Online archiv

Co se v poslední době dočítám o módě a jejím diktátu (např. PD 5/2012, 6/2012), daleko přesahuje onu nadsázku v personifi kaci dámy, která nám říká, co se má nosit. Už to není nadnesené rčení, ale ve skutečnosti to začíná zavánět skutečnou totalitou: 1. Personalisté by měli vybírat lidi podle toho, zda uchazeč má na sobě značkový oděv. A to, co umí, kromě znalosti posledního módního stylu, je tak jaksi méně důležité. 2. Firmy by měly více dbát na dress code a nestydět se přinutit programátora obléci do saka a kravaty, přestože jeho jedinými společníky bude drobečky zasypaná klávesnice a žhnoucí monitor. A to jenom proto, že existuje nějaká firemní kultura, která si na tom zakládá. Samotné výzkumy ze sociální psychologie ukazují, jak velká je to pitomost, řídit se oblečením: Stejný člověk se stejnými schopnostmi s logem krokodýla na košili má větší šanci, než když krokodýla nemá… Tak si říkám, proč z nás někdo chce udělat prostoduché věšáky na hadry s logy... Je to totalita, ponechat lidem jen málo místa pro to, aby mohli být sami sebou, snaha zmáčknout je do jednoho mundúru je skutečně spíše manýra autoritářských organizací. Jedinečným způsobem, jak ukrást osobnost, je právě vnutit člověku oblečení, které nechce a které je konformní. Mimo jiné je to osvědčený způsob v armádě, kde jsou stanovená nařízení toho, jak má být voják upraven, což je velice vděčný důvod, jak seřvat podřízeného do bezvědomí za neupravenost dle předpisu, ačkoli jinak vše opravdu důležité má v pořádku. Ovládnu-li alespoň část svobodné lidské vůle, tak mám šanci ovládnout ji postupně více. A nařídit přesný výzor oblečení a nezdůvodnit proč, vypadá poněkud zvláštně. Tedy pokud ovšem nepracuji jako potápěč. A že daný formální úbor třeba v bance není nezbytný, ukazují dny neformálního oblečení (nejčastěji pátky), kde jsou všichni v pohodě, i když není dodržen dress code. A pokud nechceme operovat vojenskou službou, tak stačí dnes mediálně oblíbená módní policie, která odchytí nešťastníka a hezky ho strhá za to, že si dovolil vzít si na sebe něco jiného, než si módní policistka myslí, že je in. Že se to týká zatím jen celebrit? Už dnes je sem úspěšně zavlečen trend, že ženské nohy, které nejsou oholeny, případně důkladně oškubány, nejsou přípustné. Tento zásah do soukromého a zcela přirozeného tělesného schématu je v některých zaměstnáních dokonce posvěcen předpisy. Kde potom bereme drzost ošklíbat se nad náboženskou policií v muslimských zemích, která naopak kontroluje, zda není plnovous mužů příliš zastřihován a žena je předpisově zahalena. Jen povrchní člověk lpí pouze na formě, a ne na obsahu. Proto když někdo říká, že studenti mají chodit nějak oblečeni, např. nepřípustné mají být bermudy, topy bez ramínek, minisukně, protože je to možno chápat jako sexuální obtěžování, tak předpokládá, že hodláme posuzovat studenty podle toho, co mají na sobě a jak moc nás tím sexuálně (autor tohoto výroku zřejmě nežije v ČR) urážejí. Mimochodem pedagogové v ČR nejsou naštěstí neandrtálci, aby to na ně platilo. Vzdělání není o dojmu, ale o výkonu. A student s gothic líčením sice může mezi jinými působit jako pěst na oku, ale neznamená to, že má méně rozumu. Důležité je to, co mají studenti v hlavě, a ne to co mají na hlavě! A pokud přijdou na přednášku v plavkách, pravděpodobně tím chtějí něco světu říci. A jako psychology nás spíše zajímá, proč to má na sobě, než abychom mu diktovali, co má mít, aby se proboha neodlišoval. Doba stádního hovadství a nevyčuhování z davu, abychom nenarazili, snad již skončila. Je sice zřejmá snaha vmáčknout nás do jiného diktátu, kterému zatím, zdá se, odoláváme (viz ona skutečnost, že pořád nenosíme to, co je úplně in dle stylistické knihy) a nekupujeme ono vnucené módní zboží. Naštěstí skutečně velké osobnosti na tato pseudopravidla zvysoka kašlou. Znám jich několik. Někteří chodí v rifl ích nebo v nepadnoucím obleku a v ruce mají síťovku, přesto jejich práce a myšlenky vydají za tisíce konformních ovcí ve vnuceném oblečku s univerzálním úsměvem vtetovaným do tváře. K „nejúžasnějším“ výkřikům paní módy patří tvrzení, že se oblékáme pohodlně. Máme se snad oblékat nepohodlně? Asi ano. Nebo: v létě je prý horko a lidé se oblékají méně a kvalita oblékání se tím snižuje… Zajímavé - každá kráva ví, že když je horko, tak zaleze do stínu, ale jen člověk (údajně rozumný) se přinutí ležet na pláži tak dlouho, dokud nedostane úžeh. I v Japonsku, v zemi tuhých tradic, mají v létě úlevy v oblečení, protože mít košili, vestu a sako zatěžuje jak člověka, tak klimatizaci. No a koho urážejí pantofl e úřednice? Zapařená noha v botce potěší jen výrobce mastí na nohy s plísní. Zcela jasně vidíme, že móda škodí člověku jak duševně, tak fyzicky. A proto se mi chce zvolat hlasem mohutným: Módo! Jdi do pr.....

