Online archiv

Psychoterapeut nevystačí se základními znalostmi, jimiž ho vybaví vysokoškolské studium. Musí se vzdělávat dál, absolvuje sebezkušenostní výcviky, kurzy zaměřené na konkrétní terapeutické metody, supervize. Ve velké míře tu zažívá přijetí, otevřenost, bezpečí – nemůže být takové prostředí svým způsobem návykové?

Poruchy spánku, noční můry, návaly hněvu, problémy s koncentrací – s podobnými příznaky posttraumatické stresové poruchy (PTSP) se setkáváme snad v každém americkém filmu, jehož hrdinou je válečný veterán či vojáci, kteří se vracejí ze zahraničních misí. Statistiky uvádějí, že touto poruchou trpí až 20 % amerických vojáků, zatímco například Britové udávají 2–3 %, příslušníci kontingentů jiných zemí jsou na tom velmi podobně a Libanonci, kteří trpí mnoho let v podmínkách občanské války, dokonce v průzkumu nevykazovali symptomy prakticky vůbec. Je dokonce možné, že mezi americkými vojáky může být rozšíření posttraumatické stresové poruchy ještě hojnější. Profesorka antropologie Sarah Hautzingerová z Colorado Colledge a Jean Scandlynová, profesorka zdravotních a behaviorálních věd a antropologie na University of Colorado v Denveru totiž zjistily, že manželky amerických vojáků získávají antidepresiva a dávají je manželům, kteří chorobou trpí, nepřejí si však poškodit svou kariéru přiznáním problému. Na základě pětiletého etnografického výzkumu mezi vojáky a válečnými veterány vydaly zmíněné vědkyně nedávno knihu Beyond Post-Traumatic Stress: Homefront Struggles with the Wars on Terror (Za hranice posttraumatického stresu: Boje na domácí frontě válek proti teroru), v níž konstatují, že mezi americkými válečnými veterány se tato porucha vyskytuje častěji než kdekoliv jinde na světě a stala se „kulturním fenoménem“. Autorky spolu se studenty zjistily, že vojenský personál, který sloužil v Iráku a Afghánistánu, trpí nejčastěji právě touto chorobou, nikoliv traumatickým poškozením mozku či depresí, jak se odborníci dříve domnívali. (Dodejme, že deprese se mohou druhotně v souvislosti s PTSP objevit také.) Obě vědkyně doporučují klást větší důraz na reintegraci veteránů do komunit, což by mohlo zlepšit jejich duševní zdraví. A zároveň vyslovují hypotézu, že tato diagnóza nemusí nutně být mezikulturně aplikovatelná.

Nesměle natáhla svoji vrásčitou ruku a dotkla se bělavé zářící plochy. Zastudila ji. Ucukla, jako by ji to překvapilo. Podívala se na svůj prst, na kterém se drobounké krystalky ledu rychle slily do jediné kapky. Další překvapení. Co to je? „Pojď, půjdeme si lehnout,“ přiblížil se odkudsi starý muž v županu, „vždyť je ještě noc.“ Otočila se za jeho hlasem a usmála se na něho. Nevěděla, kdo to je, ale cítila se bezpečně. Nevěděla, že po jeho boku prožila bezmála šedesát let. Nevěděla, že mu porodila dvě dcery a syna. Nevěděla, že už je dávno babičkou a prababičkou. „Sníh,“ ukázala směrem k zavřené ledničce, jako by si najednou vzpomněla. A pak se pokorně nechala odvést a uložit, aniž by tušila, kde je… (Příběh pacientky)

Může být alkohol obsažený v toaletní vodě či dezinfekci nebezpečný pro závislého člověka, který abstinuje? Ponechme stranou představu, že dotyčný vypije kolínskou. Otázka totiž zní: Může probudit závislost alkohol vstřebávaný kůží?

Těžký úraz hlavy Michaela Schumachera vzbudil vlnu zájmu nejen o jeho osobu a zdraví, ale i o význam umělého spánku, v němž byl udržován více než měsíc. Co se děje s lidským mozkem během dlouhého řízeného útlumu, jsme se zeptali primáře neurologického oddělení Nemocnice Na Homolce Miroslava Kaliny.

„Prosím, nabídněte si. Ale dnes se mi ta bábovka nepovedla. Je trošku tmavší, než má být, a taky se mi dobře nevyklopila. No, snad se to dá vůbec jíst…“

Seriál o typických povahových rysech a o tom, jak s dotyčnými vyjít 3. díl Byla ráda, když se k ní Václav nastěhoval. Neměl přece, chudák, kde bydlet. Chápe, že nepřispívá na domácnost, když nemá práci. Ochotně ho podporovala v jejím hledání a samozřejmě mu k tomu půjčila auto. Sama jezdila do práce autobusem.

Citlivý, s vnímavým přístupem, obrovským pracovním nasazením a v neposlední řadě otevřený. Takový je Bohdan Pomahač, lékař, jehož pracovní úspěchy na poli rekonstrukční plastické chirurgie zná celý svět. Provádí zákroky, které se nám ještě před nedávnem zdály naprosto neuvěřitelné – navrací lidem tváře a tím pádem i životy.

Downův syndrom je postižení, jež lze diagnostikovat prenatálně nebo krátce po narození. Pro zdravotníky je sdělení nepříznivé diagnózy jen dalším z mnoha případů, s nimiž se v průběhu své praxe setkávají. Pro rodiče postiženého dítěte znamená obrovskou nečekanou změnu, která obrátí naruby jejich dosavadní život i hodnotový žebříček.

Máte-li před sebou mluvní projev, mělo by být vaším prvořadým úkolem zaujmout posluchače hned od první chvíle. Bez rétorické průpravy však mnohdy netušíme, v čem děláme chybu a proč se nám nedaří auditorium upoutat.

Nedávno jsem natrefila na velmi zajímavý knižní titul Ve stínech za zrcadlem. Jedná se o zpověď Markéty Bednářové o jejím životě s psychózou. Tento silný autobiografický příběh mě přiměl k zamyšlení nad tím, jaký je pohled společnosti na lidi, kteří jsou duševně nemocní, a na duševní nemoci jako takové. Každý člověk se skládá z mnoha vrstev. Nejsme jen zdraví nebo nemocní. A jestliže už hovoříme o zdraví, nemáme většinou zábrany svěřit se sem tam s nějakou bolístkou. Mluvit však bez obalu o duševní nemoci už není tak jednoduché. Odrazuje nás přiznání si skutečného stavu nebo pocit, že nenalezneme vhodného posluchače. Navzdory citlivému tématu je Markéta Bednářová velmi otevřená a nebrání se žádným otázkám a podrobnostem. I když vypráví o údobích života, kdy padala až na samé dno, dodává čtenářům zvláštní sílu. Aspoň já jsem to tak cítila. V její publikaci mě zaujaly věty: „Dnes se nebojím o nemoci hovořit. A co je nejdůležitější - vůbec se za ni nestydím. Jsem schopná a ochotná odpovědět na všechny otázky týkající se mé nemoci, jejího průběhu a prožitků s onemocněním spojených. Copak by se někdo styděl za to, že si zlomil nohu? Nebylo by to divné? A není divné stydět se za jakoukoli nemoc? I psychickou?“ A tak jsem ji požádala o rozhovor.

Staří Řekové si představovali, že bůh Hypnos každou noc sestupuje na zem a na všechny živé tvory sesílá dar spánku, který je zbavuje trápení a osvěží je pro příští den.