Online archiv

Prevence je jedním ze základních kamenů působení v nejrůznějších oblastech sociální patologie. Někdy se považuje za odnož psychoterapie. To je však velmi zavádějící a nesprávná představa.Preventista by měl být připraven, že si ho třída sama bude"zkoušet."

Pro rock, stejně jako pro ostatní žánry současné populární hudby platí, že kromě svého hudebního poselství vytvářejí i širší kulturní prostředí. Řada takových fenoménů byla v minulosti psychologicky i sociologicky zkoumána, aťuž se jedná o hnutí hippies (pozdní Beatles) či vitalistickou a energickou rockovou kulturu (Rolling Stones). Hudba odráží to, co společnost prožívá, jak je to v případě hektického a nervózního městského života vyjádřeného vestudených opakujících se metalických rytmech Talking Heads, obsesivní úzkosti ve skladbách Nine Inch Nails, disharmonického šumu a hluku průmyslové civilizace v ostrých a chaotických zvucích industrial rocku či pocitu odcizenía totální dezintegrace death metalu. Tyto hudební směry nemůžeme pochopit, pokud nepochopíme společenský kontext, v němž se rozvíjely. Nepochopíme hudbu industrial rocku bez pochopení pocitů odcizeného člověka uprostřed plněmechanizovaného, citově vyprázdněného světa. Podobně jako určité nekrofilní postoje metalové hudby s důrazem na destruktivní a desintegrující prvky, které opět zrcadlí pocit dehumanizace, smrti individua i postindustriálníspolečnosti. Opakující se motiv odcizení v současné populární hudbě ukazuje podobně jako ostatní typy umění jeden z typických rysů současné společnosti."Do současné populární hudby se promítá mnoho rysů života dnešníspolečnosti. Nejvíce mě však znepokojuje existence takových hudebních směrů, jako například black metal nebo death metal, do kterých se promítá dnešní nihilismus, pocity prázdnoty, preference násilí či přímo oslava zla. Je tocosi nového. Hudba byla v naší kultuře vždy svým založením pozitivní - byla spojena s krásou a radostí (ovšem někdy i smutkem), nikdy však přímo neoslavovala zlo nebo ošklivost,"říká Marek Franěk. Klasický rocksedmdesátých let se vyznačoval značným vitalismem, ovšem následující hudební směry v populární hudbě začaly dávat čím dál větší důraz na disonanci, rytmický a melodický antagonismus až po kompletní rozpad hudební struktury, jakto vyjadřuje industrial rock složený z civilizačního hluku včetně zvuku cirkulárky, tiskařských strojů či aut. Tato psychická apokalypsa je vyjádřená v rockových skladbách a skladbách new wave zrcadlících odcizení přelomusedmdesátých a osmdesátých let (skupiny Suicide, Residents), podobně jako post-punk hard core (skupiny Black Flag, Dead Kennedys) či nekonečné pomalé skladby acid rocku, v nichž se tóny přelévají, vytvářejí bizarní obrazce,přetvářejí realitu podobně jako LSD a končí v šílenství, totální dezintegraci či depresi (Codeine, Black Heart Procession), tedy v opačné pozici, než tomu bylo v případě energického a vitálního klasického rocku. Z toho vyplývá,že rocková hudba není zdaleka organický a ucelený fenomén, naopak v roztříštěných stylech a skladbách do značné míry vyjadřuje roztříštěnou realitu. I tvrdá hudba odmítající a kritizující společnost se ale stává sama produktemtrhu a masové kultury. Tlak konzumu z ní ovšem vytváří zvláštní formu, která pomalu ztrácí svůj obsah a své poselství."Západní společnost svým liberalismem určitě přispívá k tomu, že lidé se mohou zabývat skoro vším, coje napadne. Tvrdá hudba bezpochyby patří k těmto svobodám,"říká Michael Šebek."Svůj podíl má i to, že tvrdá hudba se dá dobře prodat těm, kteří o ni mají zájem. Trh se zde tedy určitě bohatě prosadí."

