Architekti vlastní mysli

V moderní neuropsychologii a kognitivní vědě roste zájem o takzvané epistemické emoce, které hrají klíčovou roli v tom, jak zpracováváme informace a také jak emoce regulujeme. Mezi ty nejmocnější patří zvědavost (curiosity) a úžas (awe). Fungují jako motory našeho kognitivního růstu, motivace a psychické odolnosti. V tomto textu je postavíme proti vnitřnímu kritikovi (self-criticism), formě negativní samomluvy (self-talk), kterou mnoho lidí mylně považuje za nástroj motivace, ačkoli vědecké důkazy naznačují opak. Ukážeme si, jak tyto tři stavy ovlivňují náš mozek, proč otevřenost mysli vítězí nad bičem sebekritiky a jak můžeme vědu využít k lepšímu životu. Regulace emocí je v dnešní době nadmíru užitečná a důležitá. 

Zvědavosti, úžas a kritika

Zvědavost je v neuropsychologii definována jako impulz k lepšímu porozumění nebo vnitřní puzení k pochopení toho, co prozatím nevíme. Podle Lowensteinovy teorie informační mezery funguje zvědavost podobně jako hlad. Vzniká z vnímaného nedostatku informací a její uspokojení je mozkem chápáno jako vnitřní odměna. Existuje v několika formách: od zvědavosti impulzivní až po systematickou, která je vědomě pěstovanou dovedností umožňující zkoumání světa i vlastního prožívání.

Úžas je emoce komplexní a charakterizují ji dva hlavní rysy: vnímaná rozsáhlost a potřeba kognitivní akomodace (přizpůsobení). Rozsáhlost může být fyzická, například pohled na západ slunce, nebo konceptuální – hluboké pochopení složité věci. Úžas vzniká ve chvíli, kdy narazíme na něco, co přesahuje naše běžné chápání světa, a musíme upravit své mentální modely, abychom tuto novou zkušenost vstřebali. Úžas je považován za stav sebepřesahu, kdy odvracíme pozornost od vlastního ega k širšímu celku.

Na opačné straně stojí vnitřní kritika spojená s přecitlivělostí na sociální hodnocení, se strachem z negativní zpětné vazby, chyb a také s pocity méněcennosti. Vnitřní kritik, který někdy přebírá otěže, hodnotí a přivádí na scénu obavy a pochybnosti. Soudí, jací jsme a nejsme, co děláme dobře nebo špatně.

Aktuální vědecké poznání naznačuje, že zatímco zvědavost a úžas otevírají mysl pro nové informace, motivují nás k objevování a růstu a podporují flexibilitu, vnitřní kritika nás uzavírá do obranného režimu strachu.

Emoční regulace

Emoční regulace je proces práce s emocemi, kterým ovlivňujeme jejich intenzitu a trvání. Zvědavost a úžas slouží jako efektivní nástroje a následné dovednosti, které nám umožňují přejít z „obranného modu strachu“ do „modu otevřenosti“. Motivují nás k učení a prozkoumávání, čímž snižují úzkost z neznámého. Místo abychom se cítili ohrožení neznámou situací, začneme ji vnímat jako hádanku, kterou můžeme vyřešit, což výrazně snižuje stresovou reakci. 

Úžas je sebepřesahující emoce, která má unikátní schopnost vyvolat efekt „malého já“ (small self). V tomto stavu se naše problémy a starosti zdají méně významné v porovnání s rozlehlostí světa nebo vesmíru, což vede k vyšší míře pokory, štědrosti a pocitu propojenosti s ostatními lidmi. Studie ukazují, že lidé, kteří často prožívají úžas, jsou ochotnější pomáhat druhým a vykazují nižší hladiny markerů chronického zánětu v těle. Úžas také rozšiřuje vnímání času a zvyšuje spokojenost se životem. Určitě jste někdy zažili pocit, kdy se díváte na zmíněný západ slunce nebo třeba na hory a jste jednoduše unesení. Najednou všechno dostává jiný rozměr a význam. 

