Online archiv

Jakýkoli kalendář (od nejprvnějšího lunárního po vyvinuté epicyklické a galaktické) souvisí se záměrným pozorováním oblohy – Slunce, Měsíce, planet, hvězd, Mléčné dráhy a meteorů. Člověk objevil kalendář ve chvíli, kdy si uvědomil, že dráhy nebeských entit jsou přísně „cyklické“ (tj. pohybují se v kruhu okolo pólu a jejich konstelace se opakují). Cykličnost nebes člověku od počátku přirozeně splývala s „cykličností“ pozemskou – se střídáním dne a noci, se střídáním ročních období, s růstem, plozením a odumíráním vegetace a s dospíváním, produktivitou a umíráním života vůbec. Důležitým momentem kalendáře je okamžik, kdy končí starý a „rodí se“ nový cyklus. V lunárním kalendáři je tímto momentem takzvaný nov, čili nový měsíc, který je zcela temný. Odpovídajícím momentem solárního kalendáře je zimní slunovrat. O zimním slunovratu Slunce umírá v lůně nejdelší noci, aby se hned druhý den zrodilo na počátku své vzestupné cesty, která bude končit triumfem solárního hrdiny (Hélia, Krista, Mithry, děda Vševěda) o letním slunovratu. Tam, na vrcholu sil, dojde ke „zradě“ (ta je jasně srozumitelná z astronomického hlediska) a poté solární hrdina opět sestupuje po cestě k vlastní smrti, do náruče nejtemnější noci roku. Dosti pozdní odnoží svátku zimního slunovratu u etnik, která roku 1582 a později přejala gregoriánský kalendář, je i soudobý svátek Nového roku (raným křesťanům ovšem Nový rok také splýval s narozením Krista). Pamatuji se ze svého dětství na novoroční taškařice, na nichž vystupovaly dvě maskované postavy: Starý a Nový rok. Starý rok byl vousatý a stříbřitý stářím a někdy třímal kosu, Nový rok byl zlatavý, mladý a drzý. Obě postavy spolu vždy inscenovaly hovor o minulosti a budoucnosti. Rozhovor mezi nimi mohl mít v dřívějších dobách podobu věštby – podobně jako když lijeme olovo či vosk do vody, rozkrajujeme jablko či pronášíme přípitek. Stejně jako je v psychickém útvaru Nového roku skryta zásadní naděje celého kosmu v zázrak zmrtvýchvstání, je v psychickém tvaru Starého roku skryt ten nejhlubší strach člověka z definitivního vyhasnutí kosmického života. Křesťanský chiliasmus („apokalyptická“ vize blížícího se konce světa, dnes opět poměrně aktuální) je jen další variantou tohoto odvěkého strachu z absolutní smrti. Strach z „konce světa“ je přitom nepochybně projekcí strachu spojeného s vlastní smrtí do kosmických rozměrů. Chiliastický postoj k budoucnosti je, dle mého názoru, vlastní každému člověku i náboženskému systému, jež dosud neprošly cyklem smrti a znovuzrození, ale dosud „smrt“ očekávají, neustále ji posunujíce hlouběji do budoucnosti. Na kolektivní rovině může chiliastické obavy kompenzovat (a dříve tomu tak opravdu bývalo) oslava svátku Nového roku – včetně vyrovnání se s rokem odcházejícím. Oslava Nového roku by měla vést k uvědomění si přirozené, ač paradoxní kontinuity života. Na pozemské úrovni sice dochází ke smrti (vyhasnutí, noci, zatmění), avšak na nebesích po smrti Slunce (příp. Měsíce či hrdiny) přirozeně přichází jeho znovuzrození.

Robot nesmí jakkoli ubližovat člověku, říká první zákon robotiky, který zformuloval v roce 1950 americký spisovatel sci-fi Isaac Asimov v povídkové sbírce Já, robot. Druhý zákon přikazuje robotům člověka vždycky poslechnout. Třetí zákon nutí robota, aby chránil sám sebe s výjimkou situací, kdy by tím porušil druhý či dokonce první zákon. Dnešní realita však nabádá, abychom byli před roboty ve střehu.

Konzultace vedená odborníkem na lidský život se mění do podoby přirozené konverzace dvou lidí, kteří se snaží společnými silami rozluštit nastolené dilema. Za touto nenápadnou charakteristikou se skrývá hluboká a převratná změna v psychoterapii.

Silvestr není v životě člověka zdaleka tak významným dnem, aby kvůli němu porušil návyky, které má dodržovat s ohledem na svoje játra, slinivku či překonanou závislost.

Dokážete v galerii plné obrazů a soch určit ty, které mají vyšší uměleckou hodnotu než jiné? A které z nich se vám opravdu líbí? Vkus sice můžeme tříbit vlastními zkušenostmi s uměním, psycholog Pavel Machotka ale poukazuje na těsnou souvislost s hlubší charakteristikou osobnosti.

Počet žadatelů o adopci v České republice přesahuje počet adoptovaných dětí. Osvojitelé si kladou palčivou otázku, zda mají dítěti říci či neříci pravdu o jeho původu. Ovšem odborníci hájící zájmy a práva dětí nezastávají jednoznačné stanovisko.

To, že ve zdravém těle je zdravý duch, věděli již v antickém Římě. Nebyli ovšem schopni tento mnoha lety potvrzený postřeh vědecky dokázat. Moderní věda prokázala, že fyzická aktivita pomáhá při zvyšování inteligence.

Dnešní mladé generaci, především školákům a studentům středních a vysokých škol, je multitasking, tedy vykonávání více činností najednou, vlastní. Začíná to už momentem probuzení. Ráno při snídani sledují televizi nebo poslouchají MP3, do toho posílají SMS kamarádům a telefonují. Při tom všem dopisují domácí úkoly a zvládají kontrolovat vzkazy na Facebooku. Ve škole poté sledují výklad učitele, zároveň odpovídají na zprávy kamarádů, píšou e-maily, svačí, kreslí si obrázky nebo vtipkují s tím, kdo zrovna sedí vedle.

Přestože období Vánoc obecně vyvolává u občanů České republiky pozitivní pocity, pro mnohé z nás Vánoce zároveň znamenají značnou psychickou zátěž v podobě stresu, který podle většiny dotázaných k těmto svátkům patří. Ze studie společnosti GfK Praha uskutečněné koncem roku 2008 vyplývá, že téměř 60 % obyvatel spojuje tento stres s nedostatkem finančních prostředků na nákup vánočních dárků. Stres z nakupování vánočních dárků respondenti významně často vázali na nedostatek finančních prostředků. Podle Pavola Friče, autora studie, zmiňovaly těžkosti vyjít s penězi v souvislosti s Vánoci až tři pětiny dotázaných. Možná také proto se ukazuje, že se lidé před Vánoci příliš nechtějí pouštět do nákupu dražších dárků a až polovina z nich plánuje za dárky utratit sumu do 5000 českých korun. Více než 20 000 korun za dárky plánují vynaložit jen 2 % dotázaných. Přes veškerý stres, kterému jsme vystaveni, však většina z nás dokáže překonat svůj odpor ke komercionalizaci Vánoc a upřímně se na ně těší. Je zcela příznačné, že faktor vánoční pohody je typický pro všechny vrstvy a kategorie obyvatelstva. Pavol Frič dodává: „Většina Čechů Vánoce nespojuje s dovolenou v exotickém zahraničí, ale s lidským teplem v kruhu rodiny a přátel, bez nervování a shonu. Zdá se, že navzdory všemu stresu, který tomu předchází, je naprostá většina Čechů o Vánocích šťastná.“ Z výzkumů dále vyplývá, že většina Čechů prožívá Vánoce podle svých ideálních představ, tj. v kruhu rodiny a přátel.

Vánoce jsou svátkem vpravdě celonárodním, mají staletou tradici a přes všechny politické změny se uchovaly do dnešních dnů. Určitě i proto, že jsou to tři svátky v řadě, lidé si k nim přidávají často nějaký ušetřený den volna a pro mnohé tak nastává týdenní nebo i delší zimní dovolená. Vánoce jsou také vděčným mediálním tématem. Každoročně se novináři vracejí k tomu, jak se dodržují vánoční zvyky, kolik lidí půjde na půlnoční mši, kolik lidé utratí za dárky, kdo si kupuje přírodní a kdo umělý stromeček a kolik lidí ošetřila pohotovost po kapřích hodech. Před svátky jsou plné noviny dobře míněných rad, jak všechno zvládnout, a po svátcích neméně dobře míněných rad, jak to udělat napřesrok lépe nebo jak se zbavit draze získaných tukových vrstev. Politika jde stranou a jsou Vánoce.