Online archiv

Díval se na sebe do zrcadla a po tváři mu stékaly slzy. Cítil, jak v něm opět roste napětí a nervozita. Věděl, že se možná bude chvíli snažit to potlačit, ale nakonec zase nevydrží… V hlavě mu vířily obavy. „Bakterie! Mohl by mít na rukou bakterie! Jsou přece všude! Je jich tu určitě plno!“ Pustil vodu. Otevřel skříňku, opatrně vytáhl nové antibakteriální mýdlo, rozbalil ho tak, aby se mýdlo ničeho nedotklo, postupně prstem poklepal na všechny čtyři zaoblené rohy mýdla ve směru chodu hodinových ručiček. V hlavě si odpočítal řadu čísel a začal se mýt… Už podesáté… (Příběh pacienta)

terapeut Andre Jacomet začal svůj pražský seminář Trauma a závislosti promítáním poutavých reklam se slogany Touha, Obsese, Závislost na Diorovi a vyvolal hned několik otázek: Jsme všichni závislí? Je způsob, jakým žijeme, zdrojem traumatu? Co s tím můžeme dělat?

Vybavíte si zápletku příběhu Mikulášových patálií? Mikuláš se obává, jaká bude jeho pozice v rodině po narození sourozence, a jako jedno z řešení ho napadne útěk, protože nikdy nepřesvědčí rodiče, aby si ho nechali. Zdá se vám to absurdní? Míra reálnosti rizika útěků je ryze subjektivní.

„Chvalte, chvalte!“ doporučují pedagogicko-psychologické příručky jako jednoznačný a všezachraňující způsob, jak vychovat zdravě sebevědomé dítě. Metodu chválení označují za základní stavební kámen úspěšného výchovného prostředku. Obecně tomu samozřejmě tak je. Jak si ovšem vysvětlit fakt, že tolik chválených dětí prožívá pocity nízkého sebevědomí a sebedůvěry? O faktu, že je potřeba chválit, oceňovat, povzbuzovat, pozitivně hodnotit nejen pokroky dětského vývoje, ale i malé úspěchy, není snad ani potřeba diskutovat. V klinické praxi se však příliš často setkáváme s tím, že očekávaná přímá úměra, tedy „dostatek pochvaly úměrně odpovídá zdravě sebevědomé osobnosti dítěte“, se nedostaví. Jak tedy vlastně děti chválit? Děláme my rodiče někde chybu? Čeho se můžeme vyvarovat?

Přežili bychom bez supermarketu?

Nový seriál o typických povahových rysech a o tom, jak s dotyčnými vyjít 1. díl

Sex patří mezi základní pudy člověka a podle psycholožky a sexuoložky Laury Janáčkové je přirozený jako dýchání. Jinak ale „dýchají“ muži a jinak ženy. Vezměme to, jak se říká, od Adama. Eva se jednoho dne probudila a zjistila, že vedle ní leží Adam. Dívá se na něj a najednou si všimne, že Adam má něco, co ona nemá. Tak se toho „něčeho“ dotkne a ono to k jejímu údivu změní tvar. Adam má ranní erekci. To ale Eva ještě neví, a protože je zvídavá, začne dané partie prozkoumávat. A zjistí, že erekce tam už není. Sáhne na to znovu a ono to znovu změní tvar. Z těchto zvídaných doteků vzniká touha a chtíč. Jak u Adama, tak u Evy. Doteky jsou postupem času bližší a intimnější, až se oba setkají s vášní a přijde i na milování - sex, který posléze nabude úrovně reprodukční a o mnoho let později i rekreační. „Na začátku všeho jsou tedy pudy. Pud zachování jedince - obživný, sebezáchovy, orientační, zvědavosti, pud sdružovací neboli sociální, pud zachování rodu, tedy rozmnožovací a sexuální. A právě proto je sexualita součástí života člověka. Všichni toužíme po lásce a blízkosti,“ začíná mě do tématu zasvěcovat známá sexuoložka Laura Janáčková.

28. leden je od roku 2007 Dnem ochrany osobních údajů. Máme dnes v digitálním světě vůbec šanci svá osobní data uchránit?

Etikoterapie je někdy také nazývána léčbou morálními silami. Tvrdí, že pokud má člověk pořádek ve vztazích, má pořádek i v těle. Nezabývá se tedy odstraňováním příznaků nemocí, ale hledá jejich příčiny v psychice a ve vztahu člověka k okolí i k sobě samému.

Čtenáři nám často píší o kontakty na psychology. Tato servisní rubrika vám může napovědět, na koho se ve svém regionu obrátit.