Můj život s psychózou

Nedávno jsem natrefila na velmi zajímavý knižní titul Ve stínech za zrcadlem. Jedná se o zpověď Markéty Bednářové o jejím životě s psychózou. Tento silný autobiografický příběh mě přiměl k zamyšlení nad tím, jaký je pohled společnosti na lidi, kteří jsou duševně nemocní, a na duševní nemoci jako takové. Každý člověk se skládá z mnoha vrstev. Nejsme jen zdraví nebo nemocní. A jestliže už hovoříme o zdraví, nemáme většinou zábrany svěřit se sem tam s nějakou bolístkou. Mluvit však bez obalu o duševní nemoci už není tak jednoduché. Odrazuje nás přiznání si skutečného stavu nebo pocit, že nenalezneme vhodného posluchače. Navzdory citlivému tématu je Markéta Bednářová velmi otevřená a nebrání se žádným otázkám a podrobnostem. I když vypráví o údobích života, kdy padala až na samé dno, dodává čtenářům zvláštní sílu. Aspoň já jsem to tak cítila. V její publikaci mě zaujaly věty: „Dnes se nebojím o nemoci hovořit. A co je nejdůležitější - vůbec se za ni nestydím. Jsem schopná a ochotná odpovědět na všechny otázky týkající se mé nemoci, jejího průběhu a prožitků s onemocněním spojených. Copak by se někdo styděl za to, že si zlomil nohu? Nebylo by to divné? A není divné stydět se za jakoukoli nemoc? I psychickou?“ A tak jsem ji požádala o rozhovor.