Extrapunitivní variace

V každé učebnici psychologie najdeme pěkně utříděné typy reakcí na frustraci. Extrapunitivní typ hledá vinu za selhání v druhých, intropunitivní v sobě a impunitivní mimo sebe a mimo druhé - v souhře nepříznivých okolností.Názorné příklady pak mají objasnit, oč tu běží (bývají často dosti, řečeno eufemisticky, prostinké). Jenže, jak už tomu bývá u všech typologií, i typy reakcí na frustraci mají komplikovanější skladbu a dynamiku. Student, kterýneuspěl u zkoušky, spatřuje vinu v profesorovi, je-li nadán extrapunitivitou. Tíhne-li k impunitivitě, spatřuje vinu v situačních proměnných. Anebo spatřuje vinu v sobě, a to tak, aby si zachoval sebeúctu, má-li intropunitivnínávyk. Ale tak tomu v praxi nebývá. Obvykle každá z uvažovaných reakcí má větší či menší podíl na výsledné proklamaci. Podíl extrapunitivity může být vyjádřen znechucením z nelidskosti zkoušejícího, podíl intropunitivitymomentální špatnou kondicí a impunitivita nešťastným vytáhnutím zapeklité otázky, a to vše vytváří konečnou postfrustrační reakci. Ta se posléze odstiňuje podle toho, kdo je jejím příjemcem. Základní zákonitost psychickéhoobsahu, že totiž vždy funguje komplexně, ne analyticky, platí ovšem i zde. Snaha dát se vést učebnicovými schématy bývá ošidná, je tomu tak u všech typů (extraverze-introverze, typy sociálního chování - pasivita, agresivita,asertivita, prosocialita,racionalita-emocionalita atd.). Býváme někdy naivně uspokojeni, podaří-li se nám přesně pojmenovat a zakategorizovat určitý psychický akt, mnohdy však se naše uspokojení mění v rozpaky - složitostduševní dynamiky je slovy těžko uchopitelná. V tom se zračí i složitost, svoboda, komplexnost i vznešenost předmětu naší vědy; mívám z toho vždy radost, že jde nejen o nejsložitější, ale i nejpozoruhodnější předmět, který nebyldopřán jiným vědám. Před majestátností tohoto faktu jsem zároveň přiváděn k pokoře. Vraťme se k extrapunitivitě. Zdá se mi, že je nějak zahrnuta v každé naší reakci na frustraci, třeba jen malým dílem, snad jen stopově. A navícjako by se uměla přeměňovat v ne-extrapunitivitu. Vezměme banální příklad. Nepodařilo se mi přesvědčit svou ženu o své pravdě. Mohu se intropunitivně obviňovat, případně vezmu do úvahy nepříznivé okolnosti, ale stále ve mnětrčí extrapunitivní osten - má žena bývá proti logickým argumentům často imunní. Jako by někde vždy byla extrapunitivní agresivita, třebas potlačená nebo maskovaná. Komplexu extrapunitivity je zapotřebí dobře rozumět. Rozhodněnejde o nějakou objektivní autoreflexi. Postfrustrační agresivita je autonomnější, než bychom si přáli. Zdá se tedy, že extrapunitivita je přítomna více méně v každé následné reakci, formována tou či onou valencí. Zde jsmeblízko Freudovi, i když nemusíme tuto agresivitu považovat za vrozený úděl. Nasadím-li si masku psychoterapeutické laskavosti a vstřícnosti, musím odolávat razanci extrapunitivních vznětů. Tak tomu bývá i v jednání s úřady, vobchodech, na pracovišti i při hrách, jsme-li k sobě upřímní. Jako by extrapunitivita, třebas tutlaná, byla stále v pohotovosti. I ona podléhá snaze předstírat a transponovat se do jiné tóniny. Dobře je to čitelné u politiků,jež politická praxe vybavila širokým spektrem maskovacích manévrů. Je tomu opravdu tak, že v náročných životních situacích bývá extrapunitivita vždy nějak přítomna? Nevím, ale raději s tím počítejme, abychom si zachovali dobréspaní. Ostražitost proti ní umožňuje žít v skutečně lidském prostředí i se sebou samými.