Online archiv

Často se v křesle kouče setkávám s předsudky i nereálným očekáváním klientů, kteří se rozhodli vydat na cestu osobního rozvoje. Podívejte se, jaké jsou nejčastější mýty, které v průběhu osobního růstu zabraňují dotáhnout věci do konce.

Vážení čtenáři, i v letošním roce přinášíme speciální přílohu Koučink 2016. Je určena vám všem, kteří máte o koučování zájem - ať už jako klienti, či koučové. Najdete v ní zajímavé tipy na různé koučovací styly a přístupy, informace pro další profesní růst koučů i kontakty na ty, kteří vás mohou při hledání vaší cesty k pracovnímu úspěchu a spokojenému životu provázet. Zajímá vás, jak se stát dobrým koučem, jaké odborné i osobností kvality jsou potřebné k tomu, aby kouč dokázal najít způsob práce, který odpovídá individuálním potřebám každého klienta? Seznamte se také s nejčastějšími předsudky a mýty, s nimiž lidé do koučování vstupují, a které jim brání v jejich vlastním osobním růstu. Koučování v pojetí Academy of Coaching Excellence umožňuje pravdivější pohled na sebe i na druhé

„Je někdo již skutečně dlouhodobě na práně?“ ptá se v online diskuzní skupině stoupenkyně hnutí breathariánství. Sami breathariáni intenzivně hledají ve svých řadách někoho, kdo by naplnil vizi jejich guru Jasmuheen o upuštění od hmotné stravy a žití z nehmotných světelných zdrojů…

Slovo serendipity patří mezi nejhůře přeložitelná slova anglického jazyka. Počeštělá varianta serendipita působí trochu jak princezna v myším kožíšku. Směšně a nevábně. A přitom označuje mimořádný jev, který je často nevýstižně překládán jako šťastná náhoda.

Má humor místo v psychoterapii? Některé směry s ním cíleně pracují, jindy může být naopak nežádoucím efektem terapie -v každém případě je založený na subjektivním výběru psychoterapeuta a do značné míry tedy závisí na jeho znalostech a zkušenostech.

Říká se, že improvizace je doménou Čechů, ale často se tím myslí cosi méně „hodnotného“ - poradit si, když se něco nestihlo pořádně připravit, když na poslední chvíli něco důležitého chybí a musíme situaci zachraňovat nejrůznějšími nápady. Právě tahle schopnost se ale může hodit…

Milanovi je 21 let, studuje vysokou školu, je svobodný a bydlí s rodiči. Snaží se učit ke zkoušce, ale nejde mu to. Nemůže se soustředit. Chvílemi neví, co se to s ním děje, protože má dojem, že na něho někdo mluví. V bytě je sám a v tom vedlejším bydlí jedna stará vdova, ale hlas, který k němu promlouvá, je mužský. Chvíli je ticho a najednou mu ten muž řekne: „Neuč se a jdi ven, stejně se to nikdy nenaučíš, jsi nula a nulou zůstaneš.“

