Online archiv

Max KašparůKostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2003. 281 s.Psychologická tematika se objevuje v knižní podobě v přerůzných formách. Některé knihy jsou věnovány zcela specifickým psychologickým pojetím. Jiné konkrétní tematice"v praxi života". Existují však i jiné formysdělení psychologicky důležitých poznatků. V psychologii se v současné době hovoří o třech cestách vedoucích ke studiu a poznávání osobnosti. Jedna z nich jde výrazně empiricky a odborně měřením relativně trvalých osobnostníchrysů (například Big Five - základních pět rysů osobnosti). Druhá cesta jde studiem cílů daného člověka - oč mu v životě jde a oč mu jde především. Třetí cesta je ve vědecké psychologii relativně nová. Hovoří se o takzvanénarativní formě poznávání osobnosti. Na to, o jakého člověka jde, se podle tohoto přístupu usuzuje podle toho, co a jak říká tam, kde se pokouší vyprávět svůj životní příběh. Kniha psychiatra Maxe Kašparů je příklademnarativního postupu. Autor zde nevypráví svůj životní příběh sám, ale s pomocí Jana Paulase, který mu klade otázky. Těch klade značné množství a klade je velice umně. Díky tomu si čtenář může učinit obrázek o tom, kdo je MaxKašparů. Proč by nás měl zajímat? Někdo by mohl říci, že důvodem je to, že jde o člověka - našeho současníka (letos mu je 54 let), který úspěšně absolvoval čtyři vysoké školy (a z toho dvakrát různé lékařské fakulty). Někdojiný by mohl uvést, že jde o člověka, který má dvě profese a v obou je současně činný: je praktickým psychiatrem, a zároveň katolickým duchovním - jáhnem. Jiný důraz by mohl podtrhnout, že jde o člověka, který publikoval řaduknih, které se těší mimořádné pozornosti čtenářů a jsou například vydávány souborně i v angličtině. Psycholog by se radoval z toho, že jde o autora, který má cit pro vztahy mezi tím, co je v duševním životě člověka i v jehoživotě duchovním, jaké jsou vztahy mezi duševním a duchovním životem člověka a co je tam v mezích normálu a co tyto hranice přesahuje. Kriticky orientovaný čtenář by mohl vyjádřit radost nad tím, že jde o"spolubratra", který se dívá na věci obou jím praktikovaných oborů výrazně kriticky - a myslí to dobře. V neposlední řadě by bylo možno uvést jako důvod, proč číst danou knihu, její situační humor. Psychoterapeuté,kteří se setkávají s duchovní dimenzí svých klientů, mohou v knize najít velice taktně podaný vhled do problematiky duchovního života člověka. Může jim to být i vodítkem v ujasnění si toho, co jest v životě člověka doménoupsychologie a psychoterapie a co jest oblastí pastorální, tj. duchovní péče. Obdobně to však platí i pro profesionály v druhé oblasti. Řečeno jednou větou: Krásná kniha, umožňující setkání s krásným člověkem, uvádějící nás do"zahrady", v níž ne vedle sebe, ale spolu rostou témata duchovní problematiky i psychologické dimenze naší existence.

Pavel ŘíčanPraha, Portál 2004. 390 s.V minulých týdnech se na trhu po letech objevilo nové vydání úspěšné knihy P. Říčana. Je to dílo důkladně zpracované, dobře čitelné, plné vhodných příkladů i autorových zkušeností. Složitá dynamika vývoje člověka od"klínamateřského"až po terminální fázi se nesnadno zachycuje. Vývoj jedince bývá plný zákrutů, plánů, nadějí, ale i zklamání, svízelů a obtíží. Zobecnění není jednoduché. Autor tuto obtíž zvládl a zachytil putování po životnístezce plasticky, bez zjednodušování a s patřičným nadhledem. Sleduje člověka v jeho vztazích přátelských, partnerských i pracovních. Podněcuje k vlastnímu přemýšlení a ke konfrontaci vlastních zkušeností s textem. Strukturaknihy je analogická s prvním vydáním. Podle stránkování je text asi o 10 % kratší. Autor vypustil reprodukce a některé tabulky. Nacházím však řadu nových poznatků: objevují se například úvahy o roli víry v životě. Poněkudpotlačena je stať o odchodu do důchodu: sociální podmínky jsou dnes diferencovanější než před lety. Velmi užitečná je partie o dnešním dospívání, která se vyhýbá současným zjednodušeným úvahám o dnešní mládeži. Při četbě se mivynořily dvě otázky, z nichž jedna zní: Do jaké míry se za 15 let změnily naše životní cesty? Zdá se mi, že u lidí starších 45 let se objevuje mnohdy jakási ztráta životních jistot. Nezaměstnanost a ztráty pracovních perspektivjsou novou hrozbou. Odtlumila se též agresivita a různé formy hospodářské kriminality. Součástí"učící se"společnosti je potřeba přeškolování, doplňování vědomostí i dovedností. Pro mladší generaci je to jižsamozřejmé. Mnozí se dostali do světa a získali jiné zkušenosti než kdysi jejich rodiče - a o prarodičích nemluvě. Na proměnlivost zaměstnání budou lépe připraveni. Analyzovat podobné vývojové trendy je obtížné. Žijeme v nich anemáme patřičný odstup pro potřebný nadhled. Souvisí s tím i druhá otázka: Do jaké míry jsou obecné vývojové zákonitosti ovlivněny proměnami historického času a odlišnými zkušenostmi jednotlivých věkových kohort? Jsou dnešníčtyřicátníci stejní jako byli stejně staré osoby před 20 lety? Kohorta, která prožívala roky 1968 ve věku kolem 20 let bude svými zkušenostmi i postoji jiná než kohorta, která v té době teprve přicházela na svět a ve 20 letechprožívala rok 1989. Základní zákonitosti vývoje jistě zůstávají stejné, ale svět se rychle mění a mění se i životní podmínky různých věkových skupin. I zde vidím námět pro budoucí debatu. Naznačené otázky nemění nic na tom, žeŘíčanova kniha je potřebná a užitečná. Není to akademická učebnice, ale osloví - stejně tak jako první vydání - čtenáře, kteří hledají cesty k sebepoznání a snad i k hledání smyslu života. V hyperprodukci současné psychologickéliteratury je Říčanova kniha zřejmou stálicí, za kterou můžeme poděkovat a těšit se, že není autorovým posledním slovem o složitém putování člověka po stezkách života a po hledání přátelských i partnerských opor.

