Regulace emocí založená na mindfulness

Jak setrvat s tím, co je? Jak přijmout nepříjemné prožitky, které k životu patří, vytvořit si nadhled a omezit tak utrpení? Klinický psycholog a psychoterapeut MIROSLAV SVĚTLÁK hovoří o tom, jak pocity vznikají, a nabízí cestu, jak s nimi zdravě zacházet.

Nejčastějším důvodem, proč lidé vyhledávají pomoc odborníků v oblasti péče o duševní zdraví, jsou nepříjemné pocity, nad kterými ztrácejí kontrolu. Uvádí se například, že 50 procent všech lidí přicházejí primárně kvůli úzkosti v jejích různých podobách. Podle poslední zprávy Světové zdravotnické organizace o stavu duševního zdraví globální populace z roku 2022 vyplývá, že nějakou formou duševního onemocnění trpí téměř jedna miliarda lidí, přičemž dvě třetiny osob přichází do styku právě s úzkostí a depresí. Vzhledem k tomu, že emoce mají i svou přirozenou tělesnou složku, jako je třeba tlukot srdce, pocení, svalové napětí, a že se dlouhodobé emoční přetížení v důsledku stresu projevuje také například bolestí hlavy, trávicími obtížemi nebo tlakem na hrudi, není výjimkou, že kvůli emocím často vyhledáváme i lékaře různých odborností. Ti pak často ve své nejlepší víře léčí zmíněné symptomy, aniž by pomysleli na to – a my s nimi –, že mají co do činění s emocemi, které se vymkly kontrole.

Paul Ekman, přední výzkumník v oblasti emocí, uvádí, že lidé nejčastěji vyhledávají pomoc ze tří důvodů. Tím prvním je, že zažívají správné emoce, ale jejich intenzita je neadekvátní, třeba když běžné obavy přerostou v silnou úzkost. Druhým je situace, kdy správnou emoci vyjadřují nesprávným způsobem, třeba pocit napětí v důsledku dlouhodobého stresu regulují přejídáním se, místo aby relaxovali. A zatřetí je to tehdy, když se emoce, které zažívají, objevují mimo aktuální kontext, třeba přijde neovladatelný strach v bezpečné situaci.

Pochopení, jak naše pocity vznikají a jak s nimi nakládáme, je tedy nutnou podmínkou duševního zdraví a životní spokojenosti. To ostatně dokládá i výzkum v této oblasti. Způsob, jak své emoce regulujeme, představuje jeden z hlavních faktorů v pozadí rozvoje duševního onemocnění, jako jsou například úzkostné poruchy, afektivní poruchy, poruchy příjmu potravy nebo závislosti.


Jak vznikají pocity

Každý vědomý zážitek, ať už mu říkáme emoce, pocit, nebo afekt – mezi vědci a klinickými odborníky nepanuje v terminologii jasná shoda –, je pro každého z nás zprávou o tom, co se aktuálně odehrává ve světě. Pocit je, slovy předního neurovědce Antonia Damasia, vlastně oknem do regulace života. To, čím pro nás svět je, poznáváme skrze neustálé hodnocení informací, které se dostávají do našeho mozku. Informace jsou mozkem monitorovány a vyhodnocovány z hlediska biologické významnosti, přičemž celá řada akcí, které mozek dělá, se děje zcela automaticky, bez našeho vědomého rozhodování. Například se nám při leknutí rozbuší srdce, aniž bychom o tom museli přemýšlet a plánovat to. Automatické jsou v tomto kontextu i naše základní emoce, jako je strach a úzkost, odpor, agrese, překvapení, a třeba i radost. Jde o univerzální a evolucí vybrané reakce, jež při setkání s určitým podnětem slouží jako jakýsi „akční balíček“, který je dobré spustit rychle a hned. Zlost se například aktivuje ve chvílích, kdy zažíváme ohrožení nebo jsou frustrovány naše potřeby. Projeví se ve výrazu naší tváře a v postoji – výraz je univerzální napříč kulturami a je stejný i u primátů – a ve změně fyziologie reprezentované rozšířenými zornicemi, zvýšenou tepovou frekvencí, adrenalinem vylučovaným z nadledvinek, větším množstvím krve ve velkých svalových skupinách a tak dál. V průběhu evoluce se ukázalo, že je dobré reagovat hned, protože ve stavu ohrožení nebyl čas na rozumovou analýzu, a tyto emoce rovněž sloužily jako rychlý sociální signál pro ostatní. Emoce nás připravují na akci, ale dávají také na srozuměnou okolí, v jakém vnitřním stavu se nacházíme, a jsou tak v sociální skupině návodem, co v interakci s druhými dělat a jak reagovat. Proto je potlačování emocí ve vztazích nežádoucí a často zraňující pro obě strany. Když druhý člověk neví, jak se cítíme, nemůže na nás adekvátně reagovat. Lepší je v případě strachu nebo úzkosti spustit falešný poplach, který jde vypnout, než čekat a být sežrán predátorem.

Placená zóna

Miroslav Světlák

je klinický psycholog, psychoterapeut a učitel na lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde působí jako přednosta Ústavu lékařské psychologie a psychosomatiky. Je vedoucím klinické výzkumné skupiny pro psycho-onkologii na Masarykově onkologickém ústavu v Brně a zástupce České Republiky v Global Psychology Alliance. Výzkumně i klinicky se zabývá tématem emočního uvědomění, regulace emocí, mindfulness.