Když se někteří moji známí dozvěděli, že se ve své diplomové práci věnuji znovu začlenění (resocializaci) jedinců po výkonu trestu odnětí svobody (VTOS) do běžného života a že s těmito lidmi chci dokonce i pracovat, tak na mě nevěřícně zírali a říkali mi, že jsem se úplně zbláznila. Prý, jak mě to vůbec napadlo a proč o tom píšu? Tyto otázky se mě velmi dotkly. Měla jsem chuť odpovědět:,,Já si snad můžu psát diplomku, o čem chci. Do toho, o čem píšu, nikomu nic není.“ Místo toho jsem však šokovaně odpověděla, že mě toto téma velmi zajímá. O to horší reakce byla, když jsem řekla, že bych ráda s lidmi po VTOS pracovala. Strhla se na mě vlna kritiky a otázek. „Ty sI neuvědomuješ, jak moc je tato práce, zvláště pro tebe, nebezpečná? Všichni, kdo pracovali u probační a mediační služby (PMS) odešli zklamaní a zcela emočně vyčerpaní. To bys nezvládla. Žádný z vězňů se nikdy nenapraví!“ Po této odezvě jsem doufala, že v rámci svého výzkumu zjistím alespoň částečný opak. Tedy to, že se někteří lidé propuštění z VTOS přece jen dokážou za pomoci pracovníků PMS začlenit zpět do rodinné, sociální a pracovní oblasti, což je zásadní pro budoucí bezúhonný život řádného občana. Na základě svého výzkumu jsem zjistila, že to jde, ale člověk musí sám chtít. Pokud se začlenit nechce, odmítá spolupracovat s pracovníky PMS, potom je veškerá snaha o pomoc marná. Do skupiny těch, kteří opravdu chtějí, spadají většinou ti, kteří se dopustili majetkových podvodů nebo ti, co si odpykávali trest za neúmyslné zabití. Vážně si tedy myslíme, že pomoc jedincům propuštěným z VTOS vrátit se do běžného života je zcela zbytečná? A co ti, kteří byli odsouzeni k pobytu ve vězení za neúmyslné zabití a svého činu doopravdy litují? Ti si nezaslouží žít normálním životem? Nezaslouží si druhou šanci? Nebo ti, co už mají pobytu ve vězení plné zuby a rozhodnou se, že se změní a začnou s odborníky spolupracovat? Ve svém výzkumu jsem zjistila, že je rodina vždy přijme zpátky a že s její pomocí nebo s pomocí PMS si vždy najdou práci (pokud chtějí) a vrátí se do běžného života. Ať už jsme proti vězňům jakkoli zaujatí, nezapomínejme, že žijeme v době agresivních dětí, mládeže a dospělých lidí a že i nám se může stát, že v afektu někoho zabijeme nebo že ze zoufalství spácháme jiný trestný čin. Můžeme skončit ve vězení třeba i nedopatřením. A přiznejme si, že ne všichni známe všechny zákony a víme, za jaké další činy se můžeme ocitnout za hranicí zákona. A v době narůstající kriminality a agresivity se to může stát každému z nás a kdykoliv. Proto si položme ruku na srdce a zeptejme se sami sebe, kdyby k tomu došlo a my bychom byli odsouzeni k několikaletému pobytu ve vězení, nebyli bychom vděční probačním úředníkům nebo sociálním kurátorům za jejich pomoc? Proto nepokládejme pomoc lidem propuštěným z VTOS za něco zbytečného nebo za zvláštní zálibu. Činnost pracovníků PMS je velmi náročná a nebezpečná, protože zde hrozí velké riziko syndromu vyhoření. Uvědomme si, že každý si zaslouží druhou šanci. Nikdy totiž nemůžeme vědět, kdy budeme potřebovat jejich pomoc i my.

Mít dítě není žádná povinnost a já mám právo zvolit si život bez něj. Mateřský instinkt ani tikot biologických hodin necítím. Chci se v životě realizovat jiným způsobem. Nač přivádět na přelidněný svět další dítě? Motivy bývají různé - výsledek stejný: dobrovolná bezdětnost. Markétě je 36 let, pracuje na manažerské pozici a už od sedmnácti má jasno: „Nechci děti. Ani s přibývajícími roky se ve mně žádné mateřské instinkty neprobouzejí, biologické hodiny mě nechávají naprosto v klidu,“ říká. Má práci, která ji naplňuje, zajímavé koníčky a láskyplný partnerský vztah. Přesto má problém. Cítí, že se v okruhu svých přátel dostává do izolace - všechny její kamarádky postupně začínají mít děti. Jedno, dvě… „Markéta je velmi společenská, ale postupně ztrácí svůj sociální komfort, protože kamarádky, s nimiž se stýkala, začaly mít jiné zájmy, jiné zážitky. Markéta se cítí ve vzduchoprázdnu. Hovory o dětech ji nezajímají, společný výlet s ubytováním v baby friendly penzionu ji odpuzuje,“ říká psycholožka a psychoterapeutka Jitka Douchová. Odhaduje, že mezi jejími klientkami, vesměs vysokoškolačkami, je 10 až 15 procent těch, které programově odmítají mít děti. Narážejí na podobné sociální bariéry jako Markéta - hledat si mladší a mladší kamarádky, které ještě o děti nestojí, není řešení. Člověk potřebuje blízké kontakty s vrstevníky. Pokud mladý dospělý, který studuje a plánuje cestování, říká, že nechce děti, je to úplně normální a bez problémů akceptovatelné - většinou to vnímáme jako „ještě nechci“. Je na děti moc mladý, nezralý, nemá potřebné ekonomické ani profesní zázemí… S přibývajícími roky se podle psycholožky Douchové začíná přístup mužů a žen lišit. U párů, které zůstávají dobrovolně bezdětné, je zpravidla tím, jehož slovo má zásadní váhu, žena. „Pokud si žena v osmadvaceti uvědomuje, že nechce dítě, a nezmění své rozhodnutí během dalších čtyř nebo pěti let, už si za ním stojí. Pravděpodobnost, že by na prahu čtyřicítky najednou zatoužila být matkou, je velmi malá,“ říká. Ovlivňuje nás reklama, společnost vnucuje ženám, co všechno je nutné pro dítě zajistit, jakou dá výchova práci. Máte ale chuť pořídit si něco, co je tak strašně složité?