Úžas a zvědavost jsou zajímavé emoce, jelikož umožňují kognitivní přehodnocení či přerámování (reappraisal), což je efektivní strategie emoční regulace. Umožňuje jiné vysvětlení situace tím, že se zaměřuje na užitečné informace namísto hrozby, strachu a pochybností.

Vnitřní kritika je v krátkodobém horizontu někdy vnímána jako motivátor k výkonu (snaha vyhnout se negativnímu důsledku), ale dlouhodobě je spojena s emočním vyčerpáním a depresivními symptomy. Zneužívá totiž naši pozornost k neustálému monitorování našich chyb a obav. Chronická sebekritika vede k vnímání i neutrálních podnětů jako potenciálně ohrožujících, což vyčerpává kognitivní zdroje potřebné pro regulaci. Kritika nás fixuje na chyby v minulosti, místo aby nám umožnila se z nich skrze zvědavost poučit.

Neuropsychologie a mozek

Zobrazovací metody mozku (fMRI) odhalují zajímavé rozdíly v tom, jak zmíněné stavy aktivují naše neurální sítě.

• Zvědavost. Když ji pocítíme, aktivuje se v mozku dopaminergní systém odměny, konkrétně nucleus caudatusa inferior frontal gyrus(IFG). Pro mozek je získávání nových informací stejně uspokojující jako jídlo nebo peníze. Aktivace navíc posiluje paměť. V dopaminergním stavu zvědavosti si lépe pamatujeme i věci, které s předmětem naší zvědavosti přímo nesouvisí.
• Úžas. Tento prožitek je spojen s poklesem aktivity v oblastech spojených se zaměřením na sebe, zejména v precuneu, který je součástí sítě defaultního modu (DMN). Právě tento pokles neurální aktivity v precuneu koreluje s pocitem sebepřesahu a zmíněným „malým já“. Fyziologicky úžas často aktivuje parasympatický nervový systém, což vede k celkovému zklidnění organismu a komplexnímu kognitivnímu zpracování.
• Vnitřní kritika. Aktivuje oblasti spojené se stresem a hrozbou, jako je amygdala (centrum strachu). Výzkum naznačuje, že vnitřní kritika nám dlouhodobě nepomáhá, protože snižuje aktivitu v dorsolaterálním prefrontálním kortexu (DLPFC), který je zodpovědný za exekutivní funkce (plánování, organizaci, seberegulaci, paměť či pozornost), kognitivní kontrolu a regulaci nepříjemných emocí. I když krátkodobě může kritická samomluva zvýšit pozornost k úkolu ze strachu z neúspěchu, jak bylo naznačeno, dlouhodobě narušuje sebedůvěru a vede k maladaptivním a neefektivním vzorcům chování. Lidé s vysokou mírou sebekritiky vykazují oslabenou konektivitu v sítích mozku zodpovědných za regulaci nepříjemných emocí, což ztěžuje jejich schopnost vyrovnat se s problémy, výzvami a nezdary. To znamená, že ve chvíli, kdy nás vnitřní kritik začne bičovat, vypíná se právě ta část mozku, kterou potřebujeme k racionálnímu řešení problémů a uklidnění se. Kritika také zvyšuje limbickou reaktivitu amygdaly a narušuje konektivitu DMN, což brání efektivní introspekci a budování strategií pro zvládání stresu. Kritika nám tedy nepomáhá, protože nás biologicky zbavuje schopnosti efektivně přemýšlet a adaptovat se. Vyvolává kognitivní únavu, která snižuje pozornost a motivaci. 

