Online archiv

Nedávno jsem přednášel na semináři s názvem „Jak se nezbláznit z dítěte s Aspergerovým syndromem“. Aspergerův syndrom je zjednodušeně řečeno lehčí forma autismu. U dětí s touto poruchou se často objevují různé druhy problémového chování, např. se vztekají, nadávají, jsou vzdorovité, negativistické, neodbytné. Na konci semináře jsem se ptal asi patnácti účastníků z řad rodičů a odborníků, co si ze semináře odnášejí. Znovu jsem si uvědomil, že pro rodiče je často důležité, že jim nějaká autorita potvrdí, co si sami už dlouho myslí, a dovolí jim se podle toho chovat. Pro jednu maminku bylo třeba důležité dovolení, že nemusí být ke svému handicapovanému dítěti připoutaná jako ke „středobodu svého života“, na který musí myslet, starat se o něj a trápit se s ním od rána do večera, ale že k němu může přistupovat jako k „milovanému, svébytnému doplňku vlastního spokojeného života a fungujícího partnerského vztahu“. Řada rodičů dětí s Aspergerovým syndromem však prožívání velmi rozporuplné emoce. Dvě maminky sdělily, že jsou ze semináře zklamané, že se vlastně vůbec nic nedozvěděly o tom, jak se nezbláznit ze svého náročného dítěte. Jedna z nich se rozplakala a řekla, že nenávidí svého syna. Přemýšlel jsem o tom, kde se stala chyba, protože několik hodin předtím jsem mluvil mj. o faktorech, které určují odolnost člověka, o změně škodlivého myšlení, které vede k silným emocím, uvedl jsem konkrétní příklad a rodiče měli možnost během několika praktických cvičení se sami zamyslet nad sebou, nad svým vztahem k dítěti, k partnerovi a k životu. Vybavil jsem si jednu psychoterapeutku, jíž klient říkal, že se jeho problémy nelepší, ať mu tedy už konečně poví, co má dělat. Odpověděla mu: „Mirku, já vím, vy byste chtěl recept na bábovku. Ale on žádný neexistuje. Musíte se s tím smířit. Jediný recept je pouze ten, který si vytvoříte sám.“ Co vlastně ty dvě ženy potřebovaly, já to nepoznal? Jednou z mých hypotéz je to, že chtěly rychlou, zázračnou, konkrétní a jasnou radu, jak trápení se svými dětmi vyřešit. Tu radu nedostaly, a tak jejich frustrace, zklamání, a možná i naštvanost, byly pochopitelné. Mnozí rodiče zažívají vnitřní konflikty a v jejich nitru vřou rozporuplné emoce. Své dítě milují, a zvláště matky k postiženým dětem hodně přilnou, i když je to často iracionální chování, protože pohledem ekonoma by bylo rozumnější věnovat více času a energie zdravému sourozenci (pokud další dítě mají), u něhož je vyšší pravděpodobnost, že se vložená energie více zúročí. Na druhou stranu mohou někteří rodiče pociťovat biologické, evolučně podmíněné tendence postižené dítě odmítnout nebo odvrhnout, jak tomu bývalo v minulých dobách. Jsou i pod velkým psychologickým tlakem vyhovět svému svědomí a nadměrnou, až perfekcionistickou péčí mírní pocity viny, že za postižení svého dítěte nějakým způsobem mohou. Překotným úsilím se někdy snaží dostát své zodpovědnosti za dítě, mají strach, že dítě v životě neobstojí a budou v budoucnu zažívat pocity rodičovského selhání. Navíc by rodiče měli vyhovět současnému sociálnímu tlaku, který je postavený na kultu dítěte, mateřství, rodičovství a na postoji, že hodnota člověka, zejména ženy, je určována především tím, jestli má děti, jaké má děti a jak se o ně stará. Tento tlak rodiče nutí věnovat svému dítěti, zvláště handicapovanému, maximální péči, a přikazuje jim dusit v sobě negativní emoce, které někdy přirozeně cítí. Jinak by byli veřejností, mnohými odborníky a konečně i sami sebou považováni za špatné rodiče.

Psychiatr a sexuolog Martin Hollý strávil část svého dětství za plotem malé slovenské psychiatrické léčebny, kterou vedl jeho otec, a když mu bylo patnáct, chtěl se podle svých slov stát bačou. Rodiče ho ale poslali na gymnázium. V současné době je ředitelem Psychiatrické nemocnice Bohnice. Rok jsem s ním spolupracovala na knize vydané v dubnu v nakladatelství Portál.

