Od propojení k osamělosti

Pro většinu lidí je přirozené fungovat ve vztazích a interakcích s dalšími lidmi. Zařazení do určité skupiny určuje náš společenský status. Sociální sítě slibovaly globální propojení všech se všemi. Namísto zapojení člověka do komunity však často nastává pravý opak. Když nám volá dospívající, který zažívá kyberšikanu nebo pocity méněcennosti při sledování nerealistických standardů například na instagramu, vidíme, jak byla přirozená potřeba sounáležitosti ohnuta. Nejen mladí lidé tak mají pocit, že člověk je hodnotný jen tehdy, pokud je „lajkován“. V rámci digitální propojenosti získala navrch kvantita nad kvalitou. 

V kontextu krizové intervence můžeme vnímat krizi jako stav „rozpojení“. Člověk ztrácí kontakt se svým tělem, se svými emocemi a s okolním světem. Naším úkolem na Lince bezpečí je pomoci mu tyto složky znovu integrovat.

Krize má tendenci zužovat vědomí (tzv. tunelové vidění). Člověk vidí jen svůj problém, svou bolest, svou izolaci. Rozšiřování obzoru pomáhá krizi překonat. Jedinec pak může začít vnímat význam své existence v kontextu širších celků – rodiny, školy, přírody nebo lidstva jako takového.

Když s dětmi mluvíme o jejich potížích, snažíme se je citlivě vyvést z izolace „já“ směrem k „my“. Hledáme záchranné sítě v jejich okolí. Práce v tomto smyslu není jen o řešení individuálního problému, ale o upravování vazeb v systémech. Pokud se nám podaří znovu propojit dítě s jeho blízkými, s učitelem, kterému věří, nebo s komunitou vrstevníků (v reálném světě), provádíme vlastně integraci v praxi.

Soulad (koherence) je v tomto kontextu stavem, kdy vnitřní prožívání odpovídá vnější realitě. U dětí na sociálních sítích však často vidíme obrovský rozpor – navenek prezentovaný dokonalý život (fasáda) a uvnitř hluboká propast úzkosti, nejistoty, obav. Integrace v krizové intervenci pak znamená pomoci klientovi přijmout všechny části sebe sama a najít pro ně místo v celistvém příběhu jeho života.

Sociální sítě nám daly nástroje k propojování se, ale vzaly nám rituály blízkosti. Jako pracovníci Linky bezpečí vidíme, že technické propojení nikdy nenahradí vzájemné sdílení a empatii. Skutečná integrace vyžaduje odvahu být zranitelný – což je na sítích, kde vládne kult dokonalosti, téměř nemožné.

Cesta k duševnímu zdraví v této době vede skrze návrat k přijetí sebe a učení se fungovat s druhými v reálném světě. Potřebujeme si uvědomit, že naše lidství je vzájemně provázané. Že když trpí jeden článek řetězu, ovlivňuje to celek, což vidíme například na fungování rodin. Naším úkolem – jako odborníků i jako lidí – je vytvářet bezpečné prostory (ať už na lince, v poradně, nebo doma), kde se rozpojené části mohou znovu setkat a kde se „já“ může v bezpečí rozpustit v podpůrném „my“.

A tak jen skrze skutečné přijetí a integraci všech stránek naší existence – těch digitálních i těch hluboce lidských a zranitelných – můžeme dosáhnout souladu, který nám umožní „být na světě dobře“.

Pokud se cítíte sami nebo procházíte těžkým obdobím, řekněte si o pomoc. Můžete se obrátit na Linku bezpečí (pro děti a studenty do 25 let) na čísle 116 111 nebo na Rodičovskou linku na čísle 606 021 021, https://www.linkabezpeci.cz.