Online archiv

Zdeněk HelusPraha, Portál 2004, 228 s.Práce Zdeňka Heluse obohacují již mnoho let širokou pedagogickou veřejnost, jsou inspirující nejen pro pedagogy, ale i psychology, výchovné poradce a rodiče. Nová autorova kniha je členěna do čtyř hlavních částí, které jsourozpracovány do samostatných kapitol a podkapitol. V první části nazvané"Objevování dítěte a jeho dětství"autor nejprve provádí čtenáře dějinami dítěte a seznamuje ho s myšlenkami významných historiků ve vztahu kotázkám dětství. Dále jsou čtenářům předkládány poznatky psychologických výzkumů, které si kladly za cíl pochopit dítě jako osobnost s jeho specifickými zvláštnostmi a potřebami. Na konci této části autor upozorňuje naproblémy, s nimž se dnešní dítě musí potýkat. Druhá část publikace nazvaná shodně s názvem knihy se zabývá otázkami a východisky osobnostního pojetí dítěte. Čtenář se může seznámit se základním obsahovým vymezením dítěte, a toz pohledu odlišnosti dětského věku od dalších životních etap. Autor zajímavým způsobem vysvětluje základní předpoklady osobnostního pojetí dítěte. Zaměřuje se na výklad základního postoje, který má čtenáři pomoci pochopit, naco je třeba se v přístupech k dítěti zaměřit, tedy na odkázanost, vývojové směřování a potencialitu jedince. Třetí část nazvaná"Osobnostní zřetel v přístupu k dítěti"je v podstatě analýzou zřetelů, na které nelzezapomínat, které je třeba respektovat a uplatňovat v rámci edukace. Velmi mě zaujala právě problematika druhé a třetí části publikace. V současné době, kdy školy řeší otázky koncipování vlastních vzdělávacích programů, zde lzenalézt celou řadu velmi cenných a nosných informací pro praxi. Čtvrtá část"Úrovně a stadia vývoje osobnosti dítěte"seznamuje čtenáře s vývojovými stadii, prostřednictvím kterých je poukázáno na obecné znaky atendence osobnostního vývoje dítěte. Závěrem autor upozorňuje, na co by neměli pedagogové zapomínat při práci s dětmi, co je podstatou realizace osobnostního pojetí dítěte. Klade důraz na učitelovu profesionalitu. Pokud se mámvyjádřit k publikaci jako celku, mohu konstatovat, že tvoří logicky uspořádaný text, který podává čtenáři řadu velmi zajímavých a podnětných informací vedoucích k vytvoření všestranného pohledu na dítě a dětství. Význam tétopublikace vidím zejména v tom, že obsah knihy přináší nejenom pohled na dítě a dětství v historickém kontextu, ale současně poukazuje na aktuální otázky dotýkající se života dítěte v dnešní společnosti. Kniha poskytujeteoretické zázemí nezbytné k porozumění dítěti, přináší hlubší vhled do dětství a vede čtenáře k zamyšlení a snaze pochopit dnešní dítě. Domnívám se, že uvedená publikace si zaslouží pozornost široké odborné i laickéveřejnosti, tedy všech, kteří mají zájem hlouběji proniknout a pochopit problematiku týkající se dítěte a samotného dětství. Publikace je velkým přínosem pro pedagogickou praxi a jistě každý učitel zde najde cenné informace.

