Online archiv

Internetové poradenství má zelenou. Možnosti anonymně se svěřit a poradit o svých problémech využívá stále více lidí. Míru anonymity si přitom určuje sám klient. Pro mnohé je to jediná možnost, jak překonat ostych a vyhledat pomoc.Pro někoho může být internetové poradenství dostatečnou pomocí nebo jedinou formou pomoci, kterou je ochoten či připraven přijmout.

Měli by vědět, že jsou problémy s alkoholem ohroženi více než běžná populace. Uplatňují se zde sociální vlivy (rodičovské modely, rodinné prostředí, rodinné rituály apod.), ale i vlivy genetické. Studie na dvojčatech ukázala, žejednovaječná dvojčata (mají stejný genetický materiál) se sobě více podobají v tom, zda se u nich vytvoří závislost na alkoholu než dvojčata dvojvaječná (ta mají společných jen 50 % genetického materiálu). Samotné genetickévlivy zvyšují riziko vzniku závislosti na alkoholu asi čtyřikrát. Dále zvyšuje závislost na alkoholu u rodičů riziko ve vztahu k poruchám chování a emočním problémům. Wegscheider-Cruse popsala reakce dětí v rodinách, kde sevyskytuje závislost na alkoholu, následovně:•Rodinný hrdina přebírá odpovědnost, nahrazuje nefungujícího dospělého a"zachraňuje rodinu". Typicky je to nejstarší sourozenec, který zastupuje závislého otce a pečuje o mladší děti."Hrdinovi"byměli dospělí dovolit vrátit se do dětství."Hrdina"by se neměl cítit odpovědný za problémy v rodině, ale chápat, že jsou to problémy dospělých, za které on nemůže a které není schopen řešit.•Obětní beránek odvádí pozornost od problémů dospělých tím, že dělá problémy sám. Chodí za školu, krade, lže, pere se, experimentuje s alkoholem nebo drogami apod. Takovému dítěti je třeba"dovolit zbavit sesymptomu". Jeho problémové chování by se nemělo odměňovat, ale naopak posilovat chování adaptivní.•Ztracené dítě je uzavřené a nekomunikující. Před bolestí vnějšího světa uniká do snění. Je třeba věnovat mu potřebnou pozornost a ukázat mu, že svět je vlídnější a bezpečnější, než se domnívalo.•Klaun šaškuje, a tak odvádí pozornost od problémů s návykovou látkou v rodině. Lépe, když se dospělí smějí, než aby se hádali nebo prali. Šaškování by se nemělo odměňovat. Měly by se hledat vhodnější způsoby, jak pomocidítěti se uplatnit a posílit sebevědomí. Ti, jejichž rodiče jsou závislí na alkoholu, by také měli vědět, že nejsou sami. Počet lidí závislých na alkoholu v Česku s ohledem na vysokou spotřebu může dosahovat 300 000 osob. Mnohozávislých vyrůstalo v rodinách, kde se problém s alkoholem vyskytoval, a mnoho z nich už má vlastní děti. Závislost u rodičů ještě automaticky neznamená, že se závislost vytvoří i u dětí. Podle amerických pramenů u více nežpoloviny těchto dětí závislost na alkoholu nevznikne. Naopak platí i to, že nepřítomnost problémů s alkoholem u rodičů ještě nikomu nezaručuje, že se sám nestane na alkoholu závislý. K řadě problémů působených alkoholem docházíi u těch, kteří závislí nejsou (úrazy, otravy a jiné zdravotní i sociální komplikace). Ti, u jejichž rodičů se vyskytl problém s alkoholem, by se měli alkoholu zcela vyhnout v dětství, dospívání a mladší dospělosti, protožezávislost na alkoholu by u nich mohla vzniknou rychle a v časném věku. I jako dospělí by se měli alkoholu vyhýbat nebo být vůči němu maximálně zdrženliví (např. nepřekračovat maximální dávku cca půl litru piva nebo 2 dcl vínadenně). Tito lidé by se také měli vyhýbat ilegálním drogám, protože i na nich by si mohli vytvořit rychle závislost. O tom, jak nebezpečný je alkohol pro děti a dospívající z rodin, kde je otec závislý na alkoholu, svědčí práceKubičky a spol. z roku 1990. Tito autoři uvádějí, že synové závislých otců, kteří začali pravidelně konzumovat alkohol do věku 17 roků, museli do věku 22 let ve 27 % kontaktovat speciální zdravotnické zařízení pro vlastníproblémy s alkoholem. Záhy konzumující mladí muži z celkové populace takový kontakt měli jen v 5 %. Do věku 22 let se pro závislost na alkoholu léčilo 8 % synů závislých otců, zatímco v celkové mužské populaci to bylo jen 1 %.Jestliže se objeví psychické problémy, měli by se pro ně léčit a využívat poradenských, psychologických i psychiatrických služeb. Případnou léčbu problémů s alkoholem je třeba zahájit co nejdříve. Včasná léčba je snazší,účinnější a bezpečnější.Alkoholismus se v Česku týká 300 000 osob. Mnoho závislých vyrůstalo v rodinách, kde se vyskytoval problém s alkoholem.