Kdekoli zmíním, že „dělám hypnózu“, ihned slyším žádost, abych „TO“ předvedl. Spousta lidí se – možná i díky různým efektním vystoupením v divadlech či v televizi – touží naučit ovlivňovat druhé lidi tak, aby dělali bizarní věci, plnili jejich přání či koupili jejich výrobky, anebo chtějí umět „číst myšlenky“ druhých lidí.

Ještě donedávna bylo v Česku zvykem, že si lidé navzájem nadávali způsobem apolitickým. Zákopovou válku v podobě dobromyslného pošťuchování spolu vedli vegetariáni a masožrouti, kavárenští povaleči a kulturisté či Brňáci a Pražáci.

Na květen připadá 35 svátků, výročí, mezinárodních i evropských dnů od seriózních až po více či méně bizarní. V některých dnech tedy můžeme slavit víckrát. Jistě netřeba zmiňovat Svátek práce, zajímavý je i Mezinárodní den svobody slova, který připadá na 3. května, vyhlášený v roce 1991 Reportéry bez hranic a Unesco, především na paměť novinářů, kteří zemřeli při práci v ohniscích bojů. 5. květen je jedním z dnů, které se nesou ve znamení zdraví a hygieny, slaví se, mimo jiné, i Mezinárodní den hygieny rukou vyhlášený WHO v roce 2005. Nejspíš vás napadne, že osvětová kampaň je třeba především v rozvojovém světě, nicméně zdravotníci soudí, že základní zásady je užitečné připomenout i u nás – mytí rukou je totiž tak notoricky známé a banální téma, že ho máme občas tendenci podcenit. 15. květen je Mezinárodním dnem rodiny, vyhlášeným Valným shromážděním OSN v roce 1994. Nemusíme zrovna bádat nad tím, je-li, či není rodina dnes ještě základem státu, ale spíš si připomenout, čím je rodina pro nás samotné. Ta primární, v níž jsme vyrostli, i ta, kterou máme, nebo bychom chtěli založit sami. 17. května je Mezinárodní den informační společnosti. V roce 2006 jím chtěla OSN zvýšit povědomí o vzdělávání a přístupu k informacím prostřednictvím internetu – stačilo deset let a mnohé z nás napadne, jestli bez všepřítomných IT vymožeností občas nebylo líp… Ale geekové všech zemí, tedy IT nadšenci, si něco takového rozhodně nemyslí, dokonce se spojili a vyhlásili 25. květen jako Geek Pride Day. Tentýž den označujeme jako Pomněnkový den. Symbol pomněnky, říkající „nezapomeň na mě“, upozorňuje na Mezinárodní den ztracených dětí, tedy na děti v nesnázích, které se staly obětí sexuálního obtěžování, týrání, které se doma bály tak, že utekly, nebo byly z nejrůznějších důvodů uneseny. Vznikl v roce 1983 u USA. A nakonec z bohatého diáře vytrhneme ještě 31. květen, Světový den bez tabáku, vyhlášený WHO v roce 1987. Pokud se vám nepodařilo skončit s kouřením po novoročním předsevzetí, možná najdete nový impulz, třeba díky návštěvě odvykací poradny, které určitě nabídnou pomoc kuřákům v řadě tuzemských měst a obcí.

malinka13: „Ahoj, jak je?“ anika12: „Nic moc :( .“ malinka13:„Taky se necítím nejlíp.“ anika12: „Naši se zas hádaj.“ malinka13:„Jo, u nás je to stejný. Co budeš dělat?“ anika12:„Si pustím něco, asi.“ malinka13:„A co posloucháš?“ anika12: „Shakiru.“ malinka13:„Jé, já taky...“

Adam Kadmon je podle židovské tradice označení pro „prvotního člověka“, pro prvního lidského tvora stvořeného Bohem, zaplňujícího prázdnotu – příznačný pseudonym pro člověka, který se rozhodne vyprávět příběh samoty a odcizení. Hloubku autenticity můžete jen domýšlet. Adam se k tomuto nechce vyjadřovat a já jeho rozhodnutí respektuji. Ptám se tedy jinak:

Gigolo. Tak to říkali. Gigolo, společník, žádná ku..a, to říkali. Geisha mezi muži. Silná, krásná, inteligentní a ohleduplná. A také dobře zajištěná. Takovou práci mi nabízeli. Čistou a perfektně zorganizovanou.

Jasným svědectvím o tom, že vztahy matek a dcer nebyly ani v minulosti zdaleka jen harmonické, jsou pohádky. Pro jejich skrytá poselství dnes mají psychologové odborné termíny, například taková Šípková Růženka, to je jasný separační problém.