Na konci koncertu kapela ničí své nástroje i aparaturu, diváci šílí. V okolí koncertního sálu potom zbude několik rozbitých autobusových zastávek. Může za to hudba? Ozzy Osbourne, Iron Maiden, Deep Purple a další skupiny"tvrdšího ražení"prošly na podzim naší zemí, nebo se k nám chystají. Lístky jsou vždycky dopředu beznadějně vyprodané. Není třeba chodit tak daleko. Stačí ráno nastoupit do autobusu a zaručeně potkáme několik mladýchlidí se sluchátky na uších. Ostrý rytmus a agresivní hudbu slyší obvykle i všichni kolem nich. Proč si mladí lidé tuto hudbu vybírají? Je pravda, že tvrdá hudba člověka poškozuje? Vždyť řada mladých lidí uvádí, že se pokoncertu své oblíbené skupiny cítí jakoby nabitá novou energií.Moderním hudebním směrům jde o víc než pouze o hudbu. Vytvářejí svou vlastní subkulturu, mají své hodnoty a svůj životní styl.

Pozitivní emoce mohou zvyšovat naši odolnost vůči běžnému nachlazení a rýmě. Vyplývá to z nové studie Sheldona Cohena z Carnegie Mellon University v USA, která byla publikována v časopise Psychosomatic Medicine (Vol. 65, No. 1).Výzkumu se zúčastnilo 334 dobrovolníků. Výzkumníci je v průběhu tří týdnů sedmkrát ve večerních hodinách kontaktovali telefonem a prostřednictvím rozhovoru zjišťovali jejich aktuální emoční stav. Účastníci měli za úkolzhodnotit, jak se v průběhu uplynulého dne cítili. Sloužilo k tomu celkem šest čtyřbodových škál - tři pro oblast pozitivních emocí (energie, well-being, klid), tři pro emoce negativní (deprese, úzkost, hostilita). Po tétoúvodní fázi aplikovali autoři výzkumu každému z účastníků viry způsobující rýmu přímo do nosu. Poté byl každý účastník sledován po dobu pěti dnů, zda u něj propuknou příznaky nachlazení."Lidé, kteří skórovali nízko vpozitivním emočním stylu, onemocněli třikrát častěji než lidé s vysokými skóry v oblasti pozitivních emocí,"uvádí Cohen. Následovalo podrobnější zkoumání toho, jak emoční styl ovlivňuje průběh onemocnění. Lidé s příznakynachlazení měli za úkol každý den pomocí čtyřbodové posuzovací škály přesně hodnotit své symptomy - ucpaný nos, kašel a bolesti hlavy. Zatímco negativní emoční styl nesouvisel s tím, zda lidé onemocní či nikoliv, výzkum ukázal,že lidé s vysokými skóry v negativním emočním stylu uváděli více příznaků, než by odpovídalo objektivním ukazatelům. Naopak lidé s nízkými skóry v oblasti pozitivních emocí uváděli méně příznaků onemocnění, než by se daloočekávat na základě objektivního posouzení jejich zdravotního stavu. Pozitivní emoční styl byl u účastníků asociován se zdravější životosprávou a nižšími hladinami adrenalinu, noradrenalinu a kortizolu - tří tzv. stresovýchhormonů. Podle autorů studie však tato zjištění nevysvětlují spojitost mezi pozitivními emocemi a odolností vůči nemoci. Dospělí lidé mají rýmu v průměru 2-5krát za rok, děti v průměru 7-10krát. Podle Cohena může změna emočníhostylu směrem k pozitivním emocím vést k poklesu rizika nachlazení a rýmy.

Psychcrawler je nástroj Americké psychologické asociace, který slouží k vyhledávání informací a dokumentů z oblasti psychologie v rámci těchto serverů: American Psychological Association (www.apa.org), APA Public Information(helping.apa.org), National Institute of Mental Health (www.nimh.nih.gov), National Institute on Drug Abuse (www.nida.nih.gov), The Substance Abuse and Mental Health Services Administration (www. samhsa.gov), U.S. Department ofHealth and Human Services, Center for Mental Health Services (www.mentalhealth.org), National Clearinghouse for Alcohol and Drug Information (www.health.org), Sidran Foundation (www.sidran.org) a National Center forPost-Traumatic Stress Disorder (www.ncptsd.org).

