Léčení skrze tělo a ducha

Jsme společnost, která se začíná víc a víc ptát na dětství, obracíme se čelem ke svým hlubokým prožitkům a traumatům. Zametat pod koberec jsme je přestali už se „zvědomovacími“ verbálními terapiemi, které s psychoanalýzou přinesl Sigmund Freud a které jsou od té doby v mnoha směrech úspěšně rozvíjeny. Avšak západní psychiatrická a psychologická tradice se dlouho spoléhala převážně na verbální terapii a na farmakologické přístupy a další metody nebyly dostatečně podporovány. 

Průkopníci terapií pracujících s tělem či psychosomatikou jako například Alexander Lowen, stejně jako současní odborníci, kteří posunují dál práci s traumatem, jako Bessel van der Kolk, Gabor Maté a jiní, dokládají, že verbální terapie mnohdy nestačí. Pro analytické hledisko je dostačující, když člověk ví, co je jeho problém, jak se projevuje, proč vznikl a jak ovlivňuje chování v jeho životě. Avšak poznání je funkcí hlavy, nepůsobí bezpodmínečně na vědomí těla, na automatické tělesné a hormonální reakce ani na nutnou uzdravující proměnu, jak dnes ve svých výzkumech potvrzuje interpersonální biologie.

Pravá a levá hemisféra

Ze studií změněných stavů vědomí a následně i ze zobrazovacích metod mozku vyplývá, že lidská mysl pracuje ve dvojím způsobu fungování, poznávání a získávání informací o světě a realitě. 

První režim vědomí je naše běžné, každodenní vnímání propojené s racionálním úsudkem, je logické, lokální, reaguje při něm levá mozková hemisféra. Toto vnímání se kultivuje s rozvojem řeči. Pomáhá nám pojmenovávat, rozdělovat na části, rozlišovat, analyzovat a chápat souvislosti, které můžeme dál předávat. V tomto modu nejsme v kontaktu s osobním ani kolektivním nevědomím ani s rozšířenými úrovněmi reality. 

Druhý režim vědomí je naopak vícestavový, intuitivní, poetický, umělecký, také emocionální, tělový, hmatový, vizuální a spirituální. Aktivní je pravá hemisféra, kterou vnímáme řeč těla, výrazy obličeje, vůně a pachy, zvuky a pohyby spjaté s emocemi, jako je třeba křik, pláč anebo tanec. Druhý režim vědomí je tedy prostorem, v němž působí vjemy našeho těla a skrz nějž se projevuje i naše duchovní stránka. V rozšířených stavech vědomí dokážeme uchopit realitu v celku, a to nám umožňuje okamžitý vhled, transcendentní prožití situace, kdy se dostáváme k běžně nedosažitelnému poznání. Informace, které získáváme z těla a z rozšířené reality, pak potřebujeme vědomě vyhodnotit. Funkčně tak propojujeme oba mody vědomí. To nás ukotvuje, stabilizuje a vede. Nejsme pak jen stroze a odpojeně v hlavě, kdy vědomí těla je nedostatečně pociťováno, ale ani nejsme smýkáni v neukotvených emočních stavech anebo nelítáme v duchovním bypassu odtržených spirituálních zážitků. 

Oba režimy jsou komplementární, a je-li člověk v celistvém zdraví, jsou propojené a hladce spolupracují. Trauma a nedostatečná citová vazba v dětství však toto propojení narušují.