Dana DobrovskáPraha, ISV 2004, 196 s.Autorka publikace je erudovaná psycholožka, vedoucí Katedry pedagogiky a psychologie na Masarykově ústavu vyšších studií ČVUT. Řadu let vyučuje studenty i absolventy technických oborů psychologii. Je rovněž činná v Mezinárodníspolečnosti pro inženýrskou pedagogiku IGIP, kde pracuje ve výboru pro udělování titulu inženýr-pedagog. Má nemalou zásluhu na rozvoji této mezioborové disciplíny u nás. Ve své knize nejprve vymezuje předmět inženýrsképedagogiky a charakterizuje její místo v systému dalšího vzdělávání inženýrů. Dále se věnuje historickým proměnám, ke kterým dochází v profesi učitelů obecně a všímá si zvláště situace učitelů na ČVUT, kde působí. Dvěsamostatné kapitoly jsou věnovány vývoji a stavu pedagogického vzdělávání učitelů technických předmětů ve vybraných evropských zemích. U nás se kromě ČVUT inženýrská pedagogika rozvíjí i na dalších technických vysokých školácha univerzitách. K postižení hlavních důrazů a trendů rozvoje inženýrské pedagogiky autorka velmi příhodně využila metody obsahové analýzy referátů z konferencí IGIP v období 1993-2003. Ukazuje se, že největší zájem odborníkůpřitahuje v posledních letech didaktika technických předmětů, využití počítačů ve výuce a problematika kurikula. Zvláštní kapitola je v knize věnována psychologii a tvorbě výukových textů z psychologie pro techniky. Autorka zdezúročila své dlouholeté pedagogické zkušenosti z výuky tohoto předmětu na ČVUT. Dokládá, že má-li být tato výuka efektivní, musí respektovat určitá specifika technicky vzdělaných studentů a stanovit si reálné vzdělávací ivýchovné cíle. Na technických školách se ovšem kromě psychologie vyučují i další humanitní předměty. Autorka ukazuje, že jejich nabídka není v současné době dostačující. Proto se zasazuje za jejich rozšíření i za kvalitnějšípersonální zabezpečení zkušenými odborníky. Za perspektivní formu studia na vysokých školách obecně a na technických školách zvláště je v současné době považován e-learning. Tato forma však s sebou přináší i některá vážnárizika, vyplývající z nedostatečného zohlednění pedagogických zásad. Výsledné efekty pak mohou být nižší než u výuky klasické. Pedagogické a psychologické poznatky shrnuté autorkou v této kapitole umožňují vyhnout se těmtorizikům. V poslední kapitole uvádí autorka podrobnou charakteristiku bakalářského programu Specializace v pedagogice na Masarykově ústavu vyšších studií ČVUT. Kniha je nesporně zajímavým zdrojem poznatků o méně známé oblastipedagogického a psychologického vzdělávání. Její velkou předností je, že se neopírá o pouhou teorii, ale staví na obsáhlém empirickém materiálu. I když hlavní cílovou skupinou čtenářů nebudou psychologové, ale technici aučitelé, pro psychology bude jistě zajímavým a povzbudivým zjištěním, jak významně se může jejich obor uplatnit i ve výuce technických oborů a jaké perspektivy zde mohou mít.

Nechte si poradit od našich autorů, nebo se inspirujte v knižní příloze...

Jan SokolPraha, Portál 2004, 240 s.Kniha jednoho z nejvýraznějších křesťanských intelektuálů je přitažlivá úhlem pohledu. Nejde v prvé řadě o teologii nebo religionistiku, spolu s antropology si autor klade otázku, jak se na lidech a společenstvích projevuje, ženěčemu věří. Přestože se náboženskost vzpírá běžným vědeckým metodám, racionálnímu popisu z venku, antropologický pohled může říci mnohé."Proč se ale zabývat tímto reliktem dávných dob a přežitých představ, který nejen kničemu nepotřebujeme, ale který zanáší do moderního světa obecné prosperity a tolerance nové nebezpečné fundamentalizmy?"ptá se autor v úvodu a tato kritická otázka naznačuje směr jeho dalšího tázání. Sokol se věnujeevropskému prostředí, sleduje nejstarší"pohanská"náboženství od uctívání předků po starý Egypt, po židovství a křesťanství a poukazuje na z dnešního pohledu zajímavé souvislosti: kořeny náboženské nesnášenlivosti,zrození lineárních dějin a iluze pokroku, svědomí a podíl náboženství na vytvoření prostoru pro lidskou svobodu, ovšem také náboženské války, zatlačení"konfesí"do soukromé sféry s následným vyprázdněním etiky a takdále. (Škoda jen, že není věnována větší pozornost islámu, který v Evropě hrál a bude hrát nezanedbatelnou roli.) Nejprovokativnější je však sama základní hypotéza, a to že náboženství je ve své podstatě vyjádřením vděčnosti zadar života, za stvoření."Sám fakt mého života, stejně jako zdraví, štěstí, láska nebo děti, stejně jako lidská kultura nebo společnost, do níž jsem se narodil, jako svět a příroda, z nichž mohu žít, vstupují do méexistence jako externality - čili tradičněji řečeno dary, které nejsou výsledkem mých schopností, mého úsilí ani mých nákladů,"píše Sokol."Jako takové mne ovšem přirozeně zavazují."Důsledkem pak je starost obudoucnost rodiny, ale také dalších blízkých lidí, společnosti, kultury, světa. Tato myšlenka podle autora spojuje všechny náboženské systémy od prehistorie do dneška a skrývá v sobě nadějný potenciál pro současný svět. Člověkkonce 20. století se zřekl svých ambicí na vlastní absolutnost."V hrůze z toho, co tato ambice napáchala, opustil myšlenku automatického pokroku, uznává a přijímá svou konečnost a omezenost."Přispějí však současnánáboženství k pokorné péči o budoucnost stvořeného světa? Již z výše uvedeného je patrné, že kniha přímo nabádá ke kritickému přemýšlení, je psána přitažlivě srozumitelně a jen výjimečně zabíhá do detailních podrobností.Přitom však díky uváděným poznatkům z různých vědních oblastí je přínosná jak pro studenty, tak i pro odborníky. Kniha vznikla na základě přednášek pro studenty Karlovy univerzity a částečně navazuje na Filosofickouantropologii. Oproti ní je však studie Člověk a náboženství napsána uceleněji, srozumitelněji a se sympaticky střízlivým osobním zaujetím. To jí dodává na výmluvnosti, aniž by zakrývalo otazníky kolem sporných náboženskýchprojevů.

