Online archiv

Marcela nezúčastněně poslouchá historky, jimiž se ji její blízcí snaží rozveselit. Mechanicky poděkuje za další audioknihu, která ji „určitě pobaví“ - předem ví, že si ji nepustí. Stejně to nemá smysl. „Kéž bych se tak jednou ráno neprobudila. Takový život není k ničemu, jsem jen všem na obtíž,“ myslí si…

Paracetamol je po celém světě jedním z nejrozšířenějších léků proti bolesti a horečce. Nedávné výzkumy ukázaly, že se podílí i na ovlivňování naší psychiky. V České republice najdeme toto analgetikum a antipyretikum v přípravcích Paralen, Panadol či Coldrex. Ve Spojených státech prý obsahuje paracetamol více než 600 léků - jsou podobně jako u nás volně prodejné a podle prodejů lze soudit, že každý Američan si některý z těchto přípravků aspoň jednou týdně vezme. Právě velká obliba těchto léků a četnost užívání vedla k bližšímu zájmu odborníků o to, jak přesně v organismu paracetamol působí a jestli nemá nějaké vedlejší efekty kromě účinků proti horečce a na tišení bolesti. Kanadští psychologové vyzkoušeli v roce 2013 zajímavý experiment: dvěma skupinám osob dali za úkol napsat několik vět o vlastní smrti. Jedna skupina předtím dostala paracetamol, druhá placebo. A právě ve skupině lidí, kteří užili paracetamol, jich bylo mnohem méně zasaženo negativními pocity a úzkostí ze smrti než v kontrolní skupině, která dostala placebo. Výsledek pokusu nasvědčoval tomu, že paracetamol tlumí kromě bolesti i negativní emoce.

Odhaduje se, že některou z chorob štítné žlázy trpí minimálně 5-7 % české populace a diagnostikovaných případů zvolna přibývá. Fyzické symptomy jsou poměrně dobře známy, o těch psychických či psychosociálních ví málokdo.

Magisterský obor africká studia. Saša v něm viděla možnost věnovat se něčemu smysluplnému, Moniku lákaly výjezdy do Afriky a Martinovi vyhovovalo, že se díky volnějšímu studijnímu režimu může věnovat ještě dalším aktivitám. Po absolvování univerzity nemohl ani jeden najít práci v oboru a tak jim nezbývalo, než se poohlédnout jinde. Kde začít?

O tom, co nám bude chutnat a co ne, se rozhoduje už před narozením.

aneb Co u Gutha Jarkovského nenajdete? V divadle nás před začátkem představení upozorňují, že máme vypnout mobilní telefony a nesmíme si dělat zvukový ani obrazový záznam. O dalších pravidlech komunikace v době mobilů a internetu si povídáme se znalcem etikety Ladislavem Špačkem.

Poutní cesta na japonském ostrově Šikoku je stará 1200 let. Založil ji mnich Kukai (774-835), stejně jako buddhistickou školu Šingon. Tento náboženský směr vychází z přesvědčení, že osvícení lze dosáhnout už v pozemském životě - a právě k tomu má sloužit pouť po osmdesáti osmi chrámech.

