Pokud vidíme něco děsivého či nebezpečného, pravděpodobně se pokusíme rychle utéct. Tyto automatické emoční reakce bývají spojovány s evolučně velmi starou částí mozku zvanou amygdala. Díky ní pocítíme strach, který přiměje organismus k nějaké formě reakce. Jenže amygdala nezpracovává pouze strach nás samotných, nýbrž i lidí okolo nás. A tady to začíná být zajímavé, protože podle zkoumání americké psycholožky a neurovědkyně Abigail Marsh lze vysledovat ještě něco vývojově staršího nežli strach – totiž potřebu pečovat o druhé. A tak když vidíme ve tváři druhého člověka strach, okamžitou reakcí amygdaly je signál k tomu, abychom se k němu přiblížili, a to bez ohledu na možné nebezpečí pro nás samotné.
Zní to přitom až paradoxně: lidé s nadprůměrně reaktivní amygdalou jsou na jednu stranu citlivější vůči prožitkům strachu, zároveň ale i ochotnější jednat, když strach prožívá někdo z jejich okolí – přičemž altruistická pomoc mívá před „sobeckým“ strachem přednost. Roli v tom nejspíš hraje i fakt, že empatické upřednostnění druhého bývá následně velmi kladně ohodnoceno, a dopaminová dávka potěšení tak slouží jako motivace k tomu, abychom příště udělali totéž.
Nejen dopamin, ale i oxytocin hraje v každodenním hrdinství roli. Pokud jsme totiž svědky odvážných skutků či nesamozřejmého soucitu vůči druhým, především právě tento neurotransmiter zajistí, že pocítíme úžas čili pozitivní pocit plynoucí z toho, že nás něco přesahuje. V součtu to znamená, že můžeme pro své pocity sebevědomí a sebeuvědomění udělat něco dobrého už jenom tím, že zaměříme více pozornosti na lidi, přírodu a obecně jevy kolem sebe.
Zdroje:
Marsh, A. A. 2015. Understanding amygdala responsiveness to fearful expressions through the lens of psychopathy and altruism. Journal of Neuroscience Research, 94, 6, str. 513–525.
Monroy, M. & Keltner, D. 2022. Awe as a Pathway to Mental and Physical Health. Perspectives on Psychological Science, 18, 2, str. 309–320.