„Nekašli na sebe“ – praktické tipy 

Vědecké poznatky nabízejí konkrétní cesty, jak nahradit neúčinnou kritiku konstruktivní a dlouhodobě udržitelnou zvědavostí a úžasem: 

• Nahraďte souzení zvědavostí. Namísto kritického souzení vlastní chyby jako „jsem neschopný“ se ptejte: „Co přesně se v této situaci stalo a jaké nové informace mi to dává? Co se teď se mnou děje? Jak mám tendenci reagovat? Jak se cítím? Jak přemýšlím? Jak reaguje mé tělo?“ Tento přístup aktivuje sítě odměny místo stresových okruhů. Vědomé kladení otázek o vlastních myšlenkách, emocích a chování jako o „datech a informacích“ umožňuje takzvanou kognitivní defúzi, tedy vědomý odstup od často nepříjemného obsahu.
• Úžas si dávkujte pravidelně.Využívejte úžasu v běžném dni, například skrze kontakt s přírodou v rámci awe walks– procházek, při nichž se záměrně necháte ohromit přírodními detaily nebo výhledy. Dále pomáhá sledování videí vesmíru, podmořského světa, západů či východů slunce, ale i návštěva koncertů a galerií či vyhledávání vědeckých zajímavostí. To vše totiž pomáhá „resetovat“ náš úhel pohledu (prefrontální kortex) a rozšiřuje vnímání času, čímž se snižuje pocit stresu, časového tlaku a zaměření na vlastní neúspěchy. Začněte žasnout už dnes! Zasloužíte si to. 
• Buďte nejen zvědaví, ale i všímaví. Trénink všímavosti neboli mindfulness, spojený se zvědavostí, zvyšuje schopnost nehodnotícího pozorování, což přímo posiluje vlastní zvědavost, oslabuje vliv vnitřního kritika a zvyšuje životní spokojenost. Na chvíli se čas od času zastavte, nic neposuzujte a jen tak si všímejte. Kde se právě teď nacházíte? Co se děje kolem vás či ve vás? Jak se aktuálně cítíte? Co potřebujete? Co máte na sobě? Co právě teď děláte? Jak to děláte? 

Závěrem můžeme říci, že nahrazení vnitřního kritika úžasem a zvědavostí není jen otázkou pozitivního myšlení, ale představuje hluboký posun v neuropsychologickém fungování mozku nutný pro zachování kognitivní flexibility. Zatímco kritika aktivuje stresové okruhy, paralyzuje a ochromuje naše nejvyspělejší exekutivní funkce a zvyšuje únavu, úžas a zvědavost stimulují systém odměny a podporují adaptaci. Tento přístup nám umožňuje přistupovat k životním výzvám jako k příležitostem pro zkoumání, což vede k větší psychické pohodě a celkovému rozvoji odolnosti. Nekašlete na sebe, pravidelně si dávkujte úžas a buďte zvědaví. 

Zdroje:

Allen, S. 2018.The Science of Awe. Berkeley: Kalifornská univerzita.

Heylighen, F. 2024. Curiosity, Awe and Wonder: the emotions that open our mind. Foundations of Science.

Jo, H.-j. et al. 2024. Neural Effects of One’s Own Voice on Self-Talk for Emotion Regulation. Brain Sciences, 14, 7, 637.

Kidd, C. & Hayden, B. Y. 2015. The psychology and neuroscience of curiosity. Neuron, 88, 3, str. 449–460.

Kim, J. et al. 2021. The effects of positive or negative self-talk on the alteration of brain functional connectivity by performing cognitive tasks. Scientific Reports, 11, 14871.

Le Cunff, A.-L. 2024. Systematic Curiosity as an Integrative Tool for Human Flourishing: A Conceptual Review and Framework. Integrative Psychological and Behavioral Science, 58, 4, str. 1876–1894.

Schutte, N. S. & Malouff, J. M. 2023. A meta-analytic investigation of the impact of curiosity-enhancing interventions. Current Psychology, 42, str. 20374–20384.

Servaas, M. N. et al. 2013. The Effect of Criticism on Functional Brain Connectivity and Associations with Neuroticism. PLoS One, 8, 7, e69606.

Doprovodné obrazy: Jan Pražan