U dětí, jejichž matky trpěly po porodu depresemi (zvláště opakovanými), se ve věku 11 let ve zvýšené míře objevuje násilné a agresivní chování. Prokázala to studie provedená v britských rodinách a publikovaná v listopadovémčísle časopisu Developmental Psychology. Dale F. Hay z Cardiff University se svými spolupracovníky zkoumal v rámci longitudinálního výzkumu celkem 122 rodin žijících ve dvou oblastech v jižním Londýně. Snažil se zjistit, jakýmzpůsobem ovlivňuje postnatální deprese matky násilné chování dítěte v průběhu jeho vývoje. Rodiny zahrnuté do výzkumu byly reprezentativním vzorkem současné britské městské populace. S matkami byl prováděn rozhovor v dobětěhotenství, dále pak tři měsíce, rok, čtyři roky a jedenáct let po porodu. V jedenácti letech dítěte byl realizován také rozhovor s dítětem a s jeho vyučujícím. Jak autoři studie předpokládali, většina dětí se násilně aagresivně neprojevovala. Nicméně míra násilného chování byla vyšší u dětí, jejichž matky byly v období po porodu depresivní. Zvláště pokud se deprese alespoň jednou opakovala. Násilné chování bylo zjištěno častěji u chlapců,zpravidla šlo o násilí vůči vrstevníkům. Následkem byla častá zranění a vyloučení ze školy. Podle autorů studie je příčinou násilného chování jedenáctiletých dětí jejich neschopnost regulovat vlastní pozornost a emoce. Násilnéchování bylo často spojeno s nepozorností a pocity zlosti."Už předchozí výzkum prokázal, že problémy s regulací vlastní pozornosti a aktivity a problémy s ovládáním vlastní zlosti a odpovědí na frustraci jsou spojenynásilným chováním,"uvádí Dale F. Hay. Výsledky této studie ukazují, že duševní stav matky po porodu je důležitým prediktorem budoucího sociálního vývoje dítěte. Dosud však není jasné, jakými mechanismy se předpokládanývliv uplatňuje. Uvažuje se o biologických příčinách, pravděpodobně spojených s hormonální regulací. Možné je i to, že děti s vrozeným"obtížným"temperamentem vyvolávají depresi u matky. Ať již je chování dítětepříčinou či následkem, je zřejmé, že postnatální deprese je důležitým klinickým indikátorem zvýšeného rizika pozdějších problémů ve vývoji dítěte.

