Opravdové a léčivé setkání

Slovo encounter, které proslavil americký psychoterapeut Carl Rogers, by se dalo přeložit třeba termínem „opravdové setkání“ nebo „autentické setkání“. Co však znamená doopravdy se s druhým člověkem potkat? Nejspíše to asociuje určitou hloubku, nebo naopak vzletnost – něco zvláštního, důležitého a takřka posvátného. 

Kongruence

Rogers se někdy od padesátých let minulého století zabýval zejména komunikací v profesionálních vztazích, kdy jeden z komunikujících (typicky terapeut) má roli toho, kdo druhého (typicky klienta) vede či podporuje. Výchozím prvkem Rogersova pojetí je schopnost kongruence, tedy souladu mezi tím, co terapeut prožívá, jak si své prožitky uvědomuje a jak o nich hovoří. Klient pak má sklon vnímat terapeutovo sdělení jako jasné a reagovat na ně vlastní kongruencí. To terapeuta dále utvrzuje v jeho kongruenci. Rozvíjí se tak pozitivní spirála jevů jako autenticita, empatie a přijetí, které vzájemně rezonují u obou zúčastněných osob. Z toho mimo jiné plyne, že ten, kdo stojí o opravdové setkání, musí být sám opravdový. 

Já–Ty

Rogers byl obdivovatelem jiného učence, židovského filozofa Martina Bubera. Díky knize Já a Ty, která vyšla už v roce 1923, není možná dodnes slavnějšího odborníka na téma setkání v onom hlubokém smyslu, než byl právě Buber. Jeho jazyk je o poznání poetičtější než ten Rogersův a také se zabývá setkáním na obecnější rovině – nikoli primárně v terapeutickém kontextu, ale úplně s kýmkoli. Vztah podle Bubera můžeme mít dokonce i s přírodninami, duchovními jsoucny a koneckonců i s věcmi, pokud v nich nevidíme pouhé věci. Vypráví se, jak Buber k tomuto tématu přišel:

Jednoho rána na konci podzimu 1914 meditoval, když tu někdo zaklepal na dveře jeho domu. Buber se šel podívat, kdo to je, a zjistil, že za ním přišel jeden jeho student. Buber se k mladému muži choval zdvořile, dokonce srdečně, ale také doufal, že se sám brzy vrátí k meditaci. Oba si krátce povídali a pak muž odešel. Buber ho už nikdy neviděl, protože mladík zahynul ve válce (nebo spáchal sebevraždu, jak tvrdí jiná verze). A později se Buber od společného přítele dozvěděl, že student za ním ten den přišel, protože potřeboval pochopit vlastní život a svůj úkol v něm. Buber však mladíkovu potřebu nepoznal, protože pro něj nebyl plně přítomný. Po tomto zážitku, jak prohlásil, se už pro něj tajemství nenacházelo nikde venku, nýbrž v přítomném okamžiku s přítomnou osobu v přítomném světě. 

I tak by šlo charakterizovat postoj Já–Ty, základní slovo Já–Ty, které „lze říkat jen celou bytostí… kdo říká ‚Ty‘, nemá žádné něco, nemá nic, ale stojí ve vztahu.“ V Buberově knize se dozvídáme mnohé o tom, co Já–Ty je i není, a tak bychom mohli poněkud zjednodušeně shrnout: tento postoj „nesousedí“ s ničím, nýbrž „naplňuje celé nebe“; nelze ho najít hledáním, děje se z milosti; vymyká se popisu; není soustavou pojmů; není předchozím věděním; je bezprostřední; neumožňuje příčinnost ani účel, ale vzájemné působení; nejsou to city, které máme, nýbrž láska mezi Já a Ty. „Stávám se vskutku sebou jen díky svému vztahu k Ty; stávaje se sebou, říkám ‚Ty‘.“

Není náhoda, že Buber byl filozof náboženství a že postoj Já–Ty popisuje i v kontextu spirituality, protože slovo, které se zde nabízí, je „přesah“. Přesah má ovšem smysl jak náboženský, tak mezilidský. Blízké – a zároveň vždy poněkud se vymykající – Ty může být stejně tak Bůh jako bližní. K oběma, pokud naplňujeme potenciál opravdového setkání, máme důvěrný i posvátný vztah. Ten druhý, ať jím je kdokoli, nás uvádí do úžasu svou jinakostí. 

Jakmile si však takový vztah chceme nějak pojistit, setrvávat v něm, vlastnit ho, vytvořit či definovat, ztrácí svou přítomnost a stává se z něj postoj Já–Ono, což je přirozené a nevyhnutelné dění, pokud si někdy poté zase dovolíme své jistoty pustit, otevřít se a vrátit se do živé přítomnosti Já–Ty.