G. van den Aardweg; Praha, Exodus Hnutí pro život ČR Jihlava 2003. 110 s.Do našich škol byla zaslána publikace"Terapie homosexuality. Příručka pro postižené a poradce", překlad práce z poloviny devadesátých let. Už při čtení prvních řádků na mne dýchl středověk. Autor vychází zpředpokladu, že homosexualita představuje neurotickou poruchu celé osobnosti a tudíž je v podstatě léčitelná. Dokonce uvádí, že za 3 - 5 let 15-20 % léčených nemá homosexuální cítění. Jiní se prý k homosexualitě vracejí vestresu. Mladému gayi a lesbičce je doporučeno najít si nějakého terapeuta, aby jej doprovázel. Oficiální psychoterapeuti nejsou příliš vhodní, neboť zastávají oficiální ideologii o neměnnosti homosexuálního cítění. Takže jelepší volit kamaráda, pedagoga, faráře. Snad proto putovala kniha právě do škol (bez schvalovací doložky MŠMT či jiných odborných institucí). Úvodem autor slibuje informace o homosexualitě, které však pravděpodobně zapomnělzařadit. Místo toho se dočítáme o filosofickém pojetí normality a také o tom, že homosexualita je nemocí a je nutné s ní bojovat. Který homosexuál nebojuje, je zbabělec. Najdeme zde:"Sexualita, která nemůže dospět k cílipohlavního spojení, je nutně neplnohodnotná. Je to funkční porucha...Homosexuální partnerství jsou nevyzrálými formami lidských vztahů."Stostránkový spisek je dělen na dvě části: Názory a Praktická pravidla pro terapii.Začátek Názorů jsou citace různých klasiků umně poskládaných v patřičný obraz. Dovídáme se, jak je špatné, že společnost vnímá homosexualitu jako něco normálního, že rodiče homosexuálů nejsou kvalitní (mnohé matky a otcové jsouneurotičtí), a když bojují za práva svých homosexuálních dětí, kompenzují vlastní nedostatky ve výchově. Ve"vědecké"části knihy se autor vypořádává s vrozeností homosexuality - bohužel často vyvrací již překonanénázory. Navíc poukazuje na spornou objektivitu výzkumů, pokud je vede homosexuál. Upozorňuje nás také na to, jak s vědeckými závěry zacházejí média. Horší je to v kapitole Praktická pravidla pro terapii. Jsou tu popisoványzásady teo-terapie, kterou zde autor hrdě nazývá křesťansko-psychologickou metodou. Prvním krokem je najít dobrou vůli a průvodce. Tomu je nutné sdělit o sobě vše, aby nám otvíral oči. První dva týdny probíhá sebepozorování,sebeanalýza pocitů. Nabízí se tu, co má pacient zjistit - že je emocionálně nezralý a nejednal jako dospělý, i když mohl. Pak dochází k pozorování svého chování a musí dojít k závěru, že se sebeprosazuje a vyhledává pozornost.Je nucen sledovat svůj hlas, slovní obsahy, myšlenky, které chová sám k sobě. Má pozorovat svou sexualitu - co jej vzrušuje u druhého - a konfrontovat to s vlastními pocity méněcennosti. Následuje pozorování vlastní mužské(resp. ženské) role. Po rozpoznání svého dětinského JÁ může přistoupit k morálnímu sebepoznání, najít svou hříšnost. Udělat si ze svého stavu legraci atd. Autor píše, že odvyknout homosexualitě je stejné jako odvyknutí kouření.Co k tomu dodat (a je to vůbec potřeba)? Za osm let vedení psychologické skupiny adolescentních gayů, kde existoval výrazný identifikační vzor v postavách vedoucích skupiny (muže a ženy), nemohu"nálezy"nizozemskéhopsychologa potvrdit. Spíš naopak. Nepříjemný pocit nezmenšuje ani předmluva renomované psycholožky dr. Ivy Šípové. Ta se opatrně snaží knihu chápat jako pomoc určité skupině gayů pro jejich individuální cestu. Komu knihudoporučit? Homosexuálům - už zralým osobnostem - kteří se chtějí seznámit s protinázory. Náboženským dogmatikům, kteří prezentovaná"fakta"mohou využít ve svém tažení proti homosexuálům. Latentním homosexuálům (mezikteré osobně řadím i iniciátory tisku této příručky) pro alibi jejich neotevřenosti. A vůbec všem homofobním občanům. Jenom bych si přál, abych byl jediný, kdo knihu dočetl do konce.