V tisku objevila zpráva, že jakýsi podnikatel zakládá erotický klub pro ženy. Nemá prý sloužit pouze k uspokojování sexuálních potřeb. Podnikatelský záměr počítá spíš s možností dámských společenských setkání za účelem bližšího seznámení ekonomicky úspěšných žen, k výměně zkušeností a navazování případných obchodních kontaktů.

Sirotci mezi emocemi, jimž psychologové nevěnují příliš mnoho pozornosti. O to více zajímají psychosomaticky uvažující lékaře a terapeuty. „Hnus, v jemnějším provedení odpor a ještě delikátněji vyjádřený jako nechuť patří mezi prazákladní ‚ a život zachraňující emoce,“ říká psychiatr Radkin Honzák.

Hrozí chronickým záletníkům vyhoření?

Konec rodičovské dovolené, říká Radka Dudová

Článek „Kdo to zaplatí ?“ (PD 6/2012) poskytuje korektní informaci o problému, v němž peníze jsou důležité, jen není známo, v které řadě. Pomíjí pouze variantu „chudoba cti netratí“. Je problematické, aby chudý platil večeři bohatému. Dáma takovou situaci obvykle nepřejde. Taktně a nenápadně předá peněženku milému, leč chudému studentovi (eventuálně) s rudýma ušima, nejlépe básníkovi. TBC veršotepce již dnes není podmínkou. Pán vzpomene na dobré vychování. Nemusí platit u stolu jako pan Bervitz, když hostil konkurenta, majitele cirkusu Kranze, v románu Cirkus Humberto. Při této příležitosti nenalepí obsluze tisícovku na čelo. Ba ani jí nesdělí, že nejlepší černej šrot (kaviár) je stejně v Paříži u Maxima. Eventuálně co se ho najedl vždycky na golfu v Dubaji. Ne aby utekl a dámu tam nechal samotnou. Tím by sice by otestoval, zda je to „žena do nepohody“ (brát), hysterka (rozhodně nebrat), třetí možností jsou „suspektně lehké mravy“ (bedlivě zvážit, zda brát nebo ne). To pakliže žena hodlá zaplatit jiným způsobem, než je obvyklé. Gentleman plný ohledů odejde poněkud stranou, jemně pokyne číšníkovi a uhradí účet včetně přiměřeného spropitného. K radám ala Guth-Jarkovský dodám postřeh z manželské poradny. Vychází ze situace, kdy oba partneři jsou solventní alespoň zhruba obdobně. Zkušenost klientek bývá shrnuta do věty: „Mělo mě to napadnout hned při prvním setkání. Věřil byste, že jsem musela večeři zaplatit sama?“ Katamnéza pak naznačuje složité problémy ve finančním hospodaření. Odhaduji, že podobný muž statisticky významně preferuje styl „každý za své“. Naopak opačný styl, když (muži) ptáčka lapají,velkoryse za něj platí, nemá do budoucna žádnou prediktivní hodnotu. Setkal jsem se také s řadou mužů, jejichž manželky buď byly feministky, nebo je manželé za takové považovali. Nikdy mi žádný z oněch pánů nesdělil,že by za něj žena platila. Inu, když dva dělají totéž…. Mezi chronickými osamělci jsou dosti častí „neúspěšní investoři“, kteří si stěžují: „Dnes jsou ženy hrozně vypočítavé. Když některou pozvete na rande, vyjde to nejmíň na tři kila – a nic...“. Slovo nic někteří nahrazují i tzv. českým záporem, zvučným to vulgarismem. Závěrem ještě pár slov k názorům znalců vytříbených mravů. Dáma má muži vydání oplatit drobnou pozorností. Nemusí to být fifty fifty, nebuďme pánové malicherní. Ovšem tulipán (v květomluvě beznadějná láska) za prsten s brilianty zřejmě není to pravé ořechové. Snad jedině pokud by šlo o prsten zásnubní a my hodlali trénovat na budoucí společné jmění manželů.

Pracujete od rána do večera, jste unavení, okolí vás považuje za dříče, a stejně máte pocit, že nestíháte svou práci? K úspěchu vám chybí jedno - produktivita. Buďte v práci méně a zvládněte víc - odborníci na duševní práci doporučují strategie, jak zdánlivého paradoxu úspěšně dosáhnout.

Experiment s hráči

Splývavou linii dámských šatů střídají modely s mohutně vycpanými rameny, které vykouzlí i křehké dívce siluetu zápasnice. Trend romantických polštářků a sošek se omrzí a vystřídá ho strohý minimalistický styl. Na první pohled se zdá, že se módní směr chvíli vyvíjí, lehce obměňuje – a pak ho pro změnu vystřídá protiklad. Pozornější zkoumání odhalí zajímavé psychologické souvislosti mezi módou, politikou a společenskou situací.

Hormonální antikoncepce byla uvedena na trh před více než 50 lety. Výzkumy z posledních deseti let naznačují, že hormonální antikoncepce může měnit sexuální chování žen a ovlivňovat jejich výběr partnera. Je to skutečně tak?

Mají různé profese, různé zájmy – přesto si jsou ženy, které udržují vztahy s ženatými muži, čímsi podobné. Často je spojují stejné životní příběhy v dětství a dospívání, dokonce mívají podobné zdravotní problémy. A pokud čekají s milencem dítě, obvykle volí i stejné strategie, jak být co nejdříve po porodu znovu přitažlivé a sexuálně aktivní.