Moderní člověk chápe pověru často jako víru v kauzální souvislosti (svým chováním něco přivolávám, nebo něčemu předcházím), pro něž není vědecký důkaz, nebo se zdají v rozporu se „zdravým rozumem“. Nazvěme ji definicí modernistickou. Jen s ní bychom ale brzy narazili. Ukážeme si proč. Pro lékaře první poloviny 19. století byl naprosto nepochopitelný požadavek jejich kolegy Semmelweise, aby si před lékařskými výkony umývali ruce, protože na nich přenášejí neviditelné původce nemocí. Smáli se mu jako pověrčivému bláznu - a byli vlastně v právu. Z jejich pohledu se jednalo o pověru, protože nikdo nedokázal opak, vědecké prostředky té doby toho nebyly schopné. Přesto tato Semmelweisova pověra zachránila jeho pacientkám život (zejména rodičkám, které umíraly na tzv. horečku omladnic, kterou, jak se prokázalo mnohem později, způsobovala infekce často přenesená právě rukama vyšetřujícího lékaře či porodníka). Kdybychom si však mysleli, že veškeré kauzality, kterým běžně věříme, jsou vědecky prokázány, pak bychom se míjeli s realitou. O naprosté většině jevů našeho světa (a o to více světa sociálního a psychologického) nám věda nedokáže říci skoro nic. Vlivy, které nás zajímají, často vzdorují vědecké metodologii, výzkumným možnostem nebo etickým principům. Naše životy se řídí zkušenostmi, systémem víry, postoji, preferencemi a hodnotami, které je nesmyslné (a nemožné) vědecky dokazovat. Například rozhodnutí „Abych byl spokojený, musím žít podle konzervativních zásad jako mí rodiče“ nebo postoj „Abych byl šťastný, musím si najít jednoho partnera a žít s ním pak celý životů“ nejsou vědecky dokazatelné, ani všeobecně platné pravdy. Přesto se nejedná o pověry. Mnozí odborníci pověru definují jako takový systém víry, který je nepatřičný v daném kulturním kontextu. Nazvěme ji definicí kulturní. Jenže v postmoderní době míšení kultur, privatizace spirituality a demokratizace odpovědí na zásadní světonázorové otázky každý věříme něčemu jinému. Šintoistický japonský turista, katolická Jihoevropanka a afroamerický hiphopový milionář se dnes klidně potkají ve stejném hotelu a zítra mohou jejich děti chodit spolu do školy. Definovat proto pověru pouze kulturně, tedy že kultura určuje, co je víra a co už je pověra, přestává být funkční. Pověra totiž velmi často znamená jen to, v co věří „ti druzí“. Proto nabízím třetí definici pověry, řekněme psychologickou. Pověru můžeme chápat jako snahu vyhnout se nepřízni osudu nebo nastolit jeho pozitivní běh tím, že něco vykonám, nebo nevykonám, i když nejsem o „reálné kauzalitě“ příliš přesvědčen. Patří sem všechny ty případy „co kdyby“ - například pokud se ateista křižuje jen proto, aby odvrátil neštěstí, aniž by chápal skutečný smysl tohoto úkonu. Anebo růžence a podobizny sv. Kryštofa, které mají řidiči na zrcátku - pomoci „patrona řidičů“ příliš nevěří, ale co kdyby… Ateisté často vnímají jako pověru i úkony spojené s náboženskou vírou. Ale například liturgické jednání nemůže splňovat ani první, modernistickou definici pověry, protože z teologického pohledu nemá za úkol naklonit nám osud nebo něco vyvolat či něčemu zabránit. Samozřejmě, pokud by méně vzdělaný věřící věřil, že právě toto gesto něčemu zabraňuje nebo něco přivolává, pak by to v jeho případě byla pověra v onom druhém, kulturním významu, tedy „víra v něco mimo oficiální víru nebo dokonce proti ní“ (protože podobná pověra je v křesťanském kontextu přímo zapovězena). Většina bojovných ateistů si bohužel kvůli absenci filozofického vzdělání neuvědomuje, že jejich víra v to, že jediné správné poznání je vědecky pozitivistické, je pouze další formou víry, v podstatě stejnou jako víra esoterika či domorodce. I pokud věří tomu, že vnímat svět pohledem osobní víry je špatné, také je to už víra. Víra je z pohledu filozofické antropologie daň za svobodu člověka. Můžeme vše, proto si musíme vybrat; a jediný způsob, jak si vybrat, je právě víra. Je to kruh, který nelze přetnout. Jistě, náboženství či magické úkony z pohledu bojových ateistů nedělají „nic, než“ redukují úzkost ze světa, ale jejich vlastní víra ve vědecká fakta jim redukuje úzkost ze světa úplně stejně.

9. díl - seriál o tom, co všechno potřebujeme umět, abychom dokázali být v partnerství šťastní.

První lék na nedostatečnou sexuální touhu žen je na světě. V srpnu ho schválil americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv. Napotřetí. V Evropě, kde byla látka flibanserin před pěti lety objevena, neprošel. Aspoň prozatím.

Eva Le Peurec patří k nejúspěšnějším českým architektům a architektkám, kteří se prosadili ve světové konkurenci. Podle jejího návrhu vyrůstá u Šanghaje město pro milion lidí. Je zároveň jediným Čechem, jehož mrakodrapy se v zahraničí skutečně stavějí. Bydlela už ve čtyřech světadílech, jejím současným domovem je Nová Kaledonie, kde žije s francouzským manželem a synem.