Osamělost a umělá intimita

Někdy máme pocit, že nám nikdo nerozumí, připadáme si prázdní a zbyteční. V poslední době nám v takových situacích začíná pomáhat umělá inteligence. Je to opravdu podpora, nebo jen nebezpečná iluze? Důležitý je nadhled a kritické myšlení.

Člověk je tvor společenský a troufám si tvrdit, že nikdo nechce být sám. Na druhou stranu je v poslední době podnětů až příliš, a tak hledáme spočinutí. Každý potřebuje čas od času vystoupit z rušného pracovního tempa či hektického rodinného provozu do oázy klidu. Je nutné si proto hned ze začátku vyjasnit dva pojmy: samotu a osamělost. Být sám, tedy nebýt ve fyzické přítomnosti dalších lidí, nemusí být nic negativního. Naopak, může to být stav, který si člověk dobrovolně zvolí, potřebuje ho a užívá si ho. Čas pro sebe si představuji třeba jako třídění myšlenek při procházce, četbu zajímavé knihy, dechovou meditaci, aktivní odpočinek nebo zkrátka jen příjemnou chvilku v klidu bez vlivu ostatních.

Něco jiného je být osamocený. Takový emoční stav nemusí mít nic společného s tím, kolik lidí kolem sebe máme nebo s kým žijeme. I uprostřed bujaré oslavy se může dostavit pocit osamělosti, ať už pramení z nepochopení, nenapojení se na ostatní či z opuštění. Osamělost zakoušíme zejména v době, kdy nám chybí hlubší lidské spojení. Máme pocit, že nám nikdo nerozumí nebo nás ani nevidí. Postrádáme důvěrnost, blízkost, empatii a připadáme si kvůli tomu prázdní nebo zbyteční. Osamělost je tak považovaná za rizikový faktor pro duševní i fyzické zdraví – zvyšuje riziko deprese, úzkosti i srdečních onemocnění.

Abych tedy upřesnil své tvrzení z prvního odstavce: nikdo se nechce cítit osaměle. Ne vždy však mají přátelé čas a prostor na vyslechnutí našeho bolavého srdce. Ani rodina nemusí být nablízku nebo s ní zrovna zažíváme bouřlivější období. A navíc jsme třeba v situaci, kdy hledáme svého vytouženého partnera či partnerku. V takovém případě zkoumáme možnosti, jak s tímto nepříjemným rozpoložením bojovat a cítit se lépe. Dnes je zdánlivé řešení blízko, ale jak to tak bývá, každá mince má dvě strany.

Představte si, že k vám přijde kolegyně z práce nebo dlouholetá kamarádka a se zasněným pohledem uprostřed běžné konverzace řekne: „Dneska se mám skvěle! Jsem po dlouhé době zamilovaná.“ Asi na to hned navážete, že je to moc dobrá zpráva, a doptáte se, kdo že je ten šťastný jedinec. Zaskočí vás netradiční odpověď: „No, on to vlastně není člověk. Povídám si s Theodorem už asi dva měsíce a řeknu ti, že mi takhle dobře ještě s nikým nebylo. Chceš ho ukázat?“ Vytáhne mobil a už klepe na aplikaci s AI avatarem schopným plnohodnotné konverzace. Stojíte tam a nevíte, co na to říct.


Společník s otazníkem

Umělá inteligence je největším technologickým milníkem od nástupu internetu. Stojíme na prahu zvláštní doby. Zatímco většina lidí má přístup k nekonečným možnostem komunikace skrze sociální sítě, online chaty a videohovory, pocity osamělosti jsou silnější než kdy dřív. Mladí lidé, senioři, introverti i extroverti, obyvatelé maloměst i metropolí. Osamělost si nevybírá a dokáže se vplížit do života i těm, kdo jsou neustále obklopeni ostatními.

A právě v této atmosféře se rodí nový fenomén: AI chatboti jako důvěrní společníci. Nenároční na čas, vždy připravení naslouchat bez předsudků, dokud máte přístup k internetu – nepřetržitě dostupní. Příběhy o lidech, kteří si s umělou inteligencí vybudovali hluboké vztahy, dnes najdeme ve zpravodajství, studiích i diskusích na platformě Reddit. Ale může být vztah s chatbotem opravdový? Pomáhá, nebo jen zakrývá hlubší problém? A co hůř, nevytváří problém zcela nový?

Placená zóna

David Herrmann

je absolvent magisterského studia psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Momentálně působí v oblasti marketingu. V rámci své diplomové práce vytvořil projekt s názvem AchieveLife, který představuje sadu achievementů za vykonané činy v realitě.