Michael A. Arbib (editor)MIT Press 2003, 1136 s.Objemná kniha seznamuje čtenáře se současným stavem teoretických neurověd. Sestavil ji tým sedmnácti spolupracovníků a poradců, z nichž někteří připravují celosvětovou elektronickou databázi výzkumu mozku. Přesto však publikacenení vyčerpávajícím seznamem literatury pro odborníka - umožňuje však orientaci v oboru. Publikace sestává ze tří částí. V první z nich je čtenář seznámen se základními poznatky o nervové buňce a dočte se o různých úrovních astylech analýzy. Z hlediska úrovní sleduje publikace důležité postupy velkých informačních systémů, pokračuje například rekuretními sítěmi neurofyziologických modelů až posléze poskytne základní informace o modelovánímolekulárních struktur. Z hlediska stylů analýzy usiluje o interdisciplinární přístup. Čtenář je seznamován s evolučním vývojem mozku, umělou inteligencí, kognitivní psychologií, biologicky inspirovanými robotickými přístupy apodobně. Následuje úvod do neuronových sítí, které modelují dynamické adaptivní systémy. Týká se to klasifkování vzorů, vytváření svazků vzorů, asociace vzorů... Uspořádání druhé části, v níž nás autoři provázejí teorií mozku,nemá údajně žádný teoretický význam. Jedná se prostě o jeden možný způsob přístupu ke článkům shromážděným ve třetí části. Tento průvodce mapuje teorii mozku do 22 skupin, jež sceluje do osmi základních. Na začátku obsahujemetamapu - informuje čtenáře o vzájemné propojenosti těchto 22 skupin. Některé zde pro jejich důležitost uvedu: základní modely umělých neuronů, neuroetologie a evoluce, mozkové regiony u savců, kognitivní neurověda,psychologie, lingvistika, umělá inteligence, nervová plasticita, nervové kódování, přirozené nervové sítě, dynamika a učení v umělých nervových sítích, spočitatelnost a komplexnost, senzorické a motorické systémy, technickéaplikace. Třetí část knihy se skládá z 285 článků a tvoří více jak 90 % obsahu. Články jsou uspořádány abecedně podle názvu. Abecední seznam autorů příspěvků a tematický index se nacházejí na konci publikace. Uveřejněné článkymají spíše reprezentovat určité téma, než je soustavně zpracovat. Každý článek začíná netechnickým popisem, následuje vlastní sdělení, diskuze k tématu, diskuze otevřených problémů. Na konci článku jsou odkazy na další tématateorie mozku a neuronových sítí. A také odkazy na"Průvodce"v druhé části. Připomeňme ještě, že mezi světovými přispěvateli jsou z bývalých lidových demokracií zastoupeni pouze tři Maďaři a Lánský a Kůrková zAkademie věd. Přínos recenzované publikace spočívá především v celkovém množství informací. Zaujme jistě každého, kdo se výzkumem mozku nebo technickými aplikacemi biologických poznatků o nervovém systému zabývá, není všakvhodná pro úplného začátečníka. Některé části předpokládají znalosti z matematiky, neurofyziologie, anatomie mozku a podobně.