Komunikační stránka jazyka a její nejdůležitější součást - rozhovor - má v psychologii nezastupitelnou úlohu. Nedirektivní způsob komunikace s dítětem je vhodnou metodou předcházení komplikacím s agresivními, nejistými dětmi semočními problémy.

Předpokladem komplexního psychologického výzkumu je spolupráce většího počtu pracovišť, která dokáží vzájemně komunikovat a společně uvažovat.Některé studie ukazují, že pobyt dítěte mimo rodinu má vždy špatné výsledky. Další výzkumy však tento závěr vyvracejí.

Zjednodušeně lze říci, že zatímco osobnostní testy (zaměřující se na osobnostní rysy) ukazují, jak se člověk běžně chová v určitých situacích, hodnotové a zájmové testy nám říkají, jak by se daný člověk chovat chtěl (co je proněj přitažlivé a hodnotné).

Je hypnóza pro psychotiky skutečně nebezpečná, jak se dlouhá léta soudilo? Nebo jim může pomoci? Naše zkušenosti hovoří ve prospěch druhé možnosti.

Diskuze o využívání takzvaných ochranných lůžek rozhýbala veřejné mínění, a pokud by ji nepřekryly politické tahanice o křesla v nové vládě, možná by pokračovala i dále. Rozdělila nejen veřejnost, ale i odborníky. A protože sejedná o závažné téma, neměla by zapadnout.Zatímco u dětských postýlek nikoho dřevěné mříže nepřekvapují - děti jsou přece malé a bez ohrádky by si mohly ublížit - u psychiatrických pacientů, kteří nejsou schopni kontrolovat svoje chování, jsou ochranná lůžkapovažována za porušování lidských práv.

Zraková vada často upoutá veškerou pozornost vidících lidí a zastíní všechny ostatní vlastnosti zrakově postiženého. Toto zkomolené vnímání ve spojitosti s různými předsudky pak řídí jednání vidících vůči takto postiženémučlověku.Tereza Laryšová (1978) - Psycholožka. Působí na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity. Ve své diplomové a rigorózní práci se zabývala psychologickými službami pro děti a dospělé se zrakovým postižením. Tétoproblematice se věnuje i ve své disertační práci.

Dlouhodobé odnětí svobody je často pomalým procesem sociální deformace, jehož podstatou je absence většiny druhů sociálních interakcí. Izolace odsouzených ve specifických podmínkách věznice je překážkou jejich reintegrace do společnosti.Fotografii z vězení v New Jersey (USA), která v roce 1975 obletěla svět, pořídil legendární Henri Cartier-Bresson.

Po vstupu České republiky do EU se mnohé matky ptají: jak to, že v západních zemích zůstávají matky s dětmi doma déle a muži je snadněji zabezpečí?Matky by si měly uvědomovat svoji ničím a nikým nenahraditelnou hodnotu. To, že právě ony daly svým dětem život a že jen ony jim mohou poskytnout pravé mateřské teplo.

"Věříme, že každý člověk má svůj život ve vlastních rukou. Proto vzděláváme dospělé, aby v dětech dokázali rozvinout a posílit schopnost přijímat svobodná a odpovědná rozhodnutí."Základní filozofie kurzů pro učitelea vychovatele se opírá o tzv. osobnostní a sociální výchovu. Koncept, který si klade za cíl věnovat pozornost rozvoji různých stránek osobnosti dítěte (ale i učitele), rozvoji jeho sociálních dovedností a praktické mravnívýchově. Je to výchova dovedností pro život. Účastníci kurzů se s užitím aktivizujících metod, her a cvičení učí prakticky sebepoznání, sebeovládání, organizaci vlastního života, řešení konfliktů, rozhodovacím dovednostem atp.

Ochrana slabšího patřila ve středověku k rytířským ctnostem. Kampak se v dnešní době vytratila?Oběti šikany se častěji nechají snadno vyprovokovat. Na jejich účet si potom kdekterý slaboch a zbabělec může dobývat společenský status humoristy, siláka či hrdiny.