby chtít odnést hlubší vhled a moudrý nadhled nad mnohdy anekdotickými zjištěními. To vše uvádím spíše pro inspiraci než jako kritiku, věřím, že kniha s toutotematikou si vyžádá další vydání, možná i cílenější mutace. Již nyní se jedná o publikaci poutavou, čtivě psanou (s příklady v rámečcích, seznamem definic - snad jen kreslené vtipy chybí) a s českým čtenářem na mysli (zvláštníoddíl je věnován českému charakteru). Je to kniha inspirativní, přehledná a vede bádavého čtenáře k dalším informačním zdrojům. Užitečná v této podobě ale bude zejména těm, kdo jsou schopni samostatného kritického myšlení.

Miluše SedlákováPraha, Grada 2004, 252 s.Zatímco ve světě kognitivní psychologie dominuje - nebo přinejmenším donedávna dominovala - akademickému výzkumu, v češtině o tomto směru vyšlo jen několik málo studijních textů. Recenzovaná monografie proto zaplňuje velkoumezeru na knižním trhu. Shrnuje - a bohužel i uzavírá - výzkumné a pedagogické úsilí badatelky, jíž mnoho našich psychologů vděčí aspoň za základní povědomí o tomto proudu psychologického myšlení a zkoumání. Dík patří všem, kdorukopis připravili k vydání poté, co dr. Miluše Sedláková podlehla dlouhé nemoci. Jak sama autorka objasňuje, kognitivní psychologie může být chápána buď jako systematický výklad hlavních oblastí poznávání kombinující různáparadigmata, anebo rozpracování"informačního a procesuálního"přístupu či analogie mozek-počítač. Zatímco prvnímu pojetí odpovídá nedávno vydaná překladová Sternbergova Kognitivní psychologie, Sedláková předkládá vduchu druhého pojetí do hloubky jdoucí analýzu jen několika základních témat kognitivistického uvažování. Nepomíjí metody výzkumu v jednotlivých oblastech, ale oproti americké učebnici věnuje větší pozornost historickým afilozofickým souvislostem, teoretickým a terminologickým aspektům. Na textu je znám autorčin zájem o metateorii psychologie, díky čemuž jde o četbu místy dost obtížnou, ale představující užitečnou školu precizního vědeckéhomyšlení. Těžištěm textu je rozbor procesuálních a obsahových aspektů mentální reprezentace, resp. mentálního modelu jako její složitější formy. Tato volba odpovídá centrálnímu postavení pojmu mentální reprezentace v kognitivnípsychologii. (Kapitola o mentálních modelech se mi četla asi nejlépe - možná i vzhledem k jejich aplikovatelnosti v konstruktivistické didaktice, jíž se zabývám.) Kromě symbolických reprezentací"klasické kognitivnípsychologie"je naznačen i alternativní pohled - subsymbolické reprezentace v neuronových sítích. Na to navazuje popis speciálních případů modelů -"teorie mysli"a folkové psychologie (což je vlastně to, co si"opravdoví"psychologové vyprávějí o tom, jakými psychology jsou děti a ostatní dospělí kolem nich). Dodatek uvádí cenné medailony některých významných představitelů oboru. Nepříznivé okolnosti, jež autorce zabránilyosobně provést závěrečnou redakci díla, se v textu sice občas projevují např. opakováním nebo přehozením odstavců, přes to vše jde o zcela zásadní publikaci, k níž se budou zejména hlubší zájemci o problematiku poznávání dlouhovracet. V závěru knihy se autorka zamýšlí nad tím, co trvalého kognitivní paradigma psychologii přineslo a zda obstojí pod náporem kritiky postmoderních, narativních a diskurzivních přístupů, o nichž se někdy mluví jako o"druhé kognitivní revoluci". Já se o budoucnost kognitivní psychologie ve světě nebojím. Díky práci M. Sedlákové si k ní snad najde cestu i více českých zájemců.

Obavy o zdraví jsou nepříjemné a často se vracející myšlenky doprovázené zvýšeným rozrušením. Tyto ohavné myšlenky jsou obvykle vyvolány tím, že si člověk uvědomí příznaky tělesného napětí, a to se pak dále zvyšuje v důsledkuohavných myšlenek.