Cena za sebepoznání

Jedním z charakteristických znaků dnešní společnosti je – bohužel – odpojení. Odpojení od sebe, od druhých, od přírody. S blyštivou vyhlídkou komfortního života nám pod rukama vyrostl svět, který popírá základní principy zdravé společnosti. Záměrem tohoto článku je poukázat na některé paradoxy existence, kterou jsme si vykonstruovali jako „moderní sen“ (nebo noční můru?), a připomenout probouzející se potřebu léčení, healingu. Ta jde obvykle ruku v ruce s duchovním probuzením, které však často nemá daleko ke spirituálnímu bypassu. „My lidé jsme zvyklí myslet si, že jsme oddělení od ostatního světa, ale nejsme. Jsme propojení se vším.“ (Thich Nhat Hanh)

Dřív jsem nechápala, že je možné cítit se jinak než „standardně“. Pravda, někdy jsem byla naštvaná a uražená, veselá či smutná, nicméně odpověď na otázku „jak se máš“ zůstávala neměnná – „normálně“. Obklopovala jsem se hordami přátel a byla neustále zaneprázdněná. Ještě než to bylo legálně možné, vyhledávala jsem změněné stavy vědomí, opíjela se a utíkala z reality, která mi připadala plochá a nudná. 

Je to deset let od chvíle, co jsem se zúčastnila své první ceremonie s psychoaktivním nápojem ayahuasca, který tradičně užívají některé jihoamerické kmeny například za účelem duchovním, léčivým, komunitním nebo oslavným. Tato zkušenost, během níž se překvapivě nestalo nic, dokonce jsem usnula, mě přiměla přiznat si, že nic necítím. Že si připadám odpojená, a to nejen ve chvílích změněného stavu vědomí, ale i v běžné každodenní realitě. A tak jsem se stejně jako spousta dalších, kteří dospějí do bodu uvědomění, že jejich prožívání je oploštělé, začala porozhlížet po možnostech, jak s tím něco dělat. 

Spirituální supermarket 

Žijeme v době nepřeberných možností. Ve chvíli, kdy člověk začne hledat, co se na trhu sebepoznání nabízí, otevře se mu lunapark, ze kterého přechází smysly – a také peněženka. Semináře a workshopy otitulkované honosnými jmény, lekce jógy a meditace, techniky dechu od strukturovaných a certifikovaných až po ty, které si lektoři seskládali z toho, co fungovalo jim – i bez certifikátu. Rodinné konstelace, šamanská léčení, nejrůznější formy učení, které na Západě nazýváme tantra, proces aktivace kundalini, kakaové rituály, ženské a mužské kruhy a ceremoniály. A to jsou jen střípky. Je toho mnohem, mnohem víc. Všechny zmíněné i další přístupy jsou samy o sobě bezesporu hodnotné, co však někdy bije do očí, je forma komunikace slibující rychlou transformaci. Víkendové pobyty hlásají „šťavnaté“ výsledky a zaručené chvíle, kdy „poznáte sami sebe“, „najdete svou esenci“, „stoupnete si do vlastní síly“, „objevíte svou bohyni“ nebo si konečně „dovolíte být sami sebou“. A to je jen slabý odvar toho, co všechno je dostupné, co všechno se „dá koupit“... Hladová touha po sebepoznání se může na čas nasytit. 

Já jsem podobným nadějeplným slibům rozhodně propadla. Několik let jsem „investovala do sebe“ a s pocitem, že toho dělám opravdu hodně, jsem se ztratila v nekonečném víru sebepoznávacích aktivit. 

Jak už jsem naznačila, všechny tyto a další nabízené „produkty“ mají svou hodnotu. Mohou sehrát důležitou roli a mnoha lidem v určitý čas jistě pomohly. I mně – jinak bych se nevracela, jinak bych se tolik neotáčela. Některé techniky a přístupy mi přinesly vize a poznání, které se do mě vryly a staly se nedílnou součástí sebeobrazu, který si skládám. Jiné nabídly hluboké vhledy a „aha momenty“, další prostě radostný čas, blízká setkání a nové přátele. Nebezpečí však představuje nejen zmíněný příslib rychlé proměny a podobné  zkratkovité tendence, ale i nedostatečná praxe lektorů odrážející nepokračující studium, opomenuté iniciace, nebo dokonce chybějící zpracování vlastních témat. Mým záměrem není nikoho hanět, jen střízlivě poukázat na pasti, které na cestě do nitra číhají. 

Klenot obezřetnosti 

Pokrmy pro duši z menu sebepoznání až příliš často servírují lidé, kterým není ani třicet let. A tak jednou z otázek, které visí ve vzduchu, je: Jak se v dnešní době člověk stane lektorem, průvodcem, učitelem? 

V první řadě potřebuje nějaký diplom či certifikát, bez toho to nejde. Problematické je, že certifikáty se dnes občas dají koupit – pardon, získat – za extrémně krátký čas. Praxi a životní zkušenosti, které dříve byly podkladem osobité moudrosti, tak nahrazují rychlokurzy reagující na extrémní tempo našeho světa. Stává se, že ženské kruhy vedou mladé dívky bez partnerů a bez dětí – také jsem na tom místě seděla –, dechové techniky lektorují lidé, kteří sami dýchat „už nepotřebují“, a nejrůznější formy poradenství a „terapie“ nabízejí průvodkyně bez jakéhokoli psychologického či psychoterapeutického vzdělání. 

Toto je apel na obezřetnost.