Úskalí hraní si na vojáky

Ve sféře mezinárodních vztahů se občas skloňuje koncept threat perception, přeložitelný jako vnímání hrozeb. Součástí tohoto procesu bývá chybné vyhodnocování podnětů z okolí jako nebezpečných, pokud v nás vzbuzují emoce jako strach či vztek. „Pokud se vás někdo snaží přinutit udělat to, co dělat nechcete, možná to vyhodnotíte jako nepřátelské chování a zareagujete špatně,“ popisuje politoložka a neurovědkyně Marika Landau-Wells, podle níž se s vnímáním hrozeb hojně počítá, avšak málokdy se daří vysvětlit, na jakých psychologických základech tento proces vlastně stojí.

To se ostatně uspokojivě nepodařilo ani jí, ačkoli provedla metaanalýzu více než pěti stovek dřívějších studií zahrnující přes jedenáct tisíc účastníků; respektive jejich mozků, jelikož se jednalo o výzkumy využívající různé neurozobrazovací metody. Těžko říct, jak přesně náš mozek „tváří v tvář“ hrozbě vlastně funguje, s trochu větší jistotou se však dá určit, jak nefunguje.

Výsledky metaanalýzy ukázaly, že na nátlak mozek často reaguje odporem, nikoli podřízením – jako když se děti na hřišti vůči prvním signálům šikany spíše postaví, než aby se jim podvolily. Překvapivě podobné to bývá i s představiteli suverénních států, kteří na výhrůžky a tlak odpovídají agresí, čímž může dojít k rychlé eskalaci konfliktů. Landau-Wells v tomto kontextu připomíná, že i v rozsáhlých geopolitických otázkách hrají roli automatizované procesy v našem mozku, což mívá daleko do ryze racionálních kalkulací zahrnujících veškerá myslitelná pro a proti.

Zdroj:

Landau-Wells M. 2024. Building from the Brain: Advancing the Study of Threat Perception in International Relations. International Organization, 78, 4, str. 627–667.