Richard E. Friedman je profesorem hebrejské a srovnávací literatury na Kalifornské univerzitě v USA; doktorát získal na Harwardu a přednášel jako host i v Oxfordu a Cambridge. Jeho knihy jsou oprávněně bestsellery - patří k maléčásti vědců, kteří dokážou nabídnout výsledky svého bádání v čtivé a napínavé podobě. I jeho kniha Mizení Boha vydaná nakladatelstvím Argo je plná překvapení - a to jak pro laiky, tak pro odborníky. K velkým překvapením patří itón knihy - je to pojednání o náboženství, které nechce ani"obracet na víru", ani"vyvracet víru"; nepřináší žádné fantastické"objevy", jimiž se to hemží v žurnalisticko-popularizující a brakovéliteratuře typu"Ježíš žil v Indii", je to seriózní pojednání vědce, které je však vším jiným než nudným poučováním z pozice odtažitého odbornictví. Její originalita a poutavost spočívá spíše v hloubce a ostrostiurčitého úhlu pohledu a nezvyklého stylu interpretace známých i méně známých faktů a v nalézání nečekaných souvislostí. Koncepce této knihy, která se pohybuje na pomezí literární vědy, filozofie, psychologie, religionistiky ateologie, záměrně připomíná detektivní příběh: kam mizí Bůh? Kam a proč mizí Bůh v Bibli - a kam a proč mizí v moderní kultuře? A může"prvé mizení"naznačit nějakou stopu pro to"druhé"? Autor si kladeotázku, kterou si v této podobě - přestože o Bibli vychází po dvě tisíciletí stále více odborných knih a komentářů, nyní na celé planetě - nikdo dosud nepoložil? Proč Bůh mizí v Bibli? Proč první stránky Bible jsou plny řečí oBohu - a jak procházíme hebrejskou Biblí (čili"Starým zákonem") spis po spise, vyjádření o Bohu jsou řidší a řidší, až v knize Ester zmínku o Bohu prakticky vůbec nenajdeme? Autor nejprve shromáždí ohromné množstvípřesvědčivých důkazů pro svou tezi, že Biblí prochází vývojová linie"Božího postupného odmlčení"a pak nabídne řadu vysvětlení - je přesvědčen, že tak záhadné jevy mají zpravidla více kombinovaných motivů a příčin.Pak se ponoří do druhé oblasti - moderní filozofie a literatury. Zde nacházíme mistrovskou psychologicko-literární studii srovnávající Dostojevského s Nietzschem - centrální myšlenky obou autorů interpretuje originálně vkontextu jejich osobní a rodinné historie. Od úvah o moderním ateismu přechází k dalším dvěma oblastem: k židovské mystice a soudobé fyzice. Při analýze typického motivu židovské kabaly - Bůh a jeho"sláva"(šechina)se stahují do"exilu"- nachází autor rozhodující klíč: motiv Božího dobrovolného stažení se ze světa proto, aby byl učiněn svobodný prostor pro člověka. A kam se"Bůh stahuje"? Odpověď nachází autor vsoudobém fyzikálním obrazu světa - avšak protože celý spis je koncipován jako"detektivka", bylo by krajně neslušné reprodukovat vyluštěnou tajenku. Je to kniha strhující pro každého, kdo má odvahu myslet bezpředsudků - a čím je čtenář vzdělanější a všestrannější, tím větší potěšení a obdiv u něj vzbuzuje autor, jehož je opravdu těžké přistihnout při nějakém odborném omylu či myšlenkové neserióznosti.

nejvíce zaujaly přední české psychology?

