Online archiv

Psychologické pozadí trans-identity

Rozešli jste se s partnerem a chcete se odstěhovat ze společného bytu? Chcete se osamostatnit, ale nemůžete najít byt za rozumnou cenu? A už jste zkusili spolubydlení?

5. září je od roku 2013 Mezinárodním dnem charity. Má být poděkováním všem jednotlivcům i organizacím, dobrovolníkům a filantropům celého světa a slaví se v den úmrtí Matky Terezy, jejíž „celoživotní práce pro ty nejchudší a nejzranitelnější je velkou inspirací“, jak prohlásil generální tajemník OSN Ban Ki-moon. Varovnou připomínkou jiných závažných problémů je Světový den prevence sebevražd vyhlášený WHO na 10. září. Každých 40 vteřin zemře na světě vlastní rukou jeden člověk, ve věku 15–44 let jde o třetí nejčastější příčinu úmrtí. Prevence spočívá mimo jiné v léčbě depresí a závislostí všeho druhu. Pomyslnou „sebevraždu“ však můžeme spáchat i hromadně, pokud uvěříme tomu, že na složité politické, ekonomické či sociální problémy existuje jednoduché řešení v podobě vlády tvrdé ruky. 15. září, Mezinárodní den demokracie by nám měl připomenout, že demokracie není automatická vymoženost, ale systém, který musíme chránit, podporovat a kultivovat. S dávkou zdravého rozumu a schopností kritického úsudku to jde přece jen o něco snáz – takže bychom měli pokud možno už od mládí pečovat také o vlastní kognitivní schopnosti. Na problémy spojené s jejich vážným úbytkem upozorňuje Mezinárodní den Alzheimerovy choroby připadající na 21. září. Ke zlepšení učení, paměti, soustředění, jakož i k prevenci duševních poruch a depresí doporučují odborníci i takové dobroty, jako jsou například čokoláda, ořechy, avokádo, losos, grepy a další citrusové plody, granátové jablko, káva… K tomu můžeme přidat i svižnou procházku, která nejen prokrví mozek, ale prospěje i krevnímu oběhu a srdci, jehož den, tedy Světový den srdce, připadá na 29. září. Možná bychom se při této příležitosti mohli v každodenním shonu zastavit a zapřemýšlet, co je vlastně naše „srdeční záležitost“. Nezapomínáme na ni? Možná bychom jí měli věnovat více času a ordinovat si do vlastního života víc radosti, aby na nás „podzimní depka“ nemohla.

S blížící se třicítkou často sílí psychické tenze, přicházejí bilancující úvahy a zneklidňující otázky: To je ten dospělý život? Neměl bych už mít trvalý vztah? Co děti? Co hypotéka? Jsem tam, kde jsem si myslel, že ve třiceti budu? Co vlastně doopravdy chci?

Ano, upadla jsem. Ne fyzicky, nýbrž psychicky. Já, ta silná, všemi profesně respektovaná, uznávaná... Své syny jsem dovedla k přesvědčení, že jejich matka všechno zvládne. Pracovala jsem několik let v manažerské pozici. Byla jsem jako pendolino. Mimo synů neexistovalo nic, co by mne limitovalo. Měli jsme mezi sebou dohodu. Přijdu domů unavená, nechají mně 20 minut relaxu. Poté už nastoupila praktičnost. Večeře, prádlo, kontrola žákovek a úkolů… Fungovalo to. Po splnění povinností jsme sedávali v kuchyni u kulatého stolu a povídali si, často to byla krásná „černá hodinka“. Když se vyskytl nějaký vážnější problém, se kterým si synové nedokázali poradit, sedla jsem do auta a vyjeli jsme si, na dnes už pro nás kultovní místo. Kopeček - posvátný, s pozitivní energií. Svěřovali se mi, já naslouchala. Sem tam něco podotkla. Vždycky jsem sázela na komunikaci. Pak přišlo něco, co by mne ani ve snu nenapadlo. Infarkt, paralýza v podstatě ve všem. Pendolino se zastavilo. A to bylo zlé. Rok jsem to omezení docela zvládala, musela jsem změnit návyky. Zpočátku to nebylo těžké - byla jsem unavená, v podstatě i ráda tomu klidu. Jak šel čas, a rekonvalescence nabídla pozitivitu, přišla další rána - invalidní důchod. Byla jsem zoufalá. Tolik jsem toužila se vrátit do práce, ale to už nešlo. Musela jsem se smířit a naučit se žít jinak. Nedokázala jsem to, nesmířila jsem se, ani se to nenaučila. Synové dospěli. Zůstala jsem sama, s přesvědčením, že je nikdy nebudu zatahovat do svých problémů... Neumím prohrávat a dávat najevo svou slabost. Snažila jsem se znovu vystoupat na schůdky toho pendolina. Marně... Samota mne překonala a já postupně nacházela klid ve víně. Pila jsem na pohodu, pletla jsem a pomalu usrkávala. Jenže denně sedmička kvalitního vína. Věděla jsem, že to není správné a mohlo by mě to přerůst. To se stalo. Nastoupily deprese, apatie a myšlenky na to, že už není důvod jít dál. Pomohl mi můj psychiatr. Po zvážení všech okolností mi doporučil hospitalizaci v léčebně, kde jsem pobyla 2 měsíce. Doba léčby byla skvělá. Byla jsem mezi lidmi, co se potýkají s životními propady. Cítila jsem se jako ryba ve vodě. Žádná samota, denní řád, komunikace na skupinách se skvělou psycholožkou. Návratu domů jsem se obávala. Zbytečně. Už to bude rok. Lhala bych, že se mne občas nezmocní ta touha po klidu se skleničkou vína. Není tak jednoduché v osamělosti najít sílu a odhodlání ke změně. Věřte mi, život za to stojí. Upadnout může kdokoli, a kdo si říká, že jemu se to nemůže stát, mýlí se. Není ostuda být na kolenou. Pokud najdete tu sílu se zvednout a řešit svou pochybnost s odhodláním, pak je to výhra. Možná ji zpočátku budete vnímat jako neřešitelnou, protože výsledek bude relativně v nedohlednu a vy přece chcete mít svou úlevu hned! Přeskákat ty kaluže bolesti, úzkostí, samoty je nutné. Zkratkovitost je nesmyslná. Pokud máte vedle sebe někoho, kdo je vaším hrníčkem čisté vody, když žízníte, buďte si nablízku. V samotě nezůstávejte, ta mrcha dokáže pohltit.