Online archiv

Fjordy, ryby a ropa… to si představíme pod slovem Norsko. Stále víc Čechů Norsko navštěvuje (přes pověstnou drahotu se to tam v létě auty s českou poznávací značkou jenom hemží), jenže jaká je norská společnost? Proniknout do ní není snadné. Když se to podaří, ledacos vás překvapí.

Navenek působí jako dokonalí, svědomití, srdeční rodiče, ze kterých by si každý mohl vzít příklad. Ve skutečném vztahu k dítěti jim však chybí to nejzásadnější - bezpodmínečná láska a přijetí. Jejich vztah k vlastnímu dítěti je totiž podmíněn jejich potřebou hýčkat si pocit své vlastní jedinečnosti a dokonalosti. K tomuto cíli může být i dítě vždy jenom prostředkem. Narcističtí rodiče zraňují skrytě, ale o to bolestněji…

Znáte to - když je člověk čerstvě zamilovaný, chová se jinak než normálně. Je impulzivní, plný emocí, nadšený, rozrušený. Psycholožka Shauna Springer tvrdí, že všechny tyto příznaky zamilovanosti jsou podobné účinkům „lajny“ kokainu.

Jistě to znáte. Máte nemocného příbuzného, ale ten tvrdí, že mu nic není, a k doktorovi ho prostě nemůžete dostat. Zvláště muži to berou někdy skoro jako osobní prohru. V případě psychického onemocnění je to ještě mnohem častější. A může jít přitom o lidi vážně psychicky nemocné. Jenže přiznat si, že jsem duševně nemocný, že pojedu „do blázince“, to je pro řadu z nás obtížné.

Proč? Seriál o tělesných projevech a pocitech, které si často neumíme vysvětlit 10. část Všichni občas sníme, ale víme proč? Jedním z nejznámějších, zdánlivě banálních vysvětlení je, že mozek si tímto způsobem třídí informace, které jsme nasbírali během dne. Nové studie ovšem ukazují, že zas až o takovou samozřejmost nejde.

JIHOČESKÝ KRAJ

„Dnes se náš malinký poprvé sám obrátil na bříško!“ říká hrdě mladá maminka. „Roste tak rychle!“ Rodiče jsou často fascinovaní, jakou rychlostí se jejich dítě vyvíjí a kolik nových věcí se každý den naučí. Ještě před chvílí jen bezmocně leželo a teď už natahuje ruce k věcem, zvedá hlavu a běhá po pokoji. A než se rodiče nadějí, začne broukat první slova. Dětské schopnosti se ale začínají rozvíjet ještě dříve, než je mohou rodiče pozorovat přímo - už při vývoji v břiše maminky.

Co si představíte, když se mluví o chrápání? V první řadě asi spíše muže než ženu. Potom asi spíše muže starší a silnější. Postupně se nám tak vyrýsuje prototyp klasického „nočního dřevorubce“ - muže s hmotností překračující hranici jednoho metráku a blížícího se důchodovému věku, který své chrápání rozhodně nepovažuje za problém, protože si s manželkou již dávno zvykli na oddělené ložnice. A kterému blízké okolí občas taktně naznačí, že dnes už jsou na „to“ přece operace.

Theodore Dalrymple (1949) pracoval desítky let jako psychiatr v nemocnici v Birminghamu ve Velké Británii, ale také v Rhodesii (Zimbabwe), Tanzanii a Jižní Africe. Je autorem více než dvaceti knih, z nichž Ztraceni v ghettu vyšla v českém překladu ve druhém vydání v roce 2011 v nakladatelství Leda. Dalrymple přináší znepokojující náhled do světa nejnižších vrstev západních velkoměst, které bez obalu označuje jako spodinu. Zaměřuje se především na to, proč se určité skupiny obyvatel chovají sebedestruktivně a antisociálně. Je to poučná kniha pro každého, kdo chce porozumět tomu, proč v ulicích Paříže či Londýna dochází čas od času k výbuchům nezvladatelného kolektivního násilí, doprovázeného ničením, pálením a rabováním.