Ne že bych to věděl, ale přece jen bych rád přispěl několika poznatky z dlouhodobého zájmu o tyto"malé čtenáře". Píše o nich pěkně Zuzana Masopustová v Psychologii dnes, 11/2003. Spojuje hyperlexii (víceménějednoznačně) s dětským autismem, popřípadě s Aspergerovým syndromem, přičemž za diagnostické kritérium hyperlexie považuje, že"se dítě spontánně naučilo číst ve velmi raném věku (nejpozději před započetím školní docházky)a má zároveň obtíže s porozuměním či používáním mluvené řeči a se sociálními vztahy". To je zajisté velmi zúžené pojetí hyperlexie. Běžně se totiž pokládá za jakýsi protiklad dyslexie z onoho příznivějšího konce kontinuačtenářských schopností, tj. tedy za mimořádnou schopnost naučit se číst, a to buď překvapivě časně, nebo při inteligenci překvapivě nedostačující. Příklad z praxe: Patnáctiletá dívka, Morbus Down, ve zvláštní škole, inteligencev pásmu střední mentální retardace - čte rychle a naprosto plynně, bez jakýchkoliv obtíží - ovšem bez náležité větné intonace. Nerozumí tomu, co čte. Její komunikace a vztahy k sociálnímu okolí odpovídají úrovni jejíinteligence - pražádný autismus. Na druhé straně je v naší sbírce hyperlektiků přibližně polovina dětí, které se naučily samy číst do věku 4 let (naše kritérium hyperlexie je totiž přísnější) a jejichž vývoj intelektový aosobnostní je docela harmonický. Jejich inteligence je však obecně vysoká - naměříme IQ 140-160, ba v jednom mém případě až 180. Opět žádný autismus. Není ovšem vyloučeno, že při své vysoké inteligenci působí poněkud"nedětsky", mají jiné zájmy než jejich vrstevníci a mohou mít obtíže se sociálními vztahy. Problém je ovšem jinde než v autismu. (Kdyby si rodiče těchto dětí přečetli článek o"malých (autistických)čtenářích", byli by asi dost poděšeni.) V roce 1998 jsme prováděli šetření v mateřských školách pražských a venkovských. Ukázalo se, že před nástupem do školy umí číst (v klasickém textu Zajíček) přibližně na úrovni konce1. postupného ročníku v Praze asi 7 % a v jiných městech 2-4 %. Ale nic autistického, přičemž nejrůznějších drobných stížností je asi stejně tolik jako u ostatních dětí. Konečně je tu poslední skupina, která má vskutku něcospolečného s tím, co jako hyperlexii definuje Zuzana Masopustová. Jsou to děti s nápadně nerovnoměrným vývojem schopností a s nápadným chováním. Budiž však řečeno, že v naší sbírce hyperlektiků představují malou menšinu. A ikdyž jsou to vesměs velice"zajímavé případy", jen některé z nich bychom si troufali zařadit pod hlavičku autismu - u ostatních bychom našli spíše jen některé autistické rysy. Objevuje se u nich vskutku jakásifascinace písmeny a čísly už kolem dvou let. (Při vyšetření ukazuji na stůl a chci vědět,"z čeho je udělaný?". A tříapůlletý klouček mi perfektně přečte složité inventární číslo nalepené na hraně desky."Budemdělat počty", říká jásavě a jeho obličej se rozzáří jako měsíček v úplňku. Čte plynně, ale jednoduchý vzkaz mamince nedokáže vyřídit.) Jejich vlastní čtení je často (ne však vždy) jaksi samoúčelné - kalendáře, jízdní řády,telefonní seznamy a pod., nikoliv pohádky nebo něco dějového. Ale vícekrát jsem se setkal i s tím, že je zvláště zaujme vytištěný obsah (na začátku nebo konci knížky) a že pak hledají, kde ta kapitola je a o čem je - jde tedynepochybně o porozumění čtenému textu. Svědčí o tom konečně i to, že později se z onoho kalendářového zájmu vyvine zájem (také víceméně jednostranný) o encyklopedie a podobné naučné tlustospisy. Celkově ale ani o této skupinědětí bych nemohl ze zkušenosti říct, že je tu nějaké zákonité spojení mezi hyperlexií a autistickými rysy osobnosti. Je přece stejně tak mnoho dětí s autistickými rysy, které ve čtení rozhodně nevynikají.

Milenectví je jedinečný, avšak uzavřený a časově omezený životní příběh, mající tři koncové stavy: •přátelský rozchod (nejméně často), •manželství, •milenecký debakl (nejčastěji).

Člověk je"nevyléčitelně náboženský", říká sociolog a kněz Tomáš Halík. Proto ani dnes nemůžeme mluvit o ateistické společnosti. Za nálepkou"bez vyznání"se může skrývat široká škála překvapivě různých postojů.