Tereza Spencerová; Praha, G plus G 2003. 126 s.Tereza Spencerová, jedna z výrazných postav české novinářské komunity, prošla procesem přeměny pohlaví. Její kniha Jsem tranďák! je v naší historii teprve druhou knihou, autenticky se zabývající transgender problematikou očimavlastního prožitku (první byla publikace Monika Němcová - Míla Němců - Robert Němec). Pokud ale čekáte autobiografický příběh plný depresí, neštěstí a stesků na nespravedlnost přírody, čekáte marně. Tereza téma uchopila slehkostí, bravurou a švihem sobě vlastním. V další části je popsána historie vývoje medicínského pohledu a medicínských způsobů řešení transgender problematiky. Tereze se povedlo velice zajímavým způsobem toto téma převést zapomoci laicky srozumitelných a čtenářsky atraktivních výrazů do napínavého vyprávění, proloženého zkratkami osobních příběhů jednotlivých aktérů. Neméně zajímavý je pak i kontext zeměpisný, kulturní a náboženský. Originálnímpříspěvkem je následný popis vývoje transkomunity v naší republice, založení občanského sdružení Transforum (zde byla Tereza jednou z hlavních postav) a peripetií spojených se snahou o podporu emancipace transgender lidí v soběi navenek, s úsilím o osvětu a změnu postojů majoritní společnosti. Veliký prostor pak Tereza věnuje obci českých sexuologů a speciální účty si vyřizuje s komisí schvalující chirurgické zákroky procesu přeměny pohlaví. Zcela jírozumím a většinu jejích výhrad považuji za oprávněnou. Nutno podotknout, že Tereza absolvovala proces přeměny pohlaví již před časem a mnoho věcí se od té doby, alespoň doufám, výrazně změnilo. V poslední části pak nám Terezadovoluje o něco více nahlédnout do svého života, speciálně pak do období pooperačního. Nerada bych svými těžkopádnými interpretacemi jakkoli měnila význam jejích přesných formulací se všemi barvami a vůněmi, váženými snad nalékárnických vahách. Hovoří zde s velikou upřímností o hledání sebe sama, hledání své skutečné identity, svého postavení mezi lidmi, své svobody a svého klidu. Tereza vždycky byla, je a bude výrazná osobnost, bojovnice, chytráa vzdělaná diskutérka, člověk se vzácným darem humoru i sebeironie a neodmyslitelnou permanentní potřebou zabývat se věcmi veřejnými. Její podíl na zvyšování informovanosti majoritní společnosti o transgender problematice jeveliký a osobní nasazení obdivuhodné. Žije tak, jak nakonec i sama uvádí v závěru své knihy:"Jsem tou nejlepší ženou, jakou mohu být, aniž bych tím nějak omezovala své ego, a jak říká moje kamarádka Milka - tak to bernebo nech být."Tak já bych si to, milá Terezo, dovolila brát - a moc Ti děkuji.

Ján Praško a kol.; Praha, Portál 2003. 359 s.Po více než třiceti letech se na našem knižním trhu objevuje další monografie zabývající se poruchami osobnosti. Na rozdíl od předchozích publikací se snaží na tuto problematiku podívat moderně, optimisticky. Máme příležitostse, četby dovědět více o vývoji v diagnostice poruch osobnosti a o změnách v postojích terapeutů k pacientům s touto diagnózou. V první části monografie se setkáme s teoriemi, klasifikací a diagnostikou poruch osobnosti. Přesdefinici poruchy osobnosti postupují autoři ke klasifikaci, prevalenci a etiologii poruch osobnosti. Správně nás upozorňují, že jako se snažíme porozumět osobnosti přes interakci temperamentu a charakteru, tak i její poruchupochopíme stejným způsobem. Z teorií vztahujících se k vývoji osobnosti autor na prvním místě zmiňuje S. Freuda. Můžeme si na několika stranách zopakovat psychoanalytickou teorii o uskutečňování duševní aktivity a znovu sipřipomenout pojmy vědomí, předvědomí a nevědomí. Není opomenuta ani struktura a dynamika osobnosti z pohledu psychoanalýzy, obranné mechanismy a teorie vývoje osobnosti. Kromě Freuda si můžeme připomenout i pohled MelanieKleinové a Erika Eriksona. Následují kapitoly se věnují behaviorální a kognitivní teorii osobnosti. O evoluční teorii osobnosti se autoři zmiňují až v poslední kapitole první části monografie, která je věnována psychologickédiagnostice poruch osobnosti. Současné modely osobnosti a jejích poruch -Millona, Cloningera a dalších - jsou ovlivněny evoluční psychologií, a tak nás autoři informují o Cloningerově teorii osobnosti a diagnostice poruchosobnosti. Druhá část monografie probírá základní léčebné přístupy. Autoři upozorňují, že jako terapeuti můžeme volit z několika psychoterapeutických směrů. Dále je dobré mít stále na mysli, že úroveň fungování pacienta,léčitelnost a prognózu nejvíce ovlivňuje pacientova ochota ke změně. Jsme informováni o možnostech využití podpůrné, interpersonální, skupinové, kognitivně-behaviorální psychoterapie, i o psychodynamickém přístupu v léčběporuch osobnosti. Každému z těchto uvedených léčebných přístupů se autoři věnují dostatečně podrobně, a tak je čtenář může využít jako návod při své práci. V samém závěru druhé části monografie nás autoři seznamují s hlavnímisymptomovými oblastmi a možnostmi jejich farmakologického ovlivnění a relativních kontraindikací u poruch osobnosti. Třetí a poslední část knihy je věnována specifickým poruchám osobnosti. Každá se podrobně věnuje jednomukonkrétnímu typu poruchy osobnosti, včetně diagnózy, diferenciální diagnózy, psychodynamického pohledu, podpůrné psychoterapie a kognitivně-behaviorálního přístupu v léčbě. Následuje seznam literatury s 275 tituly zahraničnímii tuzemskými. S potěšením mohu knihu doporučit pro kvalitní a přehledný výklad nejen diagnostiky poruch osobnosti, ale i podrobný popis možností terapeutického ovlivnění těchto poruch, kdy kniha narušuje terapeuticky rigidnípostoje a předsudky o neovlivnitelnosti těchto poruch.

Pozorování patří v psychologii tradičně k základním a nejužívanějším metodám. Také v oblasti psychologické diagnostiky - v klinické praxi i ve výzkumu - má metoda pozorování nezastupitelnou úlohu. Přestože o smysluplnosti aužitečnosti pozorování v psychologii jen málokdo pochybuje, je tato metoda spojena s řadou metodologických obtíží. Jak zajistit, aby pozorování bylo objektivní? Jak dosáhnout co nejvyšší reliability (spolehlivosti) a validity(platnosti) pozorování? Tyto a další otázky si kladli koncem minulého století také vědci, kteří pomocí metody pozorování popisovali a analyzovali chování kojenců, zejména pak interakční chování mezi matkou a dítětem. Nutnostpopsat co nejpřesněji a nejobjektivněji tento komplexní interakční proces plný jemných detailů vedla k vytvoření univerzálního počítačového programu Interact, který pozorování výrazně usnadňuje a zkvalitňuje. Jde o univerzálněpoužitelný systém, který slouží ke sběru, uchovávání a zpracování dat při behaviorálním pozorování. Zjednodušeně lze říci, že Interact je náhradou za tužku a papír, které se standardně při pozorování používají. Interact jevyvíjen již od počátku 90. let minulého století a za tu dobu získal uplatnění v mnoha aplikačních oblastech - kromě psychologie také v etologii, medicíně, farmakologii, marketingu apod. Jaké jsou základní rysy Interactu?

Možnost trénovat inteligenci a měnit strukturu intelektových schopností přináší metoda instrumentálního obohacování, která staví na teoretickém předpokladu, že inteligence není neměnná.Feuerstein chápe lidský intelekt jako modifikovatelnou, na všech stupních vývoje tvárnou kvalitu.