Terapie dospělých s ADHD

Mnoho lidí smete ADHD ze stolu se slovy „to za našich časů nebylo“ nebo „dnes každý potřebuje na něco nějaký papír“. Ohledně ADHD stále kolují polopravdy a mýty. Osoby s ADHD, ať už děti, nebo dospělí, jsou pořád stigmatizovány a označovány jako ti „líní“, „hloupí“, „málo snaživí“ nebo jiným způsobem „divní“ a „nedostateční“. Jak ale dospělého s ADHD vidí odborníci? A s čím se setkává terapeut, který pracuje s dospělým s touto diagnózou a ví, že se nejedná o pouhou „módní záležitost“? 

Nejprve pár faktů. ADHD (zkratka anglického attention deficit hyperactivity disorder) je rozšířená neurovývojová porucha. Je spojená se strukturálními a funkčními abnormalitami centrálního nervového systému. Váže se k ní určitý deficit v exekutivních funkcích, které zahrnují plánování, paměť, pozornost, zvládání a dotahování úkolů, přizpůsobivost a organizaci (času, práce atd.). Časté přidružené poruchy mohou být poruchy spánku, úzkostné a depresivní poruchy, a někdy dokonce poruchy somatické jako obezita či cukrovka druhého typu. U jedinců s ADHD bylo také zjištěno vyšší riziko náhodných úrazů či zneužívání návykových látek. Byly identifikovány tři podtypy ADHD (nepozorný, hyperaktivní a kombinovaný) a všechny mají chronický průběh. 

Projevy ADHD v dospělosti a specifika terapie

Někdy se lidé mohou mylně domnívat, že děti ze svého ADHD jednoduše „vyrostou“. Tak tomu ovšem není. Možná by se dalo říci, že určitým způsobem přerostou diagnostická kritéria pro dětský věk, ale to pochopitelně není totéž. Navíc si příznaků ADHD po celou dobu školní docházky nemusel nikdo všimnout, i když se děti podle hodnocení chovaly jinak než jejich vrstevníci a měly třeba i horší studijní výsledky. Teprve později, s rostoucími nároky dospělého života, se mohly symptomy ADHD naplno projevit. 

Dospělí s ADHD mohou před vstupem do terapie vykazovat mnohočetné problémy a složitou osobní anamnézu. V terapii se proto nelze zaměřovat pouze na symptomy ADHD. Vlivem životních zkušeností a přístupu okolí mohou mít dospělí s ADHD vyvinuté maladaptivní strategie zvládání náročných životních situací. Mohou od sebe čekat další a další „selhání“, mít na sebe nerealistické nároky a zažívat tak opakované zklamání. Mohou mít také nízkou sebedůvěru a sebeúčinnost (vědomí vlastní účinnosti, kontrola nad vlastními činy, seberegulace myšlení a emocionálních stavů). Často vykazují mnohá negativní přesvědčení o sobě, ostatních lidech, ale i o světě obecně. 

Dospělí s ADHD mají potíže se soustředěním, plněním zadaných úkolů a s jejich dotahováním do úspěšného konce. Může pro ně být náročné věnovat se krátké soustředěné práci, stejně jako udržovat pozornost delší dobu. Jsou snadno vyrušitelní vnějšími a vnitřními vlivy. Mohou se ale naopak natolik zanořit do toho, co je zajímá, že je pro ně více než obtížné z právě vykonávané činnosti vystoupit (hyperfokus). Dále mohou být neorganizovaní a zapomnětliví a vykazovat nedostatky v plánování.

Dospělí s ADHD mohou jednat bez předchozího přemýšlení nad danou situací či problémem. To může vést k neuváženému a impulzivnímu chování a rozhodování. Ačkoli se u dospělých s ADHD nemusí nutně projevovat hyperaktivní chování, které se často vyskytuje u dětí, subjektivně se mohou cítit značně neklidní. Mohou mít problémy s iniciováním, plánováním, strukturováním a organizováním každodenních činností. Vlivem všech těchto skutečností u nich může docházet k vysoké fluktuaci v zaměstnání a mohou mít problémy v mezilidských vztazích.

Přes všechno uvedené je nutné zdůraznit, že mezi dospělými klienty s ADHD existují zásadní rozdíly a jedna šablona neplatí pro všechny. To musí mít terapeut neustále na paměti, aby mohl terapii přizpůsobit potřebám každého jednotlivce. Zvláštní pozornost je skutečně třeba věnovat věku a kontextu jeho života. 

Z výzkumů také vyplývá, že příznaky ADHD nejsou shodné u obou pohlaví. Emoční labilita, charakterizovaná kolísavou úzkostí, depresí a náhlými změnami nálad, může být v terapii hlavním tématem žen s ADHD. V takovém případě se ženy mohou v terapii věnovat tomu, jak monitorovat své nálady a afekty, a učit se, jak prožít své emoce, ale nenechat se jimi ovládnout. Muži častěji vyhledávají terapeutickou pomoc, aby snížili projevy verbální či fyzické agrese. Rozvoj dovedností v oblasti zvládání hněvu, řešení problémů a kontroly impulzů může být proto prioritním cílem terapie u mužů.

Jedním z nejobtížnějších aspektů terapie dospělých s ADHD je zlepšení jejich sebepojetí. Jako děti byli často nálepkováni, ať již v rodině, nebo ve škole, a mohli zažívat nepřijetí až odmítání druhými. Ve škole pak často nedostávali potřebná podpůrná opatření – nebo nebyla důsledně dodržována. Nejednou se rovněž stali oběťmi šikany. Negativní zkušenosti dospělých s ADHD jsou tak dlouhodobé a hluboce zakořeněné. Neúspěch posilovaly další a další neúspěchy. Dospělí s ADHD pak mají mnohdy tendenci – alespoň na začátku terapie – minimalizovat své úspěchy, pokud je vůbec dokážou vnímat. 

Dospělí (stejně jako děti) s ADHD mají ovšem mnoho silných stránek, na něž se bohužel zapomíná nebo se o nich vůbec nemluví (více na konci článku). Stále převládá tendence se soustředit především na stinné stránky spojené s ADHD. Silné stránky mohou mít lidé s ADHD pohřbeny hluboko pod hromadou negativních myšlenek a zkušeností. Dospělým s ADHD mnohdy zbytečně chybí vize a odvaha silné stránky realizovat a využít je v každodenním životě. Proti těmto jevům se snaží vymezit stále populárnější koncept neurodiverzity. A s tím vším je namístě terapeuticky pracovat.