Martin JáraPraha, Pražská vydavatelská společnost a Homeopatická klinika Praha 2004, 210 s.Járova monografie je zaměřena na teorii snů a zejména na jejich využití v psychoterapii (jak ostatně vyjadřuje i podtitul: Psychoterapeutické inspirace). Autor ji určuje primárně odborníkům, ostatní zájemce však neodrazuje.Kniha je psána s velkým rozmachem, vysokými ambicemi a obrovským osobním nasazením. Vychází z pečlivě pročtené české literatury doplněné o tituly v angličtině a odkazuje na řadu uměleckých literárních děl, která se nějakýmzpůsobem ke snům vztahují. Autor se nebojí použít vlastní sny s osobním kontextem, okamžité nápady, komentovat a kritizovat klasiky tématu. Motorem celé knihy je autorova velká fascinace spánkovým sněním. Jára je nadšenýobdivovatel snů a své zanícení se snaží teoreticky uchopit a prakticky použít. Východiskem je mu Gestalt terapie, ukrajuje však sdělení ze všech dostupných pramenů, zejména z analytické psychologie. Nedostatkem inspirace tedytato publikace netrpí, problematická je však nezávaznost, s jakou jsou koncepty propůjčovány, letmo hodnoceny a zase odkládány."Klíče"ke snu probírané v samostatných kapitolách jsou asociace, projekce, kompenzace aretroflexe. Tyto termíny jsou vágně uchopeny a chaoticky používány. Značný prostor je věnován tématu, zda v terapii používat či nepoužívat interpretace. Autor se klikatě dopracovává spíše k záporné odpovědi. Interpretace jeJárovi nápadem ke snu, který terapeut okamžitě explicitně vyjádří. Takové interpretování je potom snadné negovat. Nejsou však zmíněny okolnosti, jako je vhodné načasování výkladu, terapeutovo povědomí o tom, proč interpretacipoužil, a jeho zodpovědnost za to. Výklad nemusí"ničit tajemství a sílu snů", jak Jára varuje, může vést naopak k prožitému náhledu. Podstatnou součástí knihy jsou příklady terapeutické práce. Jsou tu zápisypůsobivých snových obrazů a příběhů, ale jejich terapeutické použití zůstává nejasné. Nahlédnuty jsou velké psychické síly, které se ve snech zrcadlí, další práce se jich však už netýká. Jakoby úzdravná síla snů spočívala pouzev jejich samotných obrazech a obdivu k nim. Co se týká pozice terapeuta, Jára se například domnívá, že terapeut, který zná vnější kontext (tedy život klienta), je při hledání významných míst snu spíše v nevýhodě. Dále má podleautora terapeut"skoro zodpovědnost nabídnout své sny klientovi", protože"sny praktikujícího terapeuta...patří i klientovi". Tato"skoro zodpovědnost"ovšem vyznívá například při představě terapieklienta s osobnostní poruchou problematicky. Kniha celkově opomíjí veškeré kontraindikace a omezení vyplývající z diagnózy. Každá původní česká práce je v záplavě překladů potěšujícím nakladatelským počinem. Též nadšení prosnový svět je v době fascinované především vnějšími hmatatelnými obrazy sympatické. Otevřená prezentace své terapeutické kuchyně a vnitřních myšlenek je zase obdivuhodně odvážná.

Když člověk zaslechne, co mu nějak nesedí, hned zbystří sluch. Já zbystřím sluch, když zaslechnu to, co říká nadpis této kapitolky.

Desítky let po smrti znal jeho dílo jen úzký okruh žáků a přátel. Dnešní učebnice tvrdí, že spolu s Piagetem nejvýznamněji ovlivnil uvažování o kognitivním vývoji. Nakolik však jeho hypotézy podporuje výzkum?Vygotskij je dnes velmi populární ve světě - a opět i doma. Jeho kulturní přístup se dá postavit proti údajně konzumnímu a výkonovému myšlení Západu.

Asociace vydavatelů testů (Association of Test Publishers) vypracovala odpovědi na nejčastější otázky, které si laická veřejnost v souvislosti s psychologickými testy klade. Jejich výběr přinášíme ve volném překladu.

Když si člověk přijde na něco sám, je to daleko cennější, víc to vydrží a lze na tom stavět, říká Hana Junová. Terapeut by měl klienty vést k tomu, aby dokázali svůj život řídit sami.

Velká část psychologů přijala návrh na snížení trestní odpovědnosti ze současných 15 let na 14, nebo dokonce na 12 let s rozpaky. Jiní, zejména politici a část veřejnosti, s tímto krokem souhlasí.Zvlášť rizikovou skupinou jsou děti vyrůstající v prostředí dětského domova, jak to zakusil i hlavní hrdina filmu Marian, nebo děti na útěku z dětského domova nebo výchovného ústavu a mladí lidé, kteří jsou po dovršenízletilosti propuštěni z ústavní péče.

Prosociální chování se vyskytuje v širokém spektru situací a je ovlivněno mnoha okolnostmi. Různé výzkumy poukazují na odlišné osobnostní vlastnosti altruisticky se chovajících lidí.Odborníci se přou, zda existuje chování, které nekalkuluje